VYBERTE SI REGION

Takovou cestu, jakou jdu já, volí málokdo, říká námořní svéráz Martin Doleček

Každý z nás si sní svůj sen – jen málokdo si ho ovšem dokáže splnit. Svůj velký sen si postupně plní jednatřicetiletý mladý jachtař MARTIN DOLEČEK z Letohradu.

5.2.2016
SDÍLEJ:

Martin Doleček si přezdívá "námořní svéráz" a plní si svůj sen: obeplout svět. Foto: archiv Martina Dolečka

Od malička ho lákalo moře, a to se vším, co nabízí. Na vlastnoručně postaveném katamaránu Elis II se před deseti lety vydal na roční pouť po Labi skrz evropské vnitrozemí a dále Středozemním mořem kolem Itálie až do Chorvatska. Jeho svérázná mořeplavba tím ale neskončila, naopak: má stále svého pokračování a Martin Doleček si opět plní sen – sólo plavbu kolem světa.

Na amatérsky postavené osm metrů dlouhé plachetnici Alya II, se plavil už třikrát přes Atlantik. Měl možnost poznat Karibik, dále proplul Panamským průplavem a v Pacifiku nevynechal třeba ostrovy Galapágy, Markézy, Tahiti a mnoho dalších krásných míst. Nyní svou pozornost směřuje k Indickému oceánu. Na širém moři strávil tisíce hodin o samotě, uplul tisíce námořních mil, ale poznal i dlouhou řadu různých lidí . O námořnících říká, že jsou jedna velká rodina. Jeho původní řemeslo, tedy autoelektrikařina, se mu hodí i na moři – díky tomu, že dokáže pomoct ostatním, pomohou oni jemu. Přezdívá se mu „námořní svéráz", a to Martin Doleček nepřímo potvrzuje i svými slovy: „Mým snem je obeplout svět a jsem takový, že když si něco vezmu do hlavy, tak to dokončím. A pokud bych si to nedojel, tak je to pro mě osobní prohra. Chci si říct ´tak jsem to dokázal´."

Chtěl jste být od malička námořníkem?
Začal jsem na malé plachetničce se svými rodiči a sourozenci, ale cítil jsem, že ta loď nemůže být nikdy dost veliká, když tam budu mít své rodiče… (směje se). Proto jsem si postavil svoji vlastní loď se svými přáteli, na které jsem byl tím kapitánem já. A od toho postupně vzniklo i to, že se plavím na své lodi a teď už i sám. Plavit se s posádkou nebo bez má své výhody, ale i nevýhody.

Jaké výhody a nevýhody?
Nevýhodou plout sám může být třeba i finanční stránka – kdyby nás bylo víc, alespoň něco by se dělilo. A určitě i na moři platí, že ve dvou se vše lépe táhne…Ale zase na druhou stranu, když už jsem tam měl někoho jiného, musel jsem ho plno věcem naučit a člověk si pořádně neodpočine, protože stále hlídá, jestli to ten druhý pochopil dobře a podobně. Navíc jako kapitán lodi přebírám za každého plnou zodpovědnost. A taková mořská a nebo ponorková nemoc není žádná legrace. Znám sám sebe a vím, co se může stát a tak dnes už se raději plavím sám.

Jaké je prostředí mezi námořníky?
Já říkám, že je to jedna velká rodina. Ale pozná se to hlavně v těch destinacích, kde nejsou pořádné civilizace. Protože až v Pacifiku jsem pochopil, že je potřeba držet při sobě. Tam se i společné akce i výlety pořádají častěji, když se někomu něco porouchá – a je to na denním pořádku – tak si pomáhají různě. A plno lodí dopluje jen proto, že si pomohli navzájem. Evropské „charterovky" se s tím nedají srovnávat. S lidmi, kteří jsou na lodi týden, těžko pochopí potřeby i starosti lidí, kteří plují třeba rovnou kolem světa. Mé zkušenosti jsou kladné, jak říkám: jedna velká rodina, která spolu tráví Vánoce, oslaví narozeniny kohokoli z nás. Nerozhodují vlajky, mluví se takovým gulášem – angličtina, němčina, francouzština, španělština… Nikdo nikoho neodsuzuje, že by neuměl třeba dobře jazyk, je rád, že se vůbec domluví, pobaví a dozví i něco jiného.

Jak vy jste na tom s jazyky?
Domluvím se francouzsky, německy i anglicky. Čeština se používá spíš málokdy, tak pro srandu (směje se). Teď ladím i španělštinu.

O svých mořeplavbách pořádáte přednášky, v závěru loňského roku jste například vystupoval v Letohradu a Žamberku, chodíte s nimi i do škol. Co vás k jejich pořádání vede?
Tak asi snaha se podělit o to, co jsem zažil a viděl. A tím, že své zážitky sdílím, poznávám i plno nových přátel, kteří se tím nějakým způsobem třeba i motivují a dostanou odvahu plnit si své sny, i když mohou být úplně jiného ražení. Dělá mi radost vyprávět a s odstupem času potkávat nadšené lidi, které má dobrodružství obohatila.

Na co se vaši diváci nejčastěji ptají?
Momentálně mám vyrobený takový program, který vznikl i na základě dotazů mých posluchačů…Vracím se k samotným začátkům svých výprav, mám připravené příběhy doprovázené videosestřihy i krásnými fotkami, které postupně hodně vysvětlují. Zahltím je tak, že už pomalu nevědí, na co se ptát (směje se). Základní otázky vždy byly a budou, například jak takové výpravy financuji. Také je hodně otázek na samotu, protože v dnešní době být někde sám je spíše za trest. Děti zajímá více ta příroda, mořští živočichové, lovení ryb, nebo i život jiných dětí na odlehlých místech… Jsou samozřejmě i otázky technické, kolem řízení lodi, navigace, meteorologie, ale i administrativy a dalších, ale nejdříve je nutné program zhlédnout a až poté klást otázky, jinak bych nikdy nemohl začít vyprávět.

Je nějaká otázka, kterou vysloveně nemáte rád, a přesto často přichází?
Nejhorší je to asi na přítelkyně, že jo … (směje se). Jestli mám, kolik jich mám a jak to snáší. Ale samozřejmě to k tomu patří.

Martin Doleček si přezdívá 'námořní svéráz' a plní si svůj sen: obeplout svět.

Je pro vás plavba odpočinek nebo spíš stres a obavy?
Myslím, že větší stres je připravit loď před plavbou – s tím, že člověk vyjede s pocitem, že loď je v pořádku a že na nic nezapomněl. Musím počítat s tím, že po cestě mohu mít nějaké závady a musím tam mít materiál, ale i nutné nářadí, pro vyřešení krizových situací. Je to ale i hodně o improvizaci, nikdy nemohu na své lodi mít vše. A plavba jako taková je třešničkou na dortu, protože přípravy před tím jsou náročné. Samozřejmě může být i plavba stresová, člověk nikdy neví, jestli ho, když si schrupne, nepřehlídne jiná velká loď, nezaútočí velryba, nenarazí do kontejneru, kterých plave v oceánských proudech stovky, nebo jestli se celkově ta loď nerozpadne (usmívá se). Předpovědi počasí se také dá věřit na první týden až dva, ale když jsem tam další měsíc, tak pak není moc kam utéct. Stresů je tam určitě dost, ale už jsem na vodě, odplul jsem a mám to raději, než když mě honí termíny, kdy mám odplout třeba i kvůli vízu a vím, že bych ještě nějaký ten čas navíc opravdu potřeboval.

V nedaleké Lupenici je mořeplavec Ruda Krautschneider. Sdílíte spolu své zážitky?
Ruda je můj kamarád a stýkáme se, už dokázal realizovat obrovské projekty a to obdivuhodné. Je právem uznávaný mořeplavec, píše knížky, pro mě je samozřejmě také určitou inspirací. Mořeplavci jsou ale různí, někdo se plaví na velké lodi, někdo na menší, všichni bojují s něčím stejným nebo alespoň podobným, ale někdy i naprosto rozdílným, právě v rozdílech způsobu plavby - na čem a kam se plaví, jestli závodně, rekreačně, se sponzory nebo bez, s posádkou nebo bez. Jako není loď každá stejná, nemůže být nikdy ani mořeplavec stejný.

Můžete říct, že by pro váš byl Ruda Krautschneider vzorem? Je pro vás vůbec někdo vzorem?
Už když jsem byl malý, chodil jsem na jeho přednášky a určitě ho obdivuji, ale je tu i pár jiných dobrodruhů. Objíždím různé srazy a mořeplavci mívají své knížky a své příběhy a já musím říci, že si od každého beru něco. Například Richard Konkolski, to je teď už starší pán a to byl jediný československý sólový mořeplavec, který obeplul svět sám, a ten také napsal řadu knížek. Ale byla to jiná doba, takže něco si z toho vyberu a zase hledám dál.. Ale nemůžu říct, že bych byl někoho dítě, jsem takový svéráz.

Měl jste někdy na cestách problémy s byrokracií?
Každý stát má něco a neznalost zákona neomlouvá… A já jsem povinen respektovat a dodržovat zákony všude tam, kde se ocitnu, i kdyby se mi třeba zdály nesmyslné. Například Panama a Panamský průplav – to je razítek a papírů, nutných povolení a samozřejmě tam fungují i úplatky. Ale že by mě úřady někdy díky tomu úplně zastavily v putování, to se mi naštěstí osobně nestalo a snad nestane. Vozím schválně napsané i své jméno přímo na lodi, aby bylo jasné, že nic netajím a odkud jsem. Snažím se v cizích zemích problémům předcházet. Všechna razítka se platí, i když mnohdy jsou to úžasné nesmysly. Například nutný agent – jen proto, že nejsem místní, tak mě nenechají vyřešit papíry samotného a musím zaplatit třeba i dvě stě dolarů člověku, který vyplní čtyři papíry, které neobsahují nic složitého.

Několikrát jste narazil na finance, nedá mi to tedy se nezeptat. Jak sháníte finanční prostředky na své plavby?
Díky tomu, že jezdím delší dobu, mám o čem přednášet a tím tak trošku nějaké peníze vydělám. V cizině, kde se pohybuju, to je hlavně o tom, že někomu pomáhám třeba i za nějakou výbavu. Loď neustále potřebuje obnovovat, ať už po stránce bezpečnostní, navigační a dalších. Mezi námořníky funguje protislužba, v tom se mi hodí, že jsem vyučený autoelektrikář. Elektřina má na lodích podobný systém jako u aut, takže já někomu pomohu něco opravit a on třeba zase pomůžou mně. Hlavně v blízkosti ostatních jachtařů se hodně přiučím, takže i kdybych měl našetřené nějaké velké peníze, není to vůbec vše, co je opravdu nutné mít a shánět.

Která z plaveb, kterou jste podnikl, byla finančně nejnákladnější?
Panamský průplav. U ostatních to nebylo tolik, i díky tomu, že jsem neměl žádný velký průšvih, protože pak může být vše úplně jinak.

Nějaké průšvihy ale určitě byly. Podělíte se?
Třeba v Austrálii v korálovém moři se mi ulomilo kormidlo daleko od břehu a následně jsem se stal trosečníkem, co už nemůže plout dál. Kdybych dal kormidlo vyrobit odborníkům, tak by mě to stálo několik tisíc dolarů. Při tom ale ještě člověk řeší, že ta loď někde musí být, Austrálie také není zrovna levná destinace, musíte se kvůli takové závadě nechat vytáhnout z vody a pokud byste měli čekat několik týdnů, než bude kormidlo vyrobeno. Nikdo ani nevěděl, jak mohlo vypadat, když je loď prototyp. A taková výroba kormidla, by se tady v ČR dala vyřešit třeba za deset tisíc, ale tam to mohlo být i sto tisíc.

Při té nehodě se vám musely hlavou honit různé věci, ne?
Stalo se to ve velkých vlnách, kdy mě to vymrštilo tak zběsile, že všechna síla dolehla na kormidlo a jeho osa se tím tlakem přelomila. Loď byla neovladatelná, točila se a silný vítr a proud mě hnal mezi tisíce korálových útesů Velkého Brádlerova útesu, který je největší na světě. Nastal čas improvizace a dvoudenní vyčkávání na lepší podmínky… Kus překližky, která byla původně můj schod do podpalubí mě zachránila. Připevnil jsem ji na osu větrného pilota a díky tomu se mi podařilo dostat loď pod kontrolu. Nešťastné bylo to, že se mi při nelehké montáži zlomilo žebro a plavba se stala velice nepříjemnou a bolestivou a žádní piloti už nefungovali. Byl jsem na moři o čtrnáct dní déle a dojel jsem tak tak, že to provizorní kormidlo vydrželo až k břehům Austrálie. I když se mi podařilo loď i sebe zachránit, věděl jsem, že tím to vůbec nekončí. Nutná karanténní prohlídka přijde v přepočtu na nějakých sedm tisíc, a kdybych tam přijel v neděli, tak to bude dvojnásobek. A tím to začíná – první týden v marině taky sedm tisíc. To je čtrnáct tisíc, navíc vím, že loď je nehybná, nemůže pokračovat, člověku se samozřejmě honí hlavou, že to je hodně rychlá zkáza a jakékoliv sny plout dal jsou v tu chvíli pryč… Dostal jsem se ale do místního rádia a ti lidé, i když mě vůbec neznali, tak mi pomohli dostat ten stres pod kontrolu. Dostal jsem možnost si místo, kde loď stála, odpracovat – sekal jsem trávu, uklízel. I to kormidlo nakonec nebylo tak drahé, s jedním pánem jsme udělali dohodu, že já mu pomůžu na jeho lodi a on mi vyrobí kormidlo. Byl to inženýr a bylo velkou náhodou, že tam měl soustruh a všechno, co jsem k výrobě kormidla potřeboval, stát se to někde mimo civilizaci, kde ani neznají soustruh, byl by to o to větší problém. Ale o loď jsem nepřišel a zdraví už mám opět dobré, tak vlastně o co jde? (směje se)

Říkáte, že nikdy nevíte, co se může stát. Nastala někdy situace, že byste si řekl „to nedám, tohle je konec"?
Nejhorší situace nastala mezi Panamou a Galapágami. Nejdřív jsem byl týden bez větru a pak jsem se dostal do proudů, které mě svedly až k pobřeží Kolumbie a tam přišla elektrobouře. Blesky létaly do vody a nikde nic okolo, jen ten můj stěžeň. To jsem se bál, lehl jsem si do podpalubí, dal nohy k sobě a v ruce jsem držel hasičák, říkal jsem si ´kdyby to do mě prásklo, tak z lodi stejně asi nic nezbude´. Těch krizových situací bylo samozřejmě více, ale že bych to někdy vzdával, to ne. Já jsem si řekl, že ten svět obepluju, od začátku vím, že to nebude hned, že to není tak jednoduché.

Jak vnímá rodina vaše odjezdy?
Máme rodinný pravidlo, že si můžeme dělat, co chceme, ale musíme to říct. Takže nedělám nic za jejich zády. Začátky jsme prožili společně a oni vědí, že já mám už své cíle a projekty, které se snažím dotáhnout do konce. Bezpečnost je na prvním místě a také pokud mám možnost, tak se jim ozvu. Každé loučení je sice těžké, protože nikdy nevím, kdy se vrátím, ale nijak mi to nekomplikují. A toho si vážím.

Jak dlouho se taková plavba plánuje?
Příprava mé lodi na delší plavbu může trvat tři až čtyři týdny. Je potřeba doplnit výbavu, vše poškozené opravit, natřít, dále připravit a nakoupit potraviny a mít náhradní díly, materiál i v pořádku nářadí… Je toho plno. Někdy stačí málo a celá plavba se o týdny posune. Například v Karibiku na ostrově Martinik jsem měl závadu na motoru, součástka měla přiletět expresem z Ameriky, zasekla se v Paříži a celý ten cyklus, kdy bylo ještě bezpečné plout, byl narušený, takže mě to zdrželo celou jednu sezonu.

Ono je asi velmi těžké se rozhodnout a říct si ´teď vypluji´, že?
Ano, není to lehké. Nese to plno možných rizik, ale příroda na Vás také nebude věčně čekat. Člověk má být a cítit se maximálně připravený, ale znám plno lidí, kteří stále připravují tu loď i sebe a vlastně nevyplují nikdy.

Když se řekne mořeplavec, nabízí se otázka, jestli si v moři také zaplavete?
No já říkám, že kdybych měl plavat někam daleko, tak se utopím (směje se). Ne, plavat umím. Ale když vidím, kolik tam žije potvor, různé medúzy, žraloci a podobně, tak se držím raději na lodi. Jsem opatrnější, nikdo ani dnes neví, co v tom moři vlastně je. Takže bez brýlí se do něj často nevydám. Navíc od toho, kdo má umět plavat, je přeci loď – od toho ji přeci mám (směje se).

Po moři se plavíte řadu let, to znamená, že jste získal řadu zkušeností a určitě jste se od prvního vyplutí v řadě věcí poučil …
Zkušenosti získávám každý den na moři. Většinou je to o plánování, o přípravě lodi. Dřív jsem si o některých věcech myslel, že je strašně důležité je mít. Teď vím, že to je třeba trošku jinak. Zase se vracím k té komunikaci s ostatními, protože každý má nějaké plány a řeší podobné možné problémy na stejných místech. Je zbytečné snažit se vědět všechno dopředu, je ale potřeba naslouchat a nechat si poradit i lidmi okolo, ať už domorodci nebo jinými jachtaři. A to je to, co mi asi pomáhá nejvíc.

Potkal jste někdy na cestách někoho, na koho nezapomenete?
Takových lidí už znám velkou řadu, tak snadno nezapomínám… Aspoň že je ten facebook a já díky němu vím, kde zrovna třeba pár z nich je, co dělají a mám možnost s nimi být ve spojení. Jmenovat konkrétně můžu třeba Carla ve Francii. To je pán, který uměl jen francouzsky a já jsem tam jako mladík připlul a neuměl jsem ani slovíčko. On nejdřív nahazoval pruty přes mou loď, aniž by kdy něco chytil, u toho mě totiž sledoval. Později mi začal nosit jídla, která vařila jeho manželka. Když cestuju, nechci nic zadarmo. Takže jsem mu za to pomáhal natírat barák nebo rýt zahrádku. Opravdu jsme si padli do noty. On mě učil francouzsky, já jsem ho učil nějaká česká slova. Doteď jsme přátelé. A jak jsem už řekl, je jich spousta dalších a rád na všechny vzpomínám.

Máte kupu zážitků. Plánujete je sepsat a vydat do budoucna knížku?
Ano, o mém projektu se bude psát, první díl se už připravuje. Nebude to ani tak o těch zeměpisných údajích a zvycích a zajímavostech každého místa, kde jsem byl, které se dají najít na internetu či jinde, ale hlavně o mých zážitcích a o mých osobních zkušenostech… Mam o tom svou představu.

Jste námořní svéráz?
Toho bych se určitě držel. Jsou různé způsoby, jak se plavit i techniky plachtění a nechci tvrdit, že jsem ve všem profesionálem. Já se učím rád přímo na cestě, na plno věcí přicházím sám – i když bych třeba nemusel, ale i tak denně poslouchám, co bych měl a neměl. Podle mého Svérázná mořeplavba sedí - takovou cestou, jako jdu já, jde málokdo. To, co chci, je hlavně mít možnost se svobodně rozhodovat a vše nějak vyřešit.

Co máte v plánu v příštím roce?
Chystám se na Indický oceán. Plavba bude směřovat přes Madagaskar až do Jižní Afriky. Vyplout bych měl někdy v červnu či červenci. Ale do té doby musí být moje loď v pořádku, teď má velké závady, musím být zdravotně v pořádku i já a také to
závisí na globální politické situaci.

Na webových stránkách máte řadu ohlasů od svých fanoušků. Motivují vás?
Tak celkově, pokud člověk ví, že se neplaví jenom pro sebe, ale jeho zážitky a zkušenosti sdílí více lidí, tak to je určitě fajn. Pokud někdo napíše „Jo, jeď, máš na to," tak je to velká podpora a motivace. Pomáhá mi to . I když se plavím sám, vůbec to neznamená, že mě to vždy baví být sám a kolikrát se mi i stýská.. …

Řídíte se nějakým mottem?
Líbí se mi třeba, že cesta je cílem nebo že cesta bez překážek nikam nevede.

Autor: Iva Janoušková

5.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies