Vypreparované hlavy obřích býků jsou tam na chodbách i v restauraci. Pod každou z nich je jméno, váha a věk spolu se jménem toreadora, který ho skolil, a datum. Když jsem si je u večeře se zájmem prohlížel a fotil, odhadli mě zřejmě na fanouška a věnovali mi celý rozpis býčích zápasů, které se budou konat ma začátku dubna v Seville.

Čtrnáct kilo na zádech

Ráno jsem se konečně vydal na trasu dlouhou 21,9 kilometru, která měla být podle mého průvodce lehká. Začátek nebyl příjemný, cesta vedla dlouho po silnici, která byla dost frekventovaná.

Po asfaltu jsem ušel dvanáct kilometrů a už brzy jsem začal poznávat, co jsou to kila navíc. Doporučené maximum deset kilo váhy batohu se mi nepodařilo dodržet, a tak jich nesu na zádech čtrnáct. A po ránu s jídlem a vodou ještě víc. Zatím jsem se snažil jít pomalu a dělat přestávky, tak se to dalo zvládnout.

Má první zastávka byla v obci Santiponce, ve které se nachází hezký klášter a hlavně areál památek z římských časů. V jedné části amfiteátr a na konci obce ruiny města.

Před prohlídkou nádherných památek jsem si ještě zašel na místní tržiště, které bylo u silnice, a koupil si pomeranče. Cestou jsem zjistil, že ty ze stromořadí kolem cest, ač vypadají k nakousnutí, nejsou dobré. Dost kyselé, až nahořklé. Zato ty kupované jsou naprosto skvělé. Jejich nesmírně lahodná chuť se s těmi, které se dovážejí k nám, nedá vůbec srovnat.

Denně tři stroužky česneku

A k těm pomerančům jsem si koupil ještě palici česneku. K tomu mě inspiroval včerejší večer v baru u býčích hlav. Na barovém pultu měli v miskách neoloupané stroužky česneku a slánky. A ten česnek přikusovali k pivu nebo vínu. Vzpomněl jsem si na stavitele pyramid, kterým česnek dodával sílu, a tak se snažím sníst každý den alespoň tři stroužky.

A pomeranče, ty jsou zatím jedinou stravou v průběhu etap. Zjistil jsem, že se jde lépe, když člověk není příliš plný.

Vrátím se ještě k antickým památkám. Amfiteátr je přístupný zdarma, ale lze si jej prohlížet jen přes mříže a plot. Zato pozůstatky antického města v areálu Italica jsou přístupné a cena vstupného 1,50 eura není příliš vysoká. V některých místech je tam dokonce vidět i původní mozaiková dlažba, která je tak dokonalá, že lze jen stěží věřit, že od doby jejího vzniku uplynulo už tolik století.

Kousek za Santiponcem mě konečně žlutá šipka zavedla na polní cestu, po které jsem se dostal až téměř do cíle své první etapy. Celou dobu jsem šel liduprázdnou krajinou, až v závěru jsem potkal dvě poutnice z Německa.

První razítko poutníka

Čtenářům jsem slíbil, že se budu snažit svěřovat se i se svými vnitřními pocity a vývojem psychiky vůbec. Tak tedy dnes jsem se cítil skvěle. Šel jsem většinu cesty sám se sebou a svým stínem sluncem rozpálenou Andalusií. Svůj statut poutníka jsem si uvědomoval, když jsem se potkával s místními, kteří mě vždy zdravili s jakousi úctou a pokorou.

I některá auta na silnici na mě troubila, mávali na mě nebo z okének křičeli bueno camino – šťastnou cestu. Jedna žena mě dokonce zavedla do místního kostela, kterým mě provedla i s výkladem, jemuž jsem nerozuměl, a představila mě místnímu faráři, který mi dal na cestu požehnání.

Když jsem dorazil do cíle své první etapy, chvíle mi trvalo, než jsem našel Albergue. Domníval jsem se, že jsou poutnické ubytovny u kostelů a klášterů, ale tato byla v areálu fotbalového hřiště. Má deset míst na spaní na patrových postelích, byli tam tři Francouzi a ještě žena, která už spala. Nechal jsem si tam krosnu a šel se projít po malebném městečku. A také pro razítko do poutnického pasu, které tam lze získat na policii. Dala mi ho tam uklízečka, takže mé první razítko v credencialu má velkou váhu.

Tak mám za sebou první etapu. První menší puchýře na nohou, poutnickou ubytovnu, kilometry… Pro dnešek i první chobotnici v těstíčku a pivo. A první únavu celého těla.

Lubomír Brož