VYBERTE SI REGION

Stavitel lodí Daniel Rosecký: Na plavby doporučuji vzít místo Playboye kuchařku

Budějovický rodák Daniel Rosecký je kapitánem a zcestovalým mořeplavcem, jehož přístav je nyní zcela na souši, v Bežerovicích u Bechyně. 

4.2.2014
SDÍLEJ:

MOŘEPLAVEC Daniel Rosecký zná duši lodí. V létě vzal Deník na palubu své lodi Miamiti, kterou postavil jako první.Foto: David Peltán

Třiačtyřicetiletý stavitel lodí má dvě děti, dospělou slečnu a dvouletého kluka. Je otcem unikátní repliky brigy z 18. století La Grace, jejíž příběhy plní stránky novin i odborných časopisů. V současnosti však dodělává dům, tedy jak říká čtyři stěny a střechu.

Cestujete všude možně, co vás přiválo právě do Bežerovic?
Bydlel jsem různě v okolí, například na statku Čečkově u Březnice, na hájovně u Hodětína. Moje žena je ze Sudoměřic, kde mám práci, a hledali jsme tedy bydlení v okolí. Bežerovice jsou krásná jihočeská ves bez šíleností kolem. Je to klasika, která má dvě vlaková nádraží, dvě autobusové zastávky, letiště, benzínku, diskotéku. Národní divadlo ani AC/DC tu asi hrát nebudou, ale jinak jaká vesnice o sto lidech tohle všechno má?

K lodím a lodičkám už jste tíhl jako kluk?
První flotilu jsem měl asi ve dvou nebo třech letech. Na Vánoce jsme pouštěli skořápky od ořechů ve vaně se svíčkami, jen já je měl s plachtami. Speciálně jsem vybíral oříšky tak, aby měly lodní tvar. Nedohledal jsem, že by někdo z předků měl takový zájem o lodě, ale musím mít námořnictví v genech. Aniž by mě k tomu někdo vedl, lodě mě vždy přitahovaly. V jedenácti jsem pak rodičům oznámil, že končím s atletikou a začal jsem se závodně věnovat jachtingu.

Kdy přišly první stavby loděk?
Vždy když jsem se dostal ke kusu dřeva nebo kůry, vyřezal jsem z něj lodičku. Od dětství nedělám nic jiného, než že stavím lodičky. První model jsem pak s tátou postavil v šesti letech, byl to Black Falcon, což byla jedna ze tří stavebnic plachetnic na tehdejším trhu. Dodnes je v prodeji! Dokonce moje první fotka, když jsem dostal svůj první fotoaparát, byl snímek toho modelu lodě. Myslím, že je to vyloženě úchylka!

U té „klukovské" vášně většinou zůstane, ale vy jste ji povýšil. Vrhl jste se i do opravdických lodí.
Stavěl jsem všechny modely, co se v Čechách daly sehnat. První větší loď jsem postavil až nedávno, v roce 2004 Miamiti. Ta je replikou, modelem 1:2, obchodní lodě z 18. století.

Co vás k tomu vedlo?
Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se takové lodě stavěly a jaké měly plavební vlastnosti. Říkal jsem si, že bych si třeba mohl postavit i něco většího…

To se vám povedlo u La Grace, k níž se dostaneme. Pomohlo vám stavění modelů v pozdější praxi?
Z plastikových modelů jsem později přešel na dřevěné, a k těm už člověk musí sehnat plány a mnohdy je dodělat, donajít informace o lodích, protože nejsou vždy zcela přesné. Potom se podle nich staví. Děláte jednotlivé plaňky paluby z prkýnek a podobně, konstrukce modelu odpovídá konstrukci skutečné lodi. Není to kus plastu, který modelář slepí dohromady, ale musí vyrábět jednotlivé díly, ohýbat prkýnka nad párou, vyrábět kladečky a lana. Není možné tam natáhnout niť, ta nemá ten správný průměr,musí se lano splést z několika nití. Jsou blázni, kteří místo toho, aby žebro lodi vyřezali z překližky, vyřezávají větvičky. Takhle to pracně udělají, pak to celé pobijí prkénky a vůbec to ve finále není vidět! Sice to v životě nikdo neuvidí, ale oni vědí, že je to vevnitř tak, jak to má být. Někteří modeláři jsou opravdu šílenci a když dokáží postavit model, zvládnou i velkou loď. Znají konstrukci. Takže ano, pomohlo mi to.

U toho bych přišel o nervy. Ona trpělivost je vypěstovaná ctnost, nebo jste ji měl přisouzenou?
Je potřeba strašná trpělivost, ale podle mě je to jistý druh meditace. Na jednom modelu jsem vyráběl všechny „hřebíky", které by měla skutečná loď. Bylo jich tisíce. Do každé dírky jsem tedy strčil jinak barevnou třísku tak, aby to imitovalo v měřítku 1:70 dřevěný kolík. Seděl jsem u toho, pustil si příjemnou muziku a vymýval si mozek. Myslím, že ten stav je meditaci podobný a hodně příjemný. Je to relax. Je tedy otázka, zda je to trpělivost či meditace.

Využil jsi toto třeba i v jiné práci?
Takový modelář proniká skutečně do detailů, je to dá se říct výzkumná činnost, konstrukce, plánování. To jistě pomůže. Jsem navíc detailista - šťoura, kolega Pepa z La Grace mě za to nenávidí. Ale i v práci na dotacích, které připravuji, hledám chyby. Jsem schopný najít věci, které lidi přecházejí. V dětství jsem bojoval s češtinou a dnes dělám korektora. Neumím čárky, ale když přede mne někdo položí stránku, vidím chyby, aniž bych musel text číst. Jsem vycvičený hledat detaily.

S touto precizností jste stavěl i repliky velkých lodí?
Dnes lidé přistupují ke stavbě dřevěných lodí jako k výrobě nábytku. Ty lodě jsou dokonalé. Není tam sebemenší nedostatek ve spoji nebo laku, takhle vypulírovanou nemá člověk ani obývákovou stěnu. Takto se v 18. století zcela jistě nestavělo. Chtěl bych vidět, jak by byl na obchodní lodi dokonalý lak. La Grace i Miamiti jsou postavené podle způsobu 18. století. Dokonalé jsou jen ty důležité věci. Přednost má funkčnost a ne dokonalost laku, nebo skříňky v podpalubí.

Ještě vám zbývá čas na modelaření?
Vůbec. Nestavím od té doby, kdy jsem začal stavět Miamiti a La Grace, která je velkým žroutem času – provoz a organizace té lodi je stejně náročná jako její stavba. Přijdu domu z práce od počítače a sednu si k počítači, abych plánoval, řešil problémy, zařizoval opravy lodi, její propagaci, web, účetnictví a vyřizoval objednávky plaveb. Na modely už není čas.

Máte vůbec spočítané, kolik lodí či modelů jste postavil? Máte je třeba někde schované?
Z velkých plavidel asi čtyři a u modelů je to velká neznámá. To jsou stovky. Uložené je nikde nemám, není místo. Navíc jak jsem rostl, rostly i nároky na dokonalost. Loď se mi přestala líbit, tak jsem ji zlikvidoval.

Jste neustále někdy pryč a ještě k tomu jste šťoura. Doma musejí mít radost…
Já to doma nepřeháním. Ačkoli si to kolega Pepa nemyslí, dovedu rozlišit, co je důležité a co není. Domů to tedy nepřenáším a ani samotný dům nemáme zdaleka tak napulírovaný, vyleštěný, jak jsem popisoval u lodí a modelů. Moje žena si spíš stěžuje, že jsem tvrdohlavý.

Bude nějaké z dětí po vás?
Holka se mnou závodila na jachtách, ale spíš asi kvůli tatínkovi, i když se jí to líbilo. Snad jsem jí nezkazil dětství. Kluk je ještě malý, důležitější jsou pro něj auta.

Mít ale tatínka dobrodruha, k tomu ještě šikovného, musí být prima.
Těžko říct. Vyjít s bláznem je asi těžký, ale myslím si, že se ráda pochlubí, že má tak trochu jiného tatínka. Je fakt, že jsem ji tím asi ovlivnil, protože v pubertě měla snahu se hodně odlišovat a byla ráda středem pozornosti.

Ve středu pozornosti je také veliká plachetnice La Grace, která brázdí vody Středozemního moře i Karibiku. Jak jste přišel k tomu, že postavíte právě tento typ lodi?
Když jsem stavěl Miamiti, hledal jsem na internetu, jak ji postavit a v hlavě jsem měl to, že bych rád postavil něco většího. Narazil jsem na stránku, kde nějaký člověk popisoval, že by chtěl někdy mít velkou školní plachetnici. Byl to Josef Dvorský, který byl kapitánem a od roku 1989 jezdil po mořích a provozoval svou dvanáctimetrovou jachtu. Dali jsme se dohromady a vyrazili v roce 2005 na gigantické závody školních plachetnic Tall ships races. V každém přístavu byly až dva miliony návštěvníků. Byl to neuvěřitelný zážitek, který nás inspiroval k tomu, že musíme mít větší loď. Délku jsme měli jasnou, trup musel mít 24 metrů, aby pro ni platila pravidla jako pro desetimetrovou jachtu a ne pro letadlovou loď.

Kdo jí dal podobu brigy z konce 18. století?
Tam jsem to dotlačil asi já. V té době už lodě vcelku dobře jezdily a přitom měly romantiku starých plachetnic. V 19. století už vypadaly jako ty současné, od té doby se moc nevymyslelo.

La Grace jste stavěli v Egyptě. Co vás k tomu vedlo?
Je tam relativně levně, je z Čech dostupný a dá se tam pracovat i v zimě. Kdybychom tu měli vytápět nějakou halu, stavba by se prodražila a špatně by se sháněla. Pepa navíc znal tamní poměry a byli jsme první kdo tam velkou loď stavěl, protože na to zrovna vydávali povolení. Ceny byly tedy zcela jinde než všude po světě. Egypt je ale dost uzavřená země, to je hodně znát. Očekávání lidí od jiných jsou zcela jiná. U nás když se zeptáte bezdomovce na výši průměrného platu, aspoň odhadem se víceméně trefí. Tam tohle nikdo nevěděl. Neví, kolik vydělává zedník. Když se zeptáte, kde je nádraží, v klidu vám to sdělí, aniž by tušili, kde vlastně je. Jejich víra jim říká, že vám musí pomoct.

Jaká byla s místními spolupráce?
Neuvěřitelná. V hotelech jsou zvyklí na evropské poměry, ale jinak…Chtěli jsme, aby vyrobili do lodi židli. Tu jsme jim nakreslili, ne žádný plán, ale prostorový obrázek. Oni to v tom neviděli, nedokázali si ji představit. A to byli lidé, kteří staví lodě, dělají nábytek, mnohdy vysokoškoláci. Byli to velice chytří lidé, inteligence byla v pořádku, jen jejich životní zkušenost byla zcela odlišná. Domluvit s nimi, aby udělali něco včas, je boj. Pracovat s nimi je tedy těžké.

Vzhledem k tomu, že La Grace v uplynulém roce ztroskotala ve Španělsku, máte tedy možnost porovnat tamní pracovní morálku s egyptskou…
Zlatí Egypťani! Zvykli jsme si na to, že když jsme jim volali kde jsou, tak tvrdili, že na místě a při dalším telefonátu nám třeba sdělili, že tam vlastně nejsou a že dnes do práce nepřijdou. Na Španěly jsme si ale nezvykli. Egypťané se vás snaží okrást, respektive obchodují a snaží se pro sebe jejich metodami, které jsou ještě v hranicích slušnosti, vymoct co nejvíce výhod. Španělé natvrdo kradou, i když ví, že to člověk ví. Snažili se nám prodat například starý generátor, o němž tvrdili, že je nový a my věděli, že není, za dvojnásobnou cenu nového! Egypťané nám udělali podle plánku kormidlo a fungovalo. Ve Španělsku jsme ho zlomili, takže nám tam dělali nové. Dostali jsme takové, které je o půl metru kratší a není vycentrované. Špatně „vycentrovali" i motor, takže jsme aktuálně zlomili hřídel. Na co sáhla ruka Španěla, je špatně. Navíc opravovali trojnásobek doby, než k jaké se upsali. Dostat je na čtyři hodiny týdně do práce za 50 euro na hodinu, bylo neuvěřitelně těžké.

Procestoval jste toho na lodi hodně. Jak je to v současnosti se stravováním a rumem na palubě?
V tomto doboví nejsme. Na La Grace jezdí turisté, kteří mnohdy posuzují kvalitu zájezdu dle stravy, takže je tam mezinárodní kuchyně. Máme českého kuchaře, jenž vařil na velkých lodích a který umí kolem jídla udělat skvělou show. Takže se nají tělo i duše. Byl jsem na britské školní lodi podobně velké jako La Grace, vařil tam vysloužilý kuchař z vojenské ponorky. Takové jídlo jsem neměl ani v pětihvězdičkovém hotelu. Pětichodové menu, teplé snídaně. Nikdy jsme nedostali pečivo jen tak, vždy bylo upravované – osmahnuté v nějakém olejíčku a podobně.

Jídlo je asi na lodi důležité?
To ano, plavili jsme třeba na patnáctimetrové lodi přes Atlantik, a došlo nám jídlo. Došel nám zelený hrášek, tragedie! Nebylo čím zdobit jídlo, zelená na talíři chyběla! Jídlo je důležité, zejména, když se jedou dlouhé plavby. Celý den je naplánovaný a nic moc se na palubě neděje. Loď jede dopředu, při rozhlédnutí vidíte jen moře, jste na palubě s těmi stejnými lidmi a nemůžete utéct. Vládne stereotyp. Jídlo se stává středobodem, kdy se lidi potkávají a mohou se vyjádřit. Když se někdo ptá, o čem se baví námořníci, tak to není o ženách, ale o jídle. Jestli se někdo bude vydávat na delší plavbu, doporučuji místo Playboye kuchařku s pěknými obrázky.

A ten rum?
Rum je na palubě taky, ale má dnes jiný význam. V dřívějších dobách ho námořníci dostávali jako odměnu, protože se uplatňovala metoda cukru a biče. A bylo to drsné. Britská norma byl půllitr alkoholu na hlavu a den. Když to bylo ve středomoří, kde dostávali víno, tak v pohodě, ale v Karibiku to byl rum a vypijte půllitru denně. Střízliví pak rozhodně nebyli a nedejbože když měl narozeniny. Bylo tedy poměrně běžné, že člověk umřel v den svých narozenin na otravu alkoholem. Časté byly samozřejmě i úrazy. To se dnes snažíme omezit, picí výpravy do Chorvatska jsou dnes moderní. Lidé však ohrožují všechny na palubě i okolí a ošetření úrazů uprostřed moře je problematické.

Máte z plaveb nějaký vyloženě špatný a naopak dobrý zážitek, na který nezapomenete?
Jako kapitán zažívám spousty kritických situací, ale člověk na vše kouká jako na zkušenost. Hodně mi vadilo, když se jednou posádka napila a kluci lezli opití po stěžních. Měl jsem hrozný strach, že se jim něco stane, a nejhorší byl ten pocit bezmoci. Strach je ale na lodi důležitý, když mají lidé strach a respekt, je to v pořádku. Funguje pud sebezáchovy. I já sám, když přijdu na novou loď, jsem vždy nejistý. Nevím, co mohu čekat. Kolega Pepa se například bál na malé Miamiti, protože se víc nakláněla. Ale právě proto je dobrý kapitán. Měli jsme kapitána, který se nebál a La Grace ztroskotala. Hodně lidí se však bojí neznámého a mnohdy zbytečně. Špatné zážitky a velký strach mám z blbců.

Hezkých zážitků je také mnoho, krásná byla plavba na závodě Tall ships, kdy jsme s lodí uháněli dnem a nocí v dobrém větru. Je to nepopsatelné. Nebo v Karibiku, kde jsme byli v jedné hospůdce na druhém konci zátoky a nechali se vést vodním taxíkem na její druhý konec k lodi. Byla krásná karibská noc, všude to zpívalo, svítil měsíc, loďka jela pomalu, taxikář-rastafarián pouštěl reggae a nechal kolovat cigaretu. Svět nemohl být dokonalejší.

Ačkoli jste toho procestoval hodně, jistě byste se ještě někam rád podíval..
Rád bych na Společenské ostrovy, úplně nejvíc pak na osamělý ostrov Pitcairn, kde žijí potomci vzbouřenců z lodi Bounty. Hledali tehdy ostrov, který není v mapách, a založili tam kolonii. Dodnes se tam nedá přistát s lodí, nejde zakotvit, protože u břehů je veliká hloubka. Na ostrov se jezdí člunem a je tam jedna jediná plážička pod skálou. Tam dáte člun, vylezete na skálu a tam žije ta kolonie. Z půli ji tvoří Angličané, způli Tahiťané. Sociologicky je to celé zajímavé, protože jsou sice součástí Britského společenství, ale žijí napůl podle anglických a tahitských zvyků. Nedávno byl na ostrově problém, protože se ženili ve 13 letech, což nemohlo Království skousnout kvůli zneužívání mládeže.

Kdybyste měl možnost volby, chtěl byste žít v 18. století?
Já jsem rád v této době. Miluju 18. století, miluju lodě z 18. století, ale žít tehdy bych nechtěl. Životní podmínky na lodích byly nesnesitelné. Když loď během plavby dojela do cíle s půlkou posádky, byl to úspěch. Ještě před druhou světovou válkou se jakýsi anglický novinář účastnil plavby poslední dobové plachetnice, na níž se posádka dokázala zmlátit pro blbý pohled tak, že měli muži rozdrcené čelisti, zlámané ruce, žebra. Na pevnině by je zavřeli, ale na vodě byla jiná pravidla.

Myslíte, že ještě postavíte nějakou loď?
Teď si hraji s barákem, ale zřejmě na to dojde, ale asi to nebude něco ještě většího. Leda že by za mnou přišel někdo, kdo by chtěl sám pro sebe postavit fregatu a že by po mně chtěl jenom ji postavit. To by mě bavilo. Už tu pár lidí bylo, ale zatím se mi jim to daří rozmluvit. Určitě si postavím něco rodinného, většího než Miamiti, abych s tím mohl být někde na jezeře. Jen uvažuji, zda zůstanu v 18. století nebo zda se o století vpřed posunu.

David Peltán

Autor: Redakce

4.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies