Zatajená válka
Východ Ukrajiny je dnes stále ve válce, jen zprávy o ní v médiích nahradila jiná témata. V horším případě je situace na Ukrajině obětí konspirací a polopravd. Fronta je sice vzdálená, ale válka všudypřítomná. Na každém rohu cítíte velké vlastenecké vzepětí a nebývalou národní pospolitost. Na mnoha místech i na západě země potkáváte sotva odrostlé chlapce a dívky v armádních uniformách a stany rekrutačních center v centrech měst. V kostelích zase věřící plní kasičky příspěvky pro vybavení na frontu, nástěnách se vyjímají obsáhlé seznamy padlých, školy dostávají jména po hrdinných vojácích z dané vesnice a z velkoformátových billboardů shlížejí portréty válečníků s výmluvnými tituly „Hrdinové Ukrajiny".
Přečtěte si: Rusko popřelo u soudu v Haagu obvinění Ukrajiny z podpory terorismu
Celá země se oděla do modro-žlutých barev státní vlajky. Silným momentem bylo, když drobná bábuška pokynula dvěma procházejícím urostlým vojákům, kteří před ní poklekli, aby je mohla pokřižovat a dát jim požehnání. Získali jsme dojem, že nejvyšší společenský status v zemi požívají právě bábušky, jejichž muži a otcové kdysi padli proti Hitlerovi, aby pak ony nesly tíhu obnovy země.
Separatisté na karpatské dráze
Otevřené nástupiště nádraží ve Stryii okupují nekonečné davy. Jízda vlakem je na Ukrajině společenská událost. Za jízdenku jsme dali sice pár korun, ale stokilometrovou trasu jedeme celé odpoledne. Těžké širokorozchodné vagony se líně sunou do karpatských údolí. Vlak je nacpaný k prasknutí, živo jako na tržišti, jeden mluví přes druhého, bezstarostně se tu pokuřuje. Bábušky prodávají pirožky, v zastávkách probíhají soupravou malí cikánští žebráci. Špínou neprůhledná jsou okna, špinavější turecké záchody snad nikdo nemyl od dob SSSR.
Přečtěte si: Hrozba ruské invaze na Ukrajinu nepominula, varuje prezident Porošenko
Bavíme se sympaťákem Voloďou, důchodcem ze Slavske, který sedí s námi. Má radost, že potkal Čechy. „A co se u vás o naší zemi říká?". Mluvím o nálepce rizikové země, v odpovědi se mimo jiné nevyhnu spojení „ukrajinští fašisté", což zaslechne žena v šátku opodál. Rozhazuje rukama a pokřikuje na nás: „separatysty, vony je separatysty!". Voloďa ji odbyde gestem, ať si hledí svého, tohle je náš hovor. Ale i tak cítím pohledy většiny lidí kolem, děti přicházejí zvědavě blíž. Turisty tu dlouho nikdo neviděl. „Že se váš prezident bratříčkuje s Putinem, z toho je nám úzko. A já myslel, že vy Češi musíte mít rok 1968 hluboko v sobě. Že víte jaké je, když k vám vtrhnou cizí armády." Ptáme se Volodi, jak to vypadá na východě země.
„Před dvěma lety, když po olympiádě a Krymu sledoval Ukrajinu celý svět, tak se vnější agrese všemožně kamuflovala. Říká se tomu maskirovka. Dnes, až když si Rusové udělali z východu naší země střelnici a prohánějí se tam ve svých uniformách a tancích, tak je to všem úplně jedno." Ptáme se Volodi, jak si myslí, že to všechno dopadne. „Rusové teď čekají, až rozvinou technologii pro těžbu břidlicového plynu („slantsevoho hazu"). Je to dlouhý a drahý proces, na Donbase jsou ale velké zdroje." A co Ukrajinci, jaký bude jejich osud? „Vše je na nás, na Ukrajincích. Buď ty ďáblovy psy sami vyženeme, nebo zahyneme. A vy pozdravujte v Čechách, molodci, ať se na nás vaši lidi sami přijedou podívat!"
Přečtěte si: Do TPCA nastoupí sto zaměstnanců z Ukrajiny
Minipivovary na Haliči
V podvečer v haličském městečku Dragobyč probíhají nedaleko sebe současně jak katolická, tak pravoslavná mše. Bohatě zdobeným prostorem se vznáší silná vůně kadidla, kněz s Písmem nad hlavou zpěvně pronáší modlitby. Lidé jsou na Ukrajině silně věřící, ba bohabojní. I ve Lvově, jakmile jede například autobus kolem kostela, tak se staří i mladí křižují. Večer vyrážíme „za kulturou" a náhodou nacházíme v zastrčeném dvoře místní minipivovar. Překvapuje nás plná chuť oblíbeného moku, protože jinak všechna ostatní ukrajinská piva chutnají, jako byste do nealka vlili panáka lihu. „Hej vy cizinci, pojďte za námi, pojďte si přisednout!". Místní volejbalový tým hráčů ve středním věku dnes zapíjí narození vnuka jejich kapitána. Než se stačíme se všemi pozdravit, přistávají nám na stole první vodky. Zjišťujeme pozoruhodný zvyk při jejich pití, totiž že strůjce rundy se pokaždé se sklenkou postaví a pronese květnatou řeč.
Přečtěte si: Na cykloskládačce projel celou Jižní Ameriku. Po roce se vrací domů na Slovácko
Když jsme se seznali, přišel čas na písně. Jeden dosud nemluvný pořízek vstal a začal zpívat čistým hlubokým hlasem nádherně tklivé písně o Ukrajině, domovině a lásce k ní. Byl to jimi zvaný Polkovnik, sovětský veterán z Afgánistánu, muž, který dle jejich žertů „v noci krade medu, ráno prodává jej na bazaru". Krásný večer zakončujeme privátní prohlídkou vybavení pivovaru. „Tady je náš hlavní technolog, studoval výrobu v Oděse." Vaří tu pivo s láskou. Když odcházíme, paní majitelka nám ještě čistou češtinou poví, že šest let žila a pracovala na Žižkově, tak ať zítra přijdeme v poledne na oběd a pivo.
Přečtěte si: NATO: Na Ukrajině se odehrávají nejtěžší boje za dva roky
Malenkyj byznys aneb farmářské trhy
Při návratu z hřebenů Poloniny Boržava jsme přijali s vděkem možnost svézt se lanovkou do vesnice Pylypets. Nádherná krajina Zakarpatí všude kolem. A tenhle kus země patřil za první republiky Československu. Byli jsme tehdy na mapě od západu na východ pěkně protáhlá země. Dole ve vesnici se čile staví hotely a penziony, je tu lyžařský areál, vidíme hned několik zaparkovaných aut s českými SPZ. Že by tu bujel turistický ruch našinců?
Potkáváme Vasila, buduje tu takové malé dřevěné lázně. Dvanáct let dělal v Čechách a umí perfektně česky. Naléváme mu vodku, vděčně připíjí. „Když jsme dělali dřív u vás pro mafiány, ráno jsme se rozehřáli vodkou a šli dělat. Udělal jsi, cos udělat měl, nebyl problém. Dneska ti každý dává dýchnout do trubičky, napít se je nemožné." Nakonec přespíme u něj. Vypráví, že jeho bratr dělá u nás, jako snad všichni chlapi z téhle vesnice.
Přečtěte si: Rusku není podle ukrajinského prezidenta Porošenka možné stále ustupovat
V Karpatech je o práci velká nouze, průměrný plat je kolem 2500 korun, takže dělníci pracující v naší zemi se vracejí se slušnými výdělky, které v Čechách tvrdě vydřou. A pracovat oni umí. Vasil nás ubytuje a omlouvá se, že musí ještě na pole. Rodina až do setmění vykopává brambory. Přes všechny bouře ekonomiky jsou místní lidé především soběstační. Skoro v každé chalupě mají kravku, základní suroviny si vypěstují sami. A co přebývá, volně prodá na místních tržištích.
Tzv. „malenkyj byznys" jsou skutečné farmářské trhy. Seženete tu vše. Od ostružin přes cívky z praček, drenážní hadice až po německé obaly na plynové masky z války. Čím větší bída, tím jsou lidé pohostinnější. A oni tu mají ryzí srdce.
Přečtěte si: Martin Dostalík mapuje sesuvy půdy až v Gruzii: Byla to pro mě zkouška ohněm
Koločava a Nikola Šuhaj
Taxikáře, který nás za levný peníz veze do Koločavy, se ptáme, od čeho má prasklé čelní sklo. „To jeden chlapík - prudce jsem zabrzdil - a on si o sklo rozbil hlavu." Pravdou je, že tady se nikdo v autě nepoutá. Na motorkách se jezdí ve třech bez přileb, silnice nikdo nikdy neopravoval a policisty nikdo nikde neviděl. Základním druhem dopravy je maršrutka, což jsou velikostí mikrobusy, které přepravují lidi mezi vesnicemi.
Koločava, byť zdánlivě tuctová karpatská vesnice, je bez nadsázky centrem české turistiky v Zakarpatí. Nejen díky tomu, že tu Ivan Olbracht ve třicátých letech zachytil a sepsal příběh o Nikolu Šuhajovi loupežníkovi, ale i díky Miroslavu Donutilovi, který ztvárnil hlavní roli v muzikálu Balada pro banditu. Funguje tu dokonce česká hospoda: „Četnická stanice", kam nás taxikář automaticky zaveze. Odtud českoslovenští četníci ve dvacátých letech podle legendy podnikali výpravy proti Nikolovi Šuhajovi, jenž loupil a schovával se v horách. Vyrážíme k nedalekému Nikolově hrobu. Mimochodem, až tady jsme teprve potkali nějaké Čechy, Petr z Teplic nám povídá: „byl jsem v Koločavě asi před čtyřmi lety, ale zdá se mi, že ten hrob Nikoly Šuhaje byl tenkrát jinde".
Jdeme ulicemi, míjíme krávy, koňské povozy a všudypřítomné žigulíky. Za krále hor pak platí těžkotonážní ZIL, ale stejně si nejeden Ukrajinec vzpomene s obdivem na naši nesmrtelnou V3S.
Přečtěte si: Strhující výhledy i skvělé pivo: vydejte se na sněžnicích na vrcholky Alp
Mafiáni, únosy a jiné báje
Je nesmírná škoda, že o Ukrajině panují nesmyslné předsudky plné mafiánů, střelby, vydírání, rozvratu, krádeží, lstivosti a nedůvěřivosti vůči cizincům, kteří by se tam měli údajně cítit neustále v krajním nebezpečí. Když člověk tuto zemi ochutná, začne si uvědomovat ryzí srdečnost, pohostinnost, soudržnost a hrdost těch lidí, kteří například mnohdy nezamykají své domy. Jako Češi jsme si v té zemi připadali všude vítaní, lidé byli milí a sdílní. Překvapivě nás pobyt na Ukrajině vyšel ještě levněji, než týden života v Praze. I v evidentní bídě, kterou tam bohužel lidé mají, jsme kromě jedné starší ženy v Užhorodě („Zoloty Sojuz!") neslyšeli nikoho nadávat na poměry, tam to totiž nikoho nezajímá. Měli bychom si vážit, jak blahobytně se té v naší zemi máme, ačkoliv je naším národním sportem stěžovat si úplně na všechno.
Přečtěte si: Jaké to je v horách dalekého Kyrgyzstánu?