Najdete tu také baziliku (Basilica de Virgen de Los Desamparados), jednu z prvních barokních budov postavených ve Španělsku, a hlavně nádhernou katedrálu ze 13. století, skrývající poklady, jako jsou Goyova plátna a také alabastrový kalich, nazývaný též svatý grál. Do města ho přinesl zdejší rodák svatý Vincenc Ferrerský s tím, že z této číše pil Ježíš Kristus při poslední večeři.

Na kole ne

Náměstí, v jehož středu šumí Fontana del Turia, je panenské po všech stránkách. Například naše výprava tu musela na pokyn průvodce Stephana sesednout z kol. Vysvětlil nám, že za projížďku na bicyklu po tomto posvátném území místní policie s oblibou rozdává pokuty. A opravdu, strážníci hlídkovali nedaleko. Ve služebním voze. Takže v autě se po náměstí zřejmě jezdit smí…

Spíše než o dalších památkách, kterých je v centru Valencie požehnaně, se zmíním o znaku tohoto města. Ve svém výkladu se u něj totiž zastavil i náš belgický průvodce. Na náměstí Plaza de la Porta de la Mar mluvil o zde stojícím vítězném oblouku, na kterém se mimo jiné nachází právě znak Valencie, jehož důležitou součástí je netopýr. To jsem ovšem nevnímal a kochal jsem se pohledem na tamtéž rostoucí obrovské stromy.

Právě v tu chvíli se mě Stephan zeptal, jak se řekne česky „bat", tedy netopýr.

Pohotově jsem odpověděl, že postel. Myslel jsem si totiž, že se ptá na překlad slova „bed", což v angličtině opravdu postel je. Když mi můj omyl přítelkyně později se smíchem vysvětlila, zamrazilo mě. Kvůli mně je teď jeden Belgičan a 20 holandských turistů přesvědčeno, že netopýr se u nás řekne „postel". Doufám, že až navštíví naši krásnou vlast a recepční v hotelu se jich bude ptát, kolik postelí chtějí mít v pokoji, nevezmou nohy na ramena v domnění, že netopýři jsou u nás běžnou součástí ubytování jako třeba ručníky.

Pomeranč je z Číny

Po návratu do parku Jardines del Turia jsme se dozvěděli ještě dvě zajímavosti. Jedna se týkala tu stojícího svatostánku hudby Palau de la Musica. Vypadá jako obrovský skleník a místní by vám potvrdili, že uvnitř je pravé skleníkové klima. Proto mu říkají mikrovlnka.

Druhá zajímavost spadá do oblasti botaniky. Až ve Španělsku a od belgického rodáka jsem se dozvěděl, že pomerančovníky, které tady hojně rostou, původně pocházejí ze subtropických oblastí Číny a do Evropy byly dovezeny v 15. století portugalskými obchodníky. Proto tedy Citrus sinensis neboli pomerančovník čínský.

Po výletu na kolech jsme se metrem přesunuli do stanice Alameda (dílo architekta Santiaga Calatravy). Odtud je to totiž jen kousek do hotelu Westin, kde nás čekal opulentní oběd. V tak luxusním zařízení jsem si ve svém neluxusním odění a sešmajdaných plátěnkách připadal trochu nepatřičně, ale pro lidi, kteří vyhledávají pětihvězdičkové ubytování, je to tu jak dělané.

Fandí i maminky

Dalším vrcholem dne byla návštěva stadionu Mestalla (čti Mestaja), základny fotbalového týmu Valencia CF.

I když tento velkoklub, šestinásobný vítěz španělské ligy a vítěz Poháru UEFA z roku 2004, hrál „jen" proti týmu RC Celta, pro jeho fandy to byl svátek. Tribuny byly plné, a to nejen skalních příznivců, kteří se zpěvem různých chorálů starali o tu pravou fotbalovou atmosféru.

Na zápas tu totiž běžně vyráží rodiny s dětmi (ano, i maminky a dcery). Zatímco já jsem byl nadšen úrovní předvedené hry, přítelkyně jásala nad elegancí návštěvníků stadionu. Muži tu na fotbal, světe, div se, chodí i v obleku a ženy v rafinovaně střižených šatech.

Autobusem na pláž

Až čtvrtý a poslední den našeho pobytu ve Valencii jsme měli čas vrhnout se do vln Středozemního moře. Vynechali jsme plánovanou procházku po městě s průvodcem agentury Greentour a na Plaza de la Reina nasedli do turistického autobusu. Doporučuji všem, kdo mají rádi vyhlídkové jízdy. Autobus jezdí po dvou trasách. Jedna (Valencia historica) vás detailně seznámí s historickým jádrem města a druhá (Valencia maritima) své pasažéry zaveze z centra přímo na pláž.

Během asi hodinové cesty po trase B jsme rekapitulovali svou návštěvu katalánské bašty a známými místy se blížili k písečné pláži Las Arenas. I v neděli odpoledne tu byla spousta místa pro dva unavené české turisty, kteří si po koupeli v moři nasbírali pár mušliček na památku a přímou linkou odletěli zpět do českých luhů a hájů.

FILIP LUKEŠ