Trabantem až
na konec světa Dokument o putování pětice Čechů, dvou Poláků a jednoho Slováka na konec světa v režii pražského nadšence Dana Přibáně jde do kin tento týden, oficiální premiéru má ve čtvrtek 13. března, a v Praze ho promítají kina Aero, Oko nebo Světozor.

Osmatřicetiletý Pražan Dan Přibáň od té doby navštívil Afriku a teď nejnověji i jižní Ameriku. „Stejně zjišťuji, že ať se člověk sebevíc snaží, chyby jsou pořád stejný," říká mi v sobotu na baru v letenském kině Oko po předpremiéře jeho nejnovějšího dokumentu Trabantem až na konec světa. Cestopisu, jaký se hned tak nevidí, protože spíš než o krajinách a panoramatech na které ale samozřejmě taky dojde je o jednom velkém splněném snu.

Co člověka přivede k tomu, že si ze všech vozidel na světě k cestě na jeho konec vybere zrovna trabanta?
Bylo to úplně obráceně. Nikdy jsem trabantem nikam jet nechtěl. Vždycky jsem snil o pořádném Land Roveru, s kterým jsme chtěli jet do Afriky. Celý plán ale kolaboval na tom, že jsem si ho nemohl dovolit. Už to vypadalo, že nikam nepojedeme. Když jsem dostal nápad… Nějakých pět, šest let zpátky jsem koupil svojí velké lásce trabanta. Věděl jsem, že to auto celkem všechno dává… Tak jsem si říkal, že by to mohl být aspoň ten pravý zážitek, protože terénním autem jede do Afriky každý.

Neodrazovali vás od toho lidé kolem?
Samozřejmě, že ano. Všichni říkali, že to nejde. Třeba jeden kamarád mi povídal: Tím bych nejel ani do Čiernej pri Čope. A právě tyto reakce mě vyprovokovaly to udělat. Tehdy jsme se sebrali a podnikli naši první výpravu: na Hedvábnou stezku. Důvod tedy částečně bylo furiantství, a částečně skutečně ukázat, že to jde. Česká společnost je obecně podle mě nastavená tak, že cítí, že věci spíš nepůjdou. V tom jsme rozdílní třeba proti Američanům, kteří když vymyslí nějaký projekt, hecují dotyčného, aby to zkusil. Tak jsme vyrazili na Hedvábnou stezku a později do Afriky, kde se asi nejlépe promítla tato myšlenka: zkusit něco, čemu věříte, ale ostatní moc ne.

A teď je tu třetí výprava: napříč Jižní Amerikou, kterou jste nazvali Trabantem až na konec světa.
Ukázalo se, že nezáleží na tom, odkud člověk je, čím jede, ani v zásadě kolik má peněz. Třeba Polákům, kteří s námi jeli v jejich „maluchu", jsme zezačátku vůbec nerozuměli.

Jak jste vůbec na ně přišli?
Obrovskou náhodou. Jeden z nich, Tomek, mi před Vánocemi 2011 volal, že si stáhl můj film a že je to super. Říkám si: „Fajn, zavolá mi pirát z Polska, co si stáhl můj film, aby ho pochválil. To je na pěst, ale je to milý." Nato pokračoval, že byl maluchama v Mongolsku a že s ním nikdo nikam nechce jet. No, nedivil jsem se. Taky jsem mu říkal, že jsme trabantí projekt, tak s námi nemůže jet ve fiatu. Ale pak jsem si uvědomil dvě věci: pragmatickou, že Poláků je 40 milionů, takže kdybychom natočili film, který zavání polštinou, mohli bychom na něm neprodělat. A hlavně, jednu vtipnou: díky tomu, že je maluch jen třímetrový, vleze se s dvěma trabanty přesně do jednoho námořního kontejneru. Tři byste tam už nedali. Takže když jsem měl takový česko-polský tým, napadl mě ještě Slovák: Marek Slobodník, šílenec, který dojel na pionýru do Kazachstánu a zpět.

Nakonec ale osedlal přece jen o něco výkonnější Jawu 250…
Na slavnostní start ještě Marek přijel na pionýru. Ale zjistili jsme, že pionýr by to vedle aut jednoduše nedal, protože by byl moc pomalý a nevýkonný. Kdyby byl sám, Marek by to určitě dal, ale takto by byl rozdíl mezi vozidly až příliš velký, takže by to v týmu nedělalo dobrotu.

Dan Přibáň, Pražan, který dojel trabantem na konec světa.Došlo při natáčení ke chvíli, kdy jste si říkal, že to vážně nedáte?
Když jsme uvízli na pláži v přílivu, což je vidět i v našem filmu. Tehdy jsem si fakt říkal, že se odtamtud nedostaneme. Hladina stoupala, vlny mlátily a trabant byl zabořený v písku. Auto začala vyžírat sůl, byla to fakt krizovka.

Už máte prý sen vyrazit zase někam dál. Cíl je ale zatím tajný. Kdy ho chcete prozradit a zrealizovat?
Vyrazit bych chtěl příští rok, ale je kolem toho spousta práce.

Jezdíte trabantem i běžně po Praze?
Ne. Ale není to ani tak problém trabanta jako naší společnosti, která nepřipouští selhání. Když jedete trabantem, musíte počítat s tím, že nedojedete. Další věc je netolerance ostatních řidičů. Když někdo jede pomalu, lidé jsou na něho zlí. Hlavně tady u nás je to specialita: zastavíte na široké silnici u kraje a lidi na vás troubí, že překážíte. Takže po Praze jezdím na motorce, stopětadvacítce, v zimě pak většinou městskou hromadnou nebo škodovkou, kterou mám polepenou nálepkami z trabanta.

Nedívají se pak na vás fandové, kteří sem dnes dorazili v trabantech, trochu skrz prsty? Že sice jedete v trabantu na konec světa, ale po Česku sedáte do škodovky?
Oni taky vědí, že to není žádná sranda. Je to prostě fandovský auto. Když jsme na tomto místě v roce 2010 dělali premiéru Afriky, chtěli jsme sem přijet trabantem. Nastartovali jsme ho, vyjeli… A asi sto metrů nato zdechl a nedojel.

A vy jste si řekl, že s takovým autem dojedete na konec světa. Jak jste na takový projekt sháněli peníze?
Na tento projekt to už docela šlo, ale když jsme začínali, byla to fakt divočina. I když zase ještě nebyla finanční krize, takže byla mezi lidmi lepší nálada a klidně se stalo třeba to, že jsme zavolali instalatérovi z Podolí, který nám dal 20 tisíc. Když jsme totiž trabanta pojmenovali Egu, což bylo první slovo mojí dcery, kamarád dal tahle tři písmena do vyhledávače, a vylezl mu právě instalatér z Podolí. Ten nám řekl, že má rád Dakar a rád nás podpoří. Takové nadšence už dnes potkáte těžko. Ale díky větším sponzorům se nám to podařilo dát dohromady.

A co vás živí, když se zrovna nenatáčí?
Každému říkám: Když chceš peníze, dělej něco jiného. Tím, že film koprodukuji, nejsem nikým placený, musím na něho s mými známými vydělat sám. Teď zrovna řeším, že čeho zaplatím zdravotní pojištění. Nějaké peníze mám z přednášek a věřím, že filmu se bude dařit.

Stačí to?
Máte to tak, spousta lidí chodí do práce, aby si vydělala na to, co je baví. Já nemám moc peněz, ale zase většinu času dělám, co mě baví. Takže když to zprůměruji, jsem na tom docela dobře.

Ve filmu si nelze nevšimnout, že na palubní desce trabanta máte fotku svojí dcery. Takže, co na tento dobrodružný koníček říká vaše rodina?
Vždycky říkám, že muž má vyjet do světa a konat hrdinské činy. Nemusí se to každému líbit, ale je to odjakživa naše role.

Plné letenské kino a cestopis, který dokáže rozesmát„Kdyby jeli škodovkama, tak na to sponzora seženou raz dva, ale že dá někdo peníze lidem, co jezdí těma našema rachotinama?" diví se v sobotu letenském kině Oko při předpremiéře dokumentu Trabantem až na konec světa jeden z návštěvníků. Podobně jako většina sem přijela trabantem. Ale diví se tak, že zároveň vyjadřuje respekt. „Co dělali Hanzelka se Zikmundem bylo super, ale tohle je ještě něco úplně jinýho. Je to sranda," povídá a má recht.

Dokument Dana Přibáně si totiž zaslouží pozornost právě proto, že je úplně jiný. Pokud byste na něho šli čistě kvůli „krajinkám", možná byste byli i zklamáni. Trabantem až na konec světa, to je totiž hlavně dobrodružství, které přestože víte, jak to všechno dopadlo dokáže být napínavé. Je to příběh osmi lidí, z nichž někteří se vidí poprvé. Respekt tvůrci zaslouží za to, jak plynulou 98minutovou podívanou dokázali z neuvěřitelných 480 hodin záznamu vytvořit.

A taky za to, že po celou dobu neztrácí nadsázku a smysl pro humor, s kterým divákovi předkládají třeba obrazy členů výpravy koupajících se v pralesní řece podbarvené Straussovou klasikou Na krásném modrém Dunaji. Plné letenské kino, které obsadili majitelé trabantů, se tak mnohokrát smálo i ve chvílích, při nichž trabanty zrovna odpočívaly.

Čtěte také: OBRAZEM: Na Letné se sjely stovky fanoušků trabantů a polských fiatů