VYBERTE SI REGION

Cestovatel: Ve většině indiánských osad je prohibice, pili by od rána do večera

Ludvík Schmidt již od mala toužil poznat divočinu severní Kanady. Minulý režim mu však výpravu nedovolil uskutečnit, svůj sen si tak splnil těsně před pádem komunismu. Dnes je v Kanadě jako doma a s mírnou nadsázkou tvrdí, že se tam vyzná jako na Vsetíně.

9.3.2014
SDÍLEJ:

Ludvík Schmidt.Foto: archiv L. Schmidta

Pan Schmidt je zkrátka člověk s nespoutaným srdcem pravého dobrodruha a vodáka, o čemž vypovídá jeho nejedna zajímavá příhoda.

Co jste během komunismu dělal?
Od šedesátého osmého roku jsem působil ve Valašských Kloboukách na gymnáziu, kde jsem byl do roku dva tisíce šest. Za komunistů jsem nemohl učit na vsetínském gymnáziu, jelikož jsem byl nežádaná osoba. Valašské Klobouky patřily dříve pod Jihomoravský kraj, tam jsem učit mohl. Zůstal jsem tam čtyřicet let, pak jsem přešel na zdravotní školu ve Vsetíně, kde jsem do dnes. Do Kanady jsem se vždycky toužil podívat, během komunismu mě nepustili. Přitom jsem tam chtěl jen kvůli přírodě, nechtěl jsem emigrovat.

Vaše srdeční záležitost je tedy Severní Amerika?
Ano, má nejoblíbenější část je sever Kanady a Aljaška. Jedná se o oblasti, o kterých jsem od malička snil. Měl jsem rád knihu Bílý tesák od autora Jacka Londona, který skvěle vylíčil severní divočinu. Navíc sever Kanady a část Aljašky jsou poslední místa na planetě Zemi, kde se nacházejí neobydlené oblasti. Všude na světě jsou lidé, pouze tady je ta pravá divočina. Jeden můj přítel, profesor Štěrba z univerzity Palackého v Olomouci, byl několikrát na Sibiři, srovnával ji se severní Kanadou. Sibiř mu oproti severní Kanadě připadala jako „Václavák", jelikož je hustě zalidněná. Osobně upřednostňuji divočinu, kde není nikdo.

Kdy jste se tam poprvé vypravil?
Poprvé jsem se tam dostal v létě, před pádem komunismu, v roce osmdesát devět. Udělal jsem takový malý švindl, změnil jsem si totiž trvalé bydliště, na které mi povolili výjezd. Tenkrát jsem měl bratra v emigraci, konkrétně v Torontu. S ním jsem udělal okružní jízdu přes celou Kanadu na Aljašku, kde jsem si zmapoval terén. V třiadevadesátém roce jsem vyjel společně s mojí nynější manželkou a kamarádem ze Zlína po vlastní ose, začali jsme tam sjíždět nějaké řeky. Sjeli jsme Malou lososí řeku, Čtyřicátou míli na Aljašsce a podobně. Pak už jsem tam jezdil každoročně nebo po jednom roku. Prozatím jsem zorganizoval dvanáct expedic.

Než jste se vypravil do Kanady, jaké jste sjížděl řeky?
Jezdili jsme do severní Skandinávie a turecké řeky, které byly také krásné. Navštívili jsme španělské řeky v Pyrenejích, dále Francii, v současnosti pravidelně jezdíme do Rakouska.

To je pěkná návštěvnost. S kým na výpravy jezdíte?
Především s kamarády, kteří se mnou jezdívají pravidelně, občas se členové částečně obmění. Na dvou výpravách byl se mnou nestor a protagonista českého dobrodružství profesor Otakar Štěrba, u kterého jsem ve studijních letech psal diplomovou práci z hydrobiologie. Jeho manželka Dina Štěrbová byla první Češkou, která vystoupila na osmitisícové hory v Himalájích. Dále se mnou jezdí jeden čecho-kanaďan, který žije ve Vancouveru. Zbytek výpravy je čistě z Valašska. Společně jsme sjeli většinu řek v teritoriu Yukon, na kterých jsme pořádali prvosjezdy. Na řece Keele River jsme pořádali průzkumnou akci, do té doby ji nikdo nesjížděl, my jsme ji pokořili v roce devatenáct set devadesát devět. Po návratu jsem promítal filmy, měli jsme i pořady v televizi o sjíždění této řeky. Jedná se o náročnou řeku, která pramení v nejsevernějších horách Mackenzie Mountains, je dlouhá asi osm set kilometrů. Poblíž je osada Norman Wells, kde se nachází letiště. Letos se chystáme opět na tuto řeku vrátit.

Sjíždění neznámých řek musí nést svá rizika…
Někdy to je lidově řečeno o hubu. Jeden Kanaďan Ken Madsen sjel řeku Cold River, ale nevěděli jsme kdy, zdali v srpnu nebo v září. Hladina řek je totiž prudce závislá na měsíci, potažmo roční období. Na jaře totiž hladina řeky klesá až do září. Do záznamu popsal, že se zde nachází trojková až čtverková peřej (pozn. redaktora: těžká až velmi těžká sjízdnost řeky). Když jsme se na řece ocitli koncem června, byla rozvodněná a prakticky nesjízdná. V kaňonu jsme se otočili s raftem, nemohli jsme se chytit břehu, pod námi byl vodopád. Mysleli jsme, že je po nás. Nakonec se nám podařilo zachytit břehu, asi kilometr nad vodopádem. Tenkrát to bylo opravdu napínavé. Mám to dokonce i nafilmované na kameře, která byla upevněna na raftu.

Řeky v Evropě vás nelákají?
Sjížděl jsem v Německu, Rakousku, Itálii, velice rád jezdím do Skandinávie za polární kruh, kde mi to alespoň částečně připomíná sever Kanady. Jednou mě v roce dva tisíce osm přemluvila parta, ať sjedeme opačný konec Ameriky. Vydali jsme se tedy do Patagonie, zcela dobrodružným stylem. Opět jsme si vybrali řeky, které nikdo nepopsal. Splavili jsme Rio Grande v Patagonii. Tam jsme záhy zjistili, proč ji před námi nikdo nesjel. Řeka totiž mizela v lávové díře pod zemí, v níž jsme málem skončili. Naštěstí se nám podařilo zachytit. Vždycky to nějak dopadne. (smích) Prakticky nikde nejedeme na jistotu, pokaždé sjíždíme řeky, o kterých nemáme žádnou zprávu. V tom je ta romantika a dobrodružství.

To musí být velký adrenalin…
Patří to k tomu. Vždy si vše dopředu prohlédneme, zmapujeme si terén, vodopády a podobně. Jsme spíše parta dobrodruhů, kteří vysloveně jezdí za dobrodružstvím. Netáhne nás to do turistických oblastí. Poznal jsem také americké národní parky, byl jsem v Yellowstonu a podobně, ale pro nás je romantika ta divočina, kde nejezdí nikdo a to kvůli dvěma věcem. Za prvé jsou to medvědi a hlavně komáři. Když je období, rojí se miliardy komárů a lidi z toho mají strach. Mě to nepřijde, docela mi to je jedno. (smích) Vůči nim jsem zkrátka imunní.

Takový medvěd vám musí nahnat pořádný strach…
Ono se to pojí s tím, jak se lidé v divočině chovají. Lidé by se neměli zbytečně vystavovat nebezpečí. Pokud je nepřehledný terén, měli bychom být hlučnější, pak se většinou odklidí. Medvěd nemá enormní touhu se setkat s člověkem. Pokud zaútočí na člověka, vždy je to otázka oboustranného překvapení. Více méně zaútočí ve stresu nebo v létě to může být medvědice, která chrání svá mláďata. Na Aljašce nás překvapila medvědice grizzly, byla od nás asi pět metrů, postavila se na zadní a začala po nás řvát. Bylo jasné, že na nás útočí. Rychle jsme se odrazili od břehu a pádlovali jsme, co nám síly stačily. Ještě chvíli za námi běžela, když jsme se otočili, spatřili jsme mláďata. Tenkrát jsme tam měli poprvé malou dcerku, které byly tři roky.

Stále s vámi na výpravy jezdí?
Ano, letos jede s námi. (smích) Pravda je, že jsme pak z Aljašky měli smíšené pocity, jelikož se tam vyskytovala spousta medvědů grizzly. Můžete se tam setkat také s černým medvědem, který člověka většinou nenapadne. Samozřejmě se může stát, většinou to bývá kvůli tomu, že se v přírodě neumí chovat, jezdí potichu nebo si ve stanu nechá jídlo. Domnívám se, že nebezpečnější jsou medvědi v národních parcích, kde jsou na lidi zvyklí. Kdežto ti plaší medvědi v divočině, se před lidmi raději odklidí. V divočině se také můžete setkat s indiány. Ve většině indiánských osad je prohibice, nesmí se tam čepovat alkohol, protože by pili od rána do večera.

Řeky sjíždíte na vlastních lodích nebo si je půjčujete na místě?
Lodě si vozíme vlastní. Nejprve jsme si vozili gumotextilové Pálavy, pak jsem v devadesátém devátém roku testoval na řece Kelle River lodě Orinoko, které nebyly v prodeji. Od té doby jezdíme na Orinoku. Jednou jsme si vzali raft, ale nerad s ním jezdím. Necítím se na něm tak jistý a vleze se do něj málo věcí. Když jezdíme na tři týdny, tak si jídla vezeme hodně. Pokud se stane, že řeka takzvaně zleniví, nejde upádlovat, na Orinoko můžu přidat motor a bez problému jet dál. V Kanadě tak dobré lodě nemají, na těch jejich šunkách bychom se pozabíjeli. Hodně lodí jsem tam také prodal a u nás jsem si koupil novou. Naše lodě se jim tam moc líbí a hned je chtějí koupit.

Berete si na výpravy nějaký talisman nebo věc, bez které neodjedete?
Já osobně žádného talismana nemám. Jediné co mám pravidelně na krku je taková schránka, ve které mám cigarety a zapalovač. (smích) Než někam vyjedeme, vždy si nachystáme seznam věcí nezbytných pro pobyt v divočině. Obsahuje mřížky na vaření, různé skládací sekyrky, pilky a samé praktické věci. Jednou se mi podařilo zapomenout neoprenové boty, jezdil jsem tedy v keckách. Řeka Kelle River, kterou jsme sjížděli, pramenila ve výšce 2200 metrů na severu mezi ledovcema, v ledové vodě jsme museli několikrát přetahovat lodě a já jsem byl jenom v těch keckách. Do večera jsem měl omrzlé prsty, zčernalé nehty, horečku, zimnici. Kopl jsem do sebe pár frťanů slivovice, což je vlastně náš hlavní talisman. (smích) Do rána mě to přešlo a prsty mě na nohách zůstaly. (smích)

Jídlo si kupujete na místě nebo jej převážíte z České republiky?
Od nás si vezeme uheráky a sáčkové polévky, které v Kanadě nevyrábí. Zbytek nakupujeme na místě, jelikož v letadle jsme hodně omezeni na kila. Dříve mohly mít zavazadla šedesát čtyři kilo, dnes váží třiadvacet kilo a končíme, přičemž tuto hmotnost váží pouze naše loď. Takže s nadváhou musíme počítat.

Řeky sjíždíte celé nebo pouze jejich části?
Naše výprava jezdí vždy řeky expedičně, takže sjíždíme řeku vždy od pramene až po konec. Splavování řeky nám trvá tři týdny, minimálně čtrnáct dní. Jelikož jsem vystudovaný biolog, baví mě do přírody pronikat po řekách, protože v té divočině ani jiná varianta není. Nejsou tam cesty, pěší turistika je tam téměř nemožná, jediná možnost je právě říční cesta. Když vylezeme na nějakou horu, můžeme si říct, že tam nevstoupila lidská noha. Nežije tam nikdo, ani indiáni.

Jak se tedy dostanete k pramenu řeky, když se k němu nedostanete po cestě?
Můžeme si pronajmout hydroplán, který nás vysadí na jezeru, odkud se probíjíme k řece. Na Mackenzie Mountains vede náhodou jedna cesta, kterou během války vybudovala americká armáda. Chtěli se tam dostat k nalezišti nafty, aby mohli zásobovat tanky a zbraně. Žádná cesta by tam jinak nebyla.

Taková cesta musí být docela finančně náročná…
To je pravda, musíme na ni dva roky šetřit. Letos jedeme tři a za samotné letenky utratíme sto dvacet tisíc. Žádná sranda to není. Za výpravy, co jsem tam dělal, jsem se mohl vozit v deseti mercedesech. Ale to by mě tak nebavilo, jak ten Yukon.

Stalo se vám někdy, že vám uplavalo pádlo?
Při minulé výpravě se nám zlomilo pádlo, takže jsme museli skolit strom, ze kterého jsme si ho vyrobili. Na něm jsem pracoval asi tři hodiny. Chtěl jsem si ho dovést jako suvenýr. Ve Vancouveru na letišti bylo mezi zavazadly, ptali se mě, co to je. Řekl jsem jim, že je to pádlo, přitom viděli kus otesaného stromu. Pak mi na to dali nálepku fragile, tedy křehké. Tím bych zabil medvěda. (smích) Při minulé výpravě se chlapům podařilo převrátit a pustili obě pádla. Všichni jsme se vrátili, aby i oni mohli přejet peřejnatý úsek. Celou noc pak vytesávali dvě pádla, druhý den s nimi vypluli a po šesti kilometrech jsme obě pádla našli. To bylo štěstí neskutečné.

Zážitky máte úžasné. Pořádáte po návratu z výprav také přednášky pro veřejnost?
Ano, po zpracování materiálů často přednáším. Dříve jsem dělal diapozitivy, dnes mám prezentace na flešce a zároveň promítám filmy. Přednášky dělám po školách a celém kraji.

Napadlo vás, že byste napsal cestopis?
Už mě to napadlo dříve. Vedl jsem si i lodní deník, chtěl jsem o řekách vydat knížku. Ještě jsem se k tomu nedostal. Psal jsem také do novin a časopisů příběhy na pokračování. Manželka Monika psala také seriály do novin. Pro televizi jsme natáčeli různé programy, teď už to neděláme, protože je to časově náročné. Přicházeli mi i nabídky, abych tam dělal průvodce. Ovšem pracuji jako učitel, takže na to nemám čas. Zatím jsem se něčemu takovému profesionálně nevěnoval, prozatím to mám jako hobby. Ale severní Kanadu znám jako Vsetín, připadám si tam jako doma.

Nikdy vás to nelákalo na Sibiř nebo Himaláje?
Po zkušenostech mých přátel se mi na Sibiř nechce. Dokonce mí bývalí studenti tam přišli o život, jelikož je tam přepadli se zbraněmi a okradli je. Za prvé je to riziková oblast a za druhé je tam pod neustálou kontrolou. Pokud chcete na Kamčatku, musíte mít potvrzení. Pokud se ztratíte v Kanadě, tak po vás nikdo ani neštěkne. Před vstupem do severských hor je cedule, na které je napsáno, že do dané oblasti cestujete na svoje vlastní riziko a kanadská vláda neručí za vlastní bezpečnost a neposkytuje žádnou záchranu. Každý tam jezdí na své vlastní riziko, v přírodě pak žijete, jak umíte. Himaláje mě moc netáhnou, protože je to turistická oblast. Určitě se tam dají najít i místa, kde tolik lidí nebude. V sezóně to tam bývá dost frekventované, což mě nebaví. Navíc bych si nechtěl pronajímat nějaké nosiče, raději se přírodou budu probíjet sám.

Patříte k těm cestovatelům, co se rádi vrací na stejná místa?
To určitě ne, většinou sjíždíme nové řeky. Akorát letos se budeme vracet na tu nejkrásnější řeku Kelle River, kterou chceme řádně zdokumentovat a zmapovat.

Máte ještě nějaký cestovatelský sen?
Dnes už jich moc nemám, dříve mě táhl pramen Amazonky. Ovšem divočina toho severu je pro mě taková nostalgie, nádhera. Pokud člověk přichází k rovníku, všude jsou lidi, kdežto tam nikdo není.

To zase na jednu stranu děsí…
Ne, ne, to mě neděsí. Mě to naopak nesmírně uklidňuje. (smích) Kromě medvědů a komárů tam snad nic nehrozí. Nesmí tam dojít k úrazu, to bychom se všichni navzájem zachraňovali. Nejlepší je, když mají všichni vyoperované slepé střevo. Přece jen s křivákem slepé střevo asi těžko vyřežeme. (smích)

Ludvík Schmidt

- narodil se 12. 5. 1944 ve Vsetíně
- vystudoval na Univerzitě Palackého v Olomouci učitelství biologie a chemie
- v současnosti vyučuje na Masarykově gymnáziu a Střední zdravotnické škole ve Vsetíně
- jeho největší vášní je dobrodružství a vodáctví, splavil většinu řek v severní Kanadě a Aljašce
- se svou výpravou si vždy vybírá takové řeky, které před nimi ještě nikdo nesjel
- po návratu z dobrodružných výprav pořádá v kraji přednášky, o své zážitky se dělí prostřednictvím médií

Autor: Zuzana Vyškovská

Autor: Redakce

9.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies