VYBERTE SI REGION

Speleolog: Učili jsme vědce ve Venezuele jeskyňařit

Na první pohled vypadá jako „obyčejná" cestovatelská kniha o krásných jeskyních ve stolových horách Venezuely. Jenže když se člověk do publikace s názvem Domino – hra v podkroví Ztraceného světa podívá důkladněji, uvědomí si, že tu něco nehraje. „Proč jsou na jedné stránce vedle sebe dva stejné obrázky?" zajímala jsem se u tvůrce Marka Audyho z Jedovnic.

4.1.2014
SDÍLEJ:

Unikátní záběry z expedic ve Venezuele. Foto: archiv Marka Audyho

„Jde o 3D knihu. Stačí si nasadit přiložené stereoskopické brýle a rázem se vám obě fotky spojí a uvidíte jeden obrázek plasticky," vysvětluje uznávaný speleolog a fotograf.

Musím přiznat, že toto je první 3D kniha, kterou listuji. Jak snímky vznikají, abych je následně viděla plasticky?

Jde o takzvanou stereoskopii, která byla vymyšlená už na konci 19. století. Jednoduše lze říci, že vedle sebe blízko postavíme dva fotoaparáty, přičemž jeden fotí obraz pro levé a druhý pro pravé oko. K metodě stereoskopie jsem se dostal už na počátku devadesátých let, kdy jsem fotil 3D obrázky z Moravského krasu. A zajímavé je, že stereoskopické focení využíval při focení jeskyní také Karel Absolon. Dodnes tyto vzácné snímky, které Absolon tehdy ručně koloroval, existují, a to v brněnském muzeu Anthropos.

Kromě 3D knihy jste nedávno vydal i stejnojmenný 3D film, který je vůbec prvním takovým dokumentárním filmem v Česku. Jak ten se rodil a o čem je?

Začali jsme na něm společně s Richardem Boudou pracovat vloni a princip je podobný jako u stereoskopické fotografie. Film v osmnácti minutách zachycuje výzkum nejdelšího pískovcového jeskynního systému na světě Brewer, který se nalézá ve stolových horách Guayánské vysočiny ve Venezuele. Natáčeli jsme z letadla, vrtulníku, v džungli, na laně i v podzemí. Zachytili jsme místa, kde mimo nás ještě nikdo nikdy nebyl. I pro místní indiány jsou tyto oblasti neznámé.

Když jde o 3D film, znamená to, že se na něj lze podívat jen v 3D kinech?

Ne, nechtěli jsme být odkázáni jen na 3D kina, navíc převod do jejich kinařského formátu byl drahý, takže jsme si pořídili takové 3D kino vlastní. Manželka to nazvala pojízdný 3D cirkus. Jsme tak schopní film promítat i v městečkách a obcích, kde 3D kino nemají. Film jsme už promítali na dvou speleologických kongresech a na blanenském festivalu Rajbas. V lednu plánujeme promítání v Jedovnicích, Rousínově, Doubravici, Vyškově a v únoru v Brně a Praze. Film pak bude zařazen i do promítání putovního festivalu „Expediční kamera" ve 3D kinech po celé republice. Chtěli bychom ho také nabídnout různým kulturním centrům. Rád bych promítal nejenom tento film z Venezuely, ale také desetiminutové pásmo zhruba šedesáti snímků od Karla Absolona, o kterých jsem mluvil.

Marek Audy
○ Narodil se v roce 1969 v
  Brně.
○ Vystudoval Strojní fakultu
  Vysokého učení technického v
  Brně, obor potravinářské a
  chemické stroje.
○ Je majitelem Vydavatelství
  Audy, které se věnuje
  fotografii, grafice a vydávání
  knížek.
○ Od roku 2003 jezdí do
  pískovcových jeskyní ve
  stolových horách Guayánské
  vysočiny ve Venezuele. Byl
  členem expedicí, které
  objevily jeskyni Cueva Charles
  Brewer, která je se svou
  délkou osmnácti kilometrů
  nyní nejdelší křemencovou
  jeskyní na světě.
○ Podílel se na vydání několika
  knížek, letos na podzim vydal
  3D knihu a 3D film s názvem
  Domino – hra v podkroví
  Ztraceného světa.
○ Bydlí v Jedovnicích, je ženatý
  a má tři děti.

Posledních jedenáct let jste se věnoval výzkumu jeskyní ve Venezuele. Jaký máte největší zážitek z tohoto období?

Poté, co jsme v roce 2003 objevili na hoře Roraima jeskyni Krystalové oči, nás přizval ke spolupráci největší venezuelský odborník na Guayánskou vysočinu Charles Brewer Carías – ten se ve Venezuele těší podobné vážnosti jako u nás cestovatel Miroslav Zikmund – a tím se nám otevřely velké možnosti. Pod svá ochranná křídla si nás vzali místní vědci, díky čemuž jsme mohli zkoumat, aniž bychom měli oficiální povolení. Takové to kulaté razítko na výzkum nemáme dodnes. A taky jsme vlastně Venezuelany učili jeskyňařit. Nejraději vzpomínám na rok 2004, kdy jsme objevili jeskyni s mohutnými prostorami, jež je nazvaná podle Charlese-Cueva Brewer. Ta je v současné době se svými osmnácti kilometry nejdelší křemencovou jeskyní na světě. Když jsem do ní před těmi téměř deseti lety poprvé vstoupil, zažil jsem pocit, který se už nikdy jinde neopakoval. Vědomí, že stojím v místech, kde nikdo jiný přede mnou nikdy nebyl, a ten obrovský prostor – to mě úplně dostalo. Šířka některých dómů je sto metrů a na délku tři sta metrů. Přestože jsme měli silná světla, bylo nereálné celou prostoru osvítit. Měli jsme tehdy málo času, takže jsem si uprostřed jedné chodby nechal na velkém kamenu batoh, který měl ostře oranžovou barvu, s tím, že si jej vezmu, jak půjdeme zpátky. Půl hodiny nám pak trvalo, než jsme jej našli. Zkrátka ty prostory jsou těžko představitelné.

Pohyb v podzemí a na horách ale nemusí nutně znamenat jen samá pozitiva. Zranění se vám vyhnula?

Mně osobně se naštěstí nic zlého nepřihodilo. Jen vloni se se mnou ulomil kus pískovcové desky a při dopadu do vody jsem zrovna narazil na skálu, takže jsem si obrazil bok. Daleko závažnější problém byl ale při letošní expedici v únoru. Rozhodli jsme se totiž, že se na stolovou horu nevydáme jako obvykle letadlem, ale zkusíme to pěšky džunglí. Bohužel hned druhý den pochodu si můj kamarád Richard Bouda, který se mnou natáčel ten 3D film, vypíchl o větev oko.

To zní docela hrůzostrašně v normálních podmínkách, natož kdesi v odlehlé džungli Venezuely…

Byl to boj. Richard absolvoval cestu zpět do indiánské osady v podstatě poslepu. Bolestí nemohl otevřít ani zdravé oko. Celou cestu přes prales jsme ho vedli za ruku. Naštěstí je Richard neobyčejně silná povaha, především psychicky. Kdybychom jej museli nést, vše by se značně zkomplikovalo. Dorazili jsme až v noci, po čtrnáctihodinovém pochodu. Cesty, natož silnice v této oblasti nejsou žádné, telefonní signál taky ne, ale naštěstí v osadě mají vysílačku. Druhý den se nám po několika nekonečných hodinách povedlo spojit a zavolat letadlo. Bohužel mělo málo paliv, a tak nás hodilo na opačnou stranu, než jsme potřebovali, ale alespoň k silnici. Do nemocnice pořád zbývalo pět set kilometrů. Pak nás zase odmítl vzít autobus, zcela bezdůvodně. Jen proto, že jsme byli „gringos" – zkrátka bohatí. Bylo to šílené. Richard měl velké bolesti a my se obávali infekce.

Jak celá ta anabáze skončila?

Nakonec jsme sehnali soukromé auto a to možná i ten autobus předjelo, ale na tu beznaděj nikdy nezapomenu. Přestože jsme měli podporu místních, bylo nám to na nic. Richardovi oko zůstane, ale bohužel na něj nevidí.

Chystáte se do Venezuely i příští rok?

Momentálně ne. Tou knížkou a filmem jsem za Venezuelou udělal takovou pomyslnou tečku. Na jedné stolové hoře v poslední době bádají Italové, kteří nejspíše objeví ještě delší jeskynní systém, než máme nyní my, a také je výzkum ve Venezuele přece jen drahý a je to daleko. Než se odsud dostaneme až přímo na stolovku, trvá to týden. Plánuji se nyní více zaměřit na Balkán, a to hlavně jeskyně v Bosně a Hercegovině. Máme tam z minulých let rozdělané dvě jeskyně, které se jeví slibně. I v Bosně ale existují problémy, a to hlavně se zaminováním.

Našli jste v jeskyních miny?

Právě ten Richard, který letos přišel o oko, před několika roky slanil do neznámého pokračování jeskyně Dobrjelská a ze začátku to vypadalo velmi nadějně. Když byl zhruba dvacet metrů hluboko, slyšeli jsme takové euforické výkřiky: „Jde to dál, tady je potok, vodopád, no to je super." Jenže pak najednou přišla dramatická pauza a po ní řekl: „Je tu granát." Přesně si tehdy pamatuji svou reakci – jak jsem stál nahoře u toho otvoru a odklonil jsem se. (smích) Volali jsme na něho, ať si dává pozor, že tam toho může být naplaveno víc a taky že bylo. Jak byl v té euforii, tak si vůbec nevšiml, že šlape po minách a granátech. Naštěstí se mu podařilo bez úhony dostat zpátky, a abychom mohli ve výzkumu pokračovat, museli jsme si nad municí udělat lanový traverz.

Nejeskyňaříte jen v zahraničí, ale jste také členem speleologické skupiny Topas, která se věnuje výzkumu kolem Suchdolu. Vidíte zde nějaké další objevy?

Velký potenciál má oblast suchdolského ponoru, ale zatím jsme skončili v hnusném bodě, který jsme nazvali Mucholapka. Jen tedy tato mucholapka nelapá mouchy, ale jeskyňáře. Tato prostora se často zaplavuje a je tam silná vrstva bahna, možná až několik metrů hluboká. Jednou tam zůstal i gumák, už jsme ho nenašli. Dotyčný jeskyňář pak musel jít ven zhruba kilometr bosky.

Autor: Dagmar Kulaviaková

4.1.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies