VYBERTE SI REGION

S Deníkem na cestách: Východočeši v Peru

Dobrodruzi ze Srnojed vyrazili do Jižní Ameriky mezi indiány. Drahoslav Česák teď Pardubickému deníku svěřil svoje zápisky z cest.

12.2.2012
SDÍLEJ:

Peru. Indiánský průvodce z kmene Ašaninka, který vedl východočeské dobrodruhy k řece. Foto: Archiv Drahoslava Česáka a Jaroslavy Fořtové

Drahoslav Česák a Jaroslava Fořtová ze Srnojed se vydali na cesty po Jižní Americe a o své zážitky se podělili s Vámi čtenáři. Zde je jejich cestovní deník:

Cestujeme z Pardubic přes Prahu, Londýn, Miami až do peruánské Limy. Čeká nás cesta do hloubi peruánské selvy (pralesu se v Peru říká selva), kde plánujeme navštívit Indiány kmenů Aschaninka (Ašaninka) a Machiguenga (Mačigenga).

Po aklimatizaci v Limě vyjíždíme do městečka Huancayo a dále přes Tarmu, Chanchamayo, La Merced až do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi na řece Perené.

Jsme ve výšce 700 metrů nad mořem. Do vesničky jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Vystupujeme z mikrobusu. Pokračujeme pěšky prašnou cestou do vesničky, kterou zatím nevidíme, ale slyšíme dunění bubnů. Ašaninky jsme velice přátelsky přijati. Hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické oblečení hnědé kušmy, čelenky, malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníka barvířského.

Přicházejí hudebníci, mají bubny, flétny, chřestítka, hrají, zpívají, ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno.

Po tanci nám ukazují, kde si můžeme postavit stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat. Je to velice příjemné, romantické místo.

Procházíme vesnicí. Děti si hrají s opicemi, u stromu mají přivázaného nosála. Můžeme se pomazlit i s malým ocelotem. Ze střech chýší na nás křičí velcí pestrobarevní papoušci. Díváme se, jak ženy vyrábí ozdobné pásy z přírodních plodů stromu paschaka. Sám náčelník Kitari nám předvádí střelbu z luku a doporučuje nám navštívit nedaleké vodopády Yurinaki.

Indiáni Mačigenga a Ašaninka jsou potomci Aravaků, kteří od 4. tis. př. n. l. začali postupovat proti toku Amazonky. Povodí horního toku Amazonky a jejich přítoků, dnešní území Mačigengů a Ašaninků, bylo postupně osidlováno již od roku 2 tis. př. n. l. až do roku 500 př. n. l. ve dvou vlnách putování Aravaků. Indiáni zde dodnes žijí jako typičtí představitelé kultury tropických lesů.

Vyrážíme k nim následující den. Po asi dvouhodinovém treku jsme u vodopádů. Je to kouzelné místo. Koupeme se a trávíme tu několik hodin. Jediným problémem bylo, že jsme cestou byli napadeni divokými včelami. Jejich nečekané a až zákeřné útoky měly následky. Většina z nás si odnesla i několik žihadel.

V naší cestě pokračujeme dále. Jedeme oblastí Satipa až do vesnice Chavini. Jsme ve výšce 628 metrů nad mořem. Zde navštěvujeme naše první Indiány kmene Mačigenga, vlastním názvem – Lidé. Setkáváme se s ženami a dětmi. Sedáme si pod přístřešek, dětem dáváme bonbóny, lízátka, ženy nám zase vařený maniok, papáju, ananas. Představujeme se, říkáme naše jména, ony svá. Ženy se našim jménům velice smějí. Nejvíce jménu Pepíno (španělsky to totiž znamená salátová okurka). Přichází Luis, prezident Mačigengů a celé této oblasti. Vysoký, štíhlý muž v džínách, modrém tričku a s kšiltovkou, je velice sympatický. Jíme a diskutujeme o společné cestě do velice dosud málo známé oblasti v pohoří Serro Verde.

Stanujeme u fotbalového hřiště. Ráno nás budí na hřišti cvičící vojáci místní posádky. Balíme a vyjíždíme. Jedeme velice těžce sjízdnou cestou, která vede do nitra tohoto pohoří. Automobily musí zvládat hluboké výmoly, vyhýbat se kamenům, přejíždíme koryta řek. Po obou stranách cesty je mírně hornatá selva, strmější hustě porostlé svahy jsou kolem řek. Postupně míjíme malé indiánské vesničky. Zastavujeme a Luis se krátce zdraví s místními domorodci. Jedeme několik hodin. Cílem cesty je vesnice Mačigengů Anapati u řeky stejného jména. Vesnice se nachází ve velmi příjemném podnebí ve výšce 1942 metrů nad mořem. Jsme v té chvíli 10 891 km od Prahy.

Vystupujeme z automobilů a Luis jde do vesnice ohlásit naši návštěvu a vyjednat pro nás povolení ke vstupu do vesnice. Čekáme a díváme se směrem k vesnici. Děti a ženy nás sledují, děti se schovávají. Stojím asi 100 metrů od hloučku žen. Jedna z nich se pomalu vydala ke mně. Když přišla, dotýká se mi ramen a přívěsku s čelistí hada cherguny. Španělsky mi říká „bonito“, usmívá se a pomalu se vrací zpět.

Luis nám dává pokyn, že můžeme do vesnice. Ukazuje místo, na kterém si můžeme postavit stany. Jdeme se přivítat s náčelníkem a ostatními. Všem dáváme bonbóny a lízátka, muži nám nabízejí k pití masato. Ženy přinášejí vařený maniok, papaju, banány. Luis nám překládá z jazyka mačigengů do španělštiny povídání náčelníka a jeho zástupce. Tato místo je osídleno stovky let. Oba světy se začaly více kontaktovat až od roku 2005. Byla zde vybudována škola a několik dřevěných domků se střechami z vlnitého plechu. Žije zde asi šedesát rodin. Jedna rodina mívá 8 až 12 dětí. Lidé se zde dožívají i více jak 100 let. Říkají, že nejlepší tržnicí jim je řeka a okolní kopce. Vypalují políčka v pralese, kde pěstují maniok, kukuřici, banány.

V řece loví ryby barbaskem, což je název pro řadu rostlinných jedů. Vyrábí se z kořenů některých tropických stromů a rostlin, které se rozmačkají a vhodí do stojatých vod. Ryby se zadusí a ženy je sbírají z hladiny do košíků. V současné době jim ale touto metodou rapidně ubylo ryb v řece. Nikdy neloví jeleny, protože věří, že se sami po smrti vtělují do jejich podoby. Pohřbívají tak, že své mrtvé zabalí do látek a zakopou v okolních kopcích. Za oblečení nosí kušmy, ženy hnědé pracovní, děti bílé s kloboučky do školy a náčelník bílou s barevnými pruhy.

Díváme se dál za vesnici, kde se do dáli rozprostírá nekonečné pohoří Serro Verde a kde žijí dosud málo nebo vůbec nekontaktované jednotlivé indiánské rodiny. Vesnice má i školu pro předškoláky. Paní učitelka, která sem dojíždí vždy na několik dní nás školou provedla. Dětičky byly kouzelné a ochotně nám předváděly, co se již naučily. Každý den jedna z maminek připravuje stravu pro všechny děti.

Žádný mobil, žádný počítač

Sledujeme a sami se i podílíme na výrobě nápoje masata. Uvařený maniok se roztluče ve lelkých hrncích, přidají se kamote, sladké brambory fialové barvy nebo-li kořenová hlíza povijnice jedlé, které indiánky rozkousají, naplivou a zamíchají do již roztlučeného manioku. To celé se zalije vodou a nechá odstát. Může se přidat i kukuřice. Sliny a kukuřice pomáhá kvašení a nápoj pak obsahuje nízké procento alkoholu. Večer před naším odjezdem jsme pro celou vesnici nechali ve velkém hrnci uvařit polévku. Sledujeme život ve vesnici. Muži debatí a pijí masato, ženy a děti sedí nebo leží na rohožích u ohňů, kde se zahřívají. Jak klidné je žít bez mobilů a počítačů.

Pokračuje dále. Poslední naší zastávkou v této oblasti je vesnice Ašaninků Betanya na řece Tambo. Ašaninkové, vlastním jménem Campa, patří k nejaktivnějším kmenům v Peru, vedou s vládou jednání o svá poslední území u řek Ene a Tambo. Právě po řece Tambo plujeme už několik hodin v přeplněné lodi. Vystupujeme u břehu, kde se jen dá tušit přítomnost nějaké vesnice. Výstup z lodi byl velice dramatický. Loď nemohla přirazit až ke břehu, tak musíme i s těžkými batohy vyskakovat přímo do toku řeky. Brodíme se pobřežním bahnem. Takto smáčeni vstupujeme do vesnice. Hned u první chýšky jsme zváni na masato. Přichází náčelník a vede nás na místo, kde můžeme tábořit. Je to velmi rozlehlá vesnice, široké cesty mezi chýšemi, cesty jsou vzorně vymetené. Je to až neskutečné, vždyť z řeky vesnice nebyla vůbec vidět. Napadá mne myšlenka na první objevitele Amazonie, kteří vyprávěli o obrovských městech se širokými ulicemi. Vždyť je to ono. V této vesnici má žít kolem 1800 lidí. Stany stavíme na širokém prostranství, kolem nás jsou obydlí domorodců. Jdeme se k řece umýt. Cestou posloucháme a natáčíme zvuky džungle, kolísavé zvuky cikád. Večer trávíme posloucháním zpěvu a fléten, které se ozývají z některých obydlí.

Následující den nám náčelník přidělil průvodce s jménem Leo, který nám nabízí trek do džungle na velice zajímavé místo. Nabídku přijímáme. Dlouho jdeme vesnicí, která je opravdu nekonečná. Míjíme políčka s kukuřicí a banánovníky. Před námi se krajina zvedá, vstupujeme do selvy. Místy je stezka zapadaná stromy. Leo cestu prosekává a usnadňuje nám pochod. Stoupáme až se dostáváme do kamenného koryta řeky. Cesta je dost obtížná, skáčeme po balvanech, některé veliké musíme přelézat. Po několika hodinách jsme u cíle.Místo se jmenuje Piscina Cristalina. Jsou to malé vodopády a jezírka s krystalově čistou vodou. Následuje zasloužený odpočinek a koupání. Jsme určitě prvními Čechy, kteří toto místo navštívili.

První etapa naší cesty po Peru končí. Loučíme se s našimi indiánskými přáteli v jazyce Ašaninka slovem „hatána“, na shledanou.

Již čtvrtá cesta mezi indiány

Drahoslav Česák: O Indiány jsem se začal zajímat již v šesti letech, když jsem viděl film Vinnetou. Brzy jsem se však dozvěděl,že žijí opravdoví Indiáni a začal sbírat informace o nich. Jako žák ZŠ jsem jezdil za ředitelem Náprstkova muzea Dr. Václavem Šolcem, po gymnáziu jsem se několikrát neúspěšně pokoušel o studium etnografie, nakonec jsem vystudoval učitelský obor dějepis-pedagogika. Od roku 1975 jsem v kontaktu s Mnislavem Zeleným, kde máme v jeho společnosti Velká Amazonie na dálku adoptovaného chlapce z kmene Yek´kwana a platíme mu studium na zemědělské univerzitě v Ciudat Bolivar ve Venezuele.

Do Jižní Ameriky jsme podnikli již čtyři cesty, v roce 2002 do Ekvadoru a Venezuely, kde jsme vystoupili jsme na stolovou horu Roraima, lodí dopluli pod vodopád Salto Angel. V roce 2005 jsme projeli andskou oblast Peru až do Bolívie, v Oruru jsme žili v aymarsko-kečuánské rodině, navštívili sté výročí místního indiánského karnevalu, byli jsme v bolivijské Amazonii. V roce 2008 jsme pluli v Peru po řece Ucayali a navštěvovali jednotlivé vesničky Indiánů Shipibo a se šamanem jsme absolvovali obřad ayahuasky. Navštívili jsme i vesnici Indiánů Cashibo – ti v minulosti byli kanibalové. Poslední dvě cesty jsme absolvovali s Oskarem Krajíčkem, který se oženil s peruánskou dívkou a díky němu máme lepší kontakty na místní indiánské průvodce a můžeme se tak dostat do málo navštěvovaných míst. Další cestu chystáme na rok 2013 do Brazílie, kdy chceme navštívit indiánské vesničky na řece Xingú a v Alto Purus na brazilsko-peruánské hranici.

Jako speciální pedagogové jsme měli možnost u nás pracovat v zařízení pro děti cizinců bez doprovodu rodičů. Pracovali jsme s dětmi a mladými lidmi z Afriky, Asie a mohli tak porovnávat jednotlivé kultury. Indiánská kultura nás ale oslovila, ovlivnila a zaujala nejvíce. Proto k nim jezdíme a snažíme se poznat jejich způsob života, který ještě není tak silně poznamenán naší civilizací. Je krásné zjišťovat, jak nás praví Indiáni vůbec nepotřebují, mají ke svému životu vše co potřebují, je zajímavé sledovat jejich hrdost, když je obdarujete, neprojevují žádnou vděčnost, úplatnost. Jsou velice bezprostřední.

Když jsme se ve vesnici Anapati u Mačigengů ptali, co potřebují, říkali, že nic, že vše mají. Po nějakém čase nám řekli, že když něco potřebují, tak to jsou látky na kušmy především pro děti.

Problémy, které je trápí jsou tyto: bojí se únosu dětí, unášejí je novodobí otrokáři na práci, ale jsou prý i případy únosů dětí na orgány. Indián nebude nocovat mimo indiánské vesnice nebo ve vesnicích míšenců, cestování průvodci vždy plánují tak, aby se za světla dojelo vždy do nějaké indiánské vesnice. Tam jste pod ochranou vesnice, můžete si tam nechat i různé osobní věci, nikdy se nic neztratí. V Peru probíhala akce, kdy se i do pralesních oblastí instalovaly plechové, modré toalety dokonce s komínky. Tyto toalety Indiáni nepoužívají, toalety jsou zarostlé, pouze my, když jsme přijeli, tak jsme si jednu vysekali a zprovoznili. Indiánům postavili dřevěné domečky s vlnitým plechem, ve kterých se z důvodu velikého tepla a nedychatelnosti nedá existovat (proto stále používají tradiční chýšky). Dají jim do vesnice počítače, ale nezavedou elektriku ani signál internetu. Takto se bezvýznamně hospodaří, místo toho,aby se vycházelo z reálných potřeb (např. dostatek látek na kušmy).

12.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Forejtův případ je varující zprávou o poměrech na Hradě, píše tisk

Praha - Odchod ředitele protokolu Pražského hradu Jindřicha Forejta, který se v úterý vzdal svého místa, je drsnou a varující zprávou o poměrech na Hradě. V komentáři to dnes píšou Hospodářské noviny. Případu se věnují všechny české deníky. Lidové noviny si v souvislosti s tím všímají bezpečnostních hrozeb, kterých je podle nich Hrad plný. Právo se pozastavuje nad "úpornou snahou dvou pochybných individuí" dostat kompromitující materiál do seriózních médií.

Babiš obhajoval rozpočet, dle něj je podstatné, že deficit klesá

Praha - Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš (ANO) před jednáním Sněmovny obhajoval navržený deficit státního rozpočtu na příští rok ve výši 60 miliard korun. Podle něj je podstatné, že se od začátku funkčního období vlády daří deficit postupně snižovat, stejně jako státní dluh. Odmítl také výtky opozice, že je v rozpočtu málo investic.

Vysmívaný uklízeč z Rijádu získal po kampani na netu šperky

Rijád - Bangladéšský uklízeč ze saúdskoarabské metropole Rijádu, jemuž se na sociálních sítích vysmívali za to, jak na fotografii zírá do výlohy klenotnictví, po internetové kampani na jeho podporu získal sadu zlatých šperků. Lidé mu také přislíbili tisíce rijálů, informovala televizní stanice CNN.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies