Byli to zástupci Lotyšska, Německa, Polska, Portugalska, Rumunska a také České republiky. Šlo o další projekt Comenius, ve kterém jde o poznávají jiných zemí, kultur a o vzájemné upevňování vztahů. Tento týden jsem se opět cítila jako cizinec. V rámci poznávání Martiniku byl pro tyto studenty nachystaný opravdu pestrý program. Jelikož jsme součástí teoreticky stejného projektu, mohli jsme se po česku „přifařit" a trávit některé dny s nimi. Takové šance se přece musí využít.

Poprvé jsme se setkali ve čtvrtek ráno. Zpovzdálí jsme sledovali rostoucí skupinu bílých turistů přímo zářící mezi místními studenty. Podle zažitých předsudků a stereotypů jsme se snažili odhadnout některé národnosti. No nemohla jsem najít Čechy. Jejich klasické ukazatele, jako batoh, sandály s ponožkami a řízek v ruce, nebyly nikde vidět. Místo toho se z davu vynořily neuvěřitelně šarmantní profesorky s dvěma žáky. Hned se z nich začaly sypat novinky z domova. Následovala prezentace zemí, prohlídka hlavního města.

Asi nejdůležitější bylo prostě… udržet rovnováhu

Další den jsme jeli vyzkoušet sport, jaký nikde jinde na světě nenajdete. Yoly. Představte si loďku. Obyčejnou, se kterou jsme si hrávali ve vaně. Dlouhá jako limuzína. Vratká jako každičký nejistý krůček dívky s parapletem kráčící na napnutém laně nad stovkami diváků. Plachta tvaru odbytého čtverce. Na každém kraji yoly bylo připraveno několik dřevěných „kůlů". Ale ty nebyly připraveny na pádlování. Zapřely se v lodi tak, aby značná část trčela ven. Poté byla potřeba najít nějaké dobrovolníky, kteří se posadí na onen okraj. Všechno závisí na jediné věci. Udržet rovnováhu. Nelehký úkol, když máte na palubě zhruba dvacet lidí a z toho několik národností.

Byl nádherný den. Horké paprsky škvařícího slunce, díky mírnému vánku a rychlosti lodi, jemně hřály. Yola plula rovnoměrně, klidně. Když v tom najednou někdo zavelí ke střídání. „ A to je co?" se mi honí hlavou. Jsou s námi i zkušení Martiničané, díky bohu. Vyháknout kůl. Přetáhnout na druhou stranu. Rychle, ale klidně. Žádné prudké pohyby. Musím se zapřít a vyškrábat se na okraj tyče, která je prakticky ve vzduchu. Jsem tu. Ale… něco je špatně. Přesunuli jsme se moc rychle. Jsem čím dál tím výš. Loď se naklání. Zvedá se. Hluk. Zmatek. Křik. Někteří se neudrželi a sklouzli se z tyče zpět do lodi. Nepřevrátili jsme se! Ustáli jsme to! Ještě pár nejistých zhoupnutí a vše se srovnalo. Připluli jsme na malý ostrůvek. Najedli se, okoupali a jeli zpět.

V programu na další dny jsme měli ještě prohlídku destilárny, plantáže s ovocem, projížďku na lodích a také ochutnávání typických pokrmů. Pod velkými stany měla každá země jeden stůl. To bylo něco. Nejvíce času jsem strávila u Martiniku, kde byly samé sladkosti, Estonska, kde měly obrovský výběr všech čokolád a Polska, protože se mi zastesklo po krovkách.

Česká kuchyně jako téma společenská konverzace

Ještě před odjezdem jsme měli domluvenou schůzku s primátorem hlavního města a guvernérem ostrova. Primátor nás za přítomnosti reportérů uvítal a vyprávěl něco málo z historie a také vzpomenul místní kreolskou kuchyni. Poté byl čas na dotazy, avšak nikdo se ke slovu neměl. Proto byli vyzvání dva studenti z Martiniku, kteří díky projektu Comenius vycestovali, a já. Takže jsem s primátorem města Fort-de-France probírala ve francouzštině kreolskou a českou kuchyni. Vzpomínky k nezaplacení. Poté si nás tři ještě zavolali bokem reportéři, aby udělali rozhovor. Později jsme jeli za guvernérem. Tam jsem představila naši českou skupinu a poděkovala všem, co umožnili náš výjezd.

Byl to opravdu nabitý týden, ten následující budou probíhat přípravy na velký karneval. Tak se nechám překvapit.

Šestnáctiletá Sabina Presová se coby studentka Gymnázia Uherské Hradiště ve druhém ročníku rozhodla zúčastnit projektu Comenius, tedy recipročního výměnného pobytu na ostrově Martinik. Tam vyrazila spolu s dalšími třemi gymnazisty z Hradiště 9. ledna. Návrat je plánovaný na 11. dubna. Tříměsíční pobyt a veškeré finance zahrnující přepravu hradí evropské fondy. Stravu, ubytování a ostatní výdaje jdou na vrub hostitelské rodiny.
V projektu jde hlavně o poznání nové kultury, zlepšení jazykových znalostí a získání nových zkušeností do života. Hlavním kritériem pro výběr účastníků projektu byla znalost angličtiny a především jazyka, kterým se mluví na Martiniku – francouzštiny. Po napsání motivačního dopisu a splnění podmínky dobrého prospěchu se stala jednou ze čtyř studentů, kteří byli k cestě na Martinik vybráni, také Sabina Presová. A právě ona je autorkou seriálu reportů, jejichž prostřednictvím mohou čtenáři Slováckých novin každý pátek vnímat rub i líc všedního života na ostrově uprostřed Karibiku.

Čtěte také: Postřehy z Martiniku: Tady je pozdravem polibek na líčko

Autor: Sabina Presová