VYBERTE SI REGION

V Egyptě jsou ženy pořád utlačované, říká novinářka Anna Janků

Anna Janků, novinářka, překladatelka, spolupracovnice České televize a pedagožka, žije už více než čtyři desítky let v Egyptě. O historii Egypta dovede vyprávět dlouhé hodiny. V káhirské kavárně Cafe Riche, kterou bychom mohli přirovnat k pražské Slavii, se srdečně zdraví se zahraničními diplomaty a korespondenty, novináři, právníky, ale také umělci.

17.7.2013
SDÍLEJ:

Anna JankůFoto: Archiv Deníku

Anna Janků, novinářka, spolupracovnice České televize, tlumočnice, překladatelka, pedagožka, předsedkyně Sdružení českých žen v Káhiře, žije v Egyptě už více než čtyři desítky let. Noblesní žena, která má úžasné charisma, ohromnou vitalitu, pochází z jižní Moravy. Náš rozhovor s Annou Janků se uskutečnil ještě před svržením prezidenta Mursího, takže jsme vypustili některé pasáže o současné politické situaci v zemi, která se každým okamžikem prudce mění…

Jak se Anna Janků ocitla v Egyptě?

Velmi klasickým způsobem. Během studia v Praze jsem se seznámila s jedním egyptským postgraduálním studentem. Pak se do toho vmíchal osud za pomoci Kupida (amora lásky pozn. red.) a v roce 1968 jsem se za něho v Káhiře provdala.

V Egyptě už žijete více než čtyřicet let. Bylo pro vás těžké přivyknout si na život v arabském světě?

Ano, v počátku bylo těžké přijmout hlavně rodinné tradice. Je v nich pro naše myšlení a kulturu hodně nelogičnosti. Týká se to především omezování svobody v jednání dívek a žen. V současné době se už právě ony proti těmto tradicím bouří, ale ještě se jim to nedaří, zejména pokud žijí na venkově. Týká se to jejich osobního názoru na výběr životního partnera, studií, zaměstnání, volnosti pohybu a třeba také cestování.

Je tomu opravdu tak?

Jenom jako příklad uvedu. Když si chce žena nechat vydat pas, tak musí k tomu mít souhlas otce, pokud není vdaná, anebo manžela, když vdaná je. V případě jejich nepřítomnosti to musí být souhlas mužského člena z otcovy nebo manželovy rodiny. A to je prosím, napsáno v ústavě. A pak, že ženy i muži mají stejná práva… Bohužel, je smutnou skutečností, že tradice a předsudky jsou pořád silnější než náboženství a zákony.

Jste předsedkyní Sdružení českých žen v Káhiře. Kdybyste jej mohla našim čtenářům více přiblížit, vždyť jste byla za tuto svou činnost oceněna vládou České republiky.

Naše sdružení vzniklo spontánně, po určitých letech prožitých ve zdejší společnosti. Napřed bylo zaměřeno jenom na to, abychom mohly mluvit česky, vyměňovaly si knihy, a hlavně si pomáhaly v případě různých problémů. Vlastně jsme si vytvořily takovou náhradní rodinu, která by českým krajankám pomáhala hlavně v případě osobních problémů a v manželství tak, jak tuto funkci zastává egyptská rodina.

Změnila se v tomto ohledu nějak situace po roce 1989?

Po roce 1989 se přístup a politika české vlády ke krajanským komunitám výrazně změnily. Proto jsme využily možnosti finanční podpory, udělované českým ministerstvem zahraničních věcí věnované na různou činnost. Jako třeba na vytvoření a vybavení klubu a kulturní činnost. Zorganizovaly jsme už několik výstav českých umělců, koncerty. Pokládáme si za čest, že nám přišla zazpívat paní Eva Pilarová s Pavlem Vítkem, zahrál nám houslový virtuos Pavel Šporcl, zahrála a zazpívala Hana Blochová a pro děti nám předvedl svoje kouzelnické vystoupení Pavel Kožíšek. Tento rok by měla pro nás zahrát herecká dvojice Pavel Zedníček a Jana Paulova představení Drahouškové.

Váš životní partner je Egypťan. Přece jenom je to jiná mentalita. Jaké je to manželství? Liší se třeba od evropského?

Ano, jiná mentalita, náboženství a kultura. V podstatě princip manželství je všude stejný. Ve smíšených manželstvích a hlavně s muslimy nebo orientálci je více kladen důraz na práva mužů a ženám jsou hodně práva odpírána.V mém případě moje první manželství s Egypťanem ztroskotalo právě na rodinných tradicích a hlavně zdůrazňování, že muž, tedy manžel, má absolutní právo rozhodnout, co žena, tedy manželka, může a hlavně nemůže… Moje druhé manželství už bylo uzavřeno po mých zkušenostech a znalostech místní společnosti, a tak se moc od evropského neliší. Jenom tím, že manžel nechodí na pivo. Můj současný manžel mě v ničem neomezuje a neléčí si svoje komplexy méněcennosti na vztahu ke mně a naší dceři.

Jste novinářkou, překladatelkou, spolupracujete s Českou televizí, působíte i jako pedagožka, znáte skvěle historii Egypta, jak jsme se mohli nedávno osobně přesvědčit při naší návštěvě, když jste nás provázela Káhirou a téměř o každé významnější budově jste dovedla dlouze vyprávět. Která z výše jmenovaných profesí je vám nejbližší a proč?

Všechna tato povolání jsou okrajová. Možná že to bude znít trochu frázovitě, ale mně je nejbližším povoláním prostě byt dobrým člověkem a podle toho se chovat.

Vaše kořeny jsou v Bílých Karpatech na jižní Moravě. Stýská se vám po rodné vlasti?

Ano, jsou chvíle, kdy se mně zasteskne. Hlavně o Vánocích, kdy chybí rodinné posezení, na jaře se mně stýská po probouzející se přírodě, ale jinak mám vždy pocit, že sem patřím. Egypt je moje životní láska a po letech tady prožitých se už více cítím doma tady, ale ráda se do rodné vlasti vracím. Vždy říkám, že vše první bylo v rodné vlasti a doufám, že vše moje poslední bude v Egyptě.

Co pro vás znamená Cafe Riche, pověstná kavárna v centru Káhiry, kde jsme potkali spoustu vašich známých z řad novinářů, diplomatů, právníků či umělců?

Cafe Riche je pro mě moje zázemí, takové pohlazení na duši, jak mě tam spontánně mezi sebe přivítali, a hlavně společnost lidí, kteří hluboce milují svoji zemi, angažují se za její svobodu a demokracii. Mnoho z nich bylo ve vězení a jsou vystaveni napětí i v současnosti, a to někdy ještě mnohem více než v minulosti.. Tam vždy čerpám zajímavé informace, ale hlavně víru, že vše se v dobré obrátí, i když se zaplatila a bude ještě platit ta nejvyšší cena. Lidský život. Tento pocit soudržnosti, odvahy, kdy není rozdíl mezi mužem a ženou, mezi křesťanem a muslimem, mezi mladým a letitějším, je absolutně nepopsatelný. A o tom by to naše lidské bytí mělo být.

Prý máte svá zamilovaná místa v Káhiře. Prozradíte nám je?

Moje nejzamilovanější místo v Egyptě je tisíc kilometrů na jih od Káhiry a to je Asuan. Nejen krajina, ale hlavně její obyvatelé núbijského původu. Právě jsem se odtamtud vrátila.Tam si vždy ověřím, že dobrý člověk ještě žije. V Káhiře je velmi pestré složení obyvatelstva, velmi nesourodé, a také vzhledem k existenčním problémům, daleko agresivnější… Vždy, když mně je nějak těžko u srdce, tak se jdu projít do úzkých uliček staré Káhiry, kde mám pocit, že tam nějak moc nepronikla civilizace, dokud mi za zády nezatroubí auto. Obdivuji tam architekturu mešit, zručnost řemeslníků, kteří se stále věnují tradičním řemeslům a snaží se je udržet. Je to svým způsobem svět krásy.Také je tam oblast velkého otevřeného tržiště s tisíci krámky, kde se to hemží celý den nakupujícími a prodavači.To je pro mě pravý Egypt. Ne přepychové čtvrti s vilami.

Jak vnímáte egyptskou kulturu?

Arabská kultura… Tak záleží na tom, co za tu kulturu považujeme. Jedna věc je ale jistá: kdo že jsou to egyptští umělci, kteří jsou základem kultury a umění v arabském světě. Vynikající malíři a sochaři to snad mají v genech po svých faraonských předcích. Můj kulturní život tady je velmi bohatý, často tu hostují umělci ze zahraničí. Nedávno proběhla velmi zajímavá výstava českého malíře Davida Dvorského, doplněna sochami egyptského sochaře Amira.

Kdybyste se znovu mohla rozhodnout, jestli žít v Egyptě nebo v České republice. Jakou cestu byste zvolila, stejnou jako před lety?

Jak už jsem se zmínila, tuto cestu jsem si nevybrala, ale byla jsem vybrána. Dnes bych si už ji dovedla vybrat i jiným způsobem než sňatkem, ale nemohu říci, že bych tady chtěla žít a pracovat jako žena sama. Pořád platí, že ve dvou se to lépe táhne. Ale doposud, přes to všechno, jak se Egypťané od mého příchodu do Egypta změnili, to stále tady „voní člověčinou"- a to je to, co nás tady všechny drží…

Autor: Břetislav Uhlář

17.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies