VYBERTE SI REGION

V Ugandě jsem měla ze začátku problém rozeznat tváře, říká Marcela ze Stražiska

Ze Stražiska se vydala až na africký kontinent, aby pomáhala dětem. Jako studentka vyšší odborné školy se vypravila na pět měsíců do Ugandy, která je označována jako perla Afriky, a nyní ji čeká cesta do Keni, kde stráví tři měsíce. O tom, jaký je život ve východní Africe, jsme si povídaly se studentkou Mezinárodní humanitární a sociální práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Marcelou Krejčí.

12.4.2016
SDÍLEJ:

Marcela Krejčí se vydala ze Stražiska až na africký kontinent, aby pomáhala dětem. Jako studentka vyšší odborné školy se vypravila na pět měsíců do UgandyFoto: archiv Marcely Krejčí

Do Ugandy jste se dostala v rámci projektu Adopce na dálku, když jste studovala CARITAS – Vyšší odbornou školu sociální Olomouc. V zemi jste strávila pět měsíců, co bylo vaším posláním?Marcela Krejčí se vydala ze Stražiska až na africký kontinent, aby pomáhala dětem. Jako studentka vyšší odborné školy se vypravila na pět měsíců do Ugandy

Spolu s místním sociálním pracovníkem jsem pracovala s dětmi, chodili jsme do místních škol, setkávali se s řediteli a učiteli a distribuovali jsme dětem školní pomůcky, jako jsou sešity, uniformy a propisky. Také jsme pro děti dělali preventivní vzdělávací kurzy, aby věděly, jak se bránit choleře, která v oblasti řádila. Říkali jsme jim, jak si umývat ruce, jak a v čem umývat nádobí a jak se starat o domácnost, aby v ní bylo čisto. Za dobu, kdy jsem tam byla, umřelo na choleru asi třináct lidí.

Cholera však v této oblasti není jedinou nemocí, se kterou se místní potýkají.

Problémem je i parazit bilharzie. Je to vodní červ, který žije ve špinavé vodě a člověka může i zabít. Docela častá je i malárie, protože v podstatě celá Uganda je endemická. Na ni tam ročně umře více než sto tisíc lidí. Místní lidé jsou sice na malárii zvyklí, neboť ji mají i několikrát ročně, ale malé děti, senioři a lidé se slabou imunitou se tomu neubrání. Je to jako u nás s chřipkou. Uganda je také jedna ze zemí, kde je největší počet HIV pozitivních lidí. Je to první země, kde se tato nemoc objevila, a nejvíce na ni umírají střední generace. Proto také tvoří polovinu obyvatel Ugandy děti do čtrnácti let.

Jak vlastně funguje v Ugandě školství a jak je pro místní dostupné vzdělání?

Školní vzdělání je veřejné. Děti musí mít uniformu, což je stále pro mnoho rodin drahou záležitostí, stejně jako školní pomůcky. V Ugandě je od sedmi hodin večer tma, takže rodiny musí mít svíčky, aby se mohly děti večer učit. Středně příjmové třídy posílají většinu dětí do škol, ty nejchudší rodiny podporují organizace. Je to hodně individuální, záleží na oblastech a přístupnosti péče zvenčí. Zhruba od roku 1962 je v Ugandě rovnoprávnost žen, a proto navštěvují školy rovnoměrně ženy i muži.

Jak probíhá výuka na typické ugandské škole?Marcela Krejčí se vydala ze Stražiska až na africký kontinent, aby pomáhala dětem. Jako studentka vyšší odborné školy se vypravila na pět měsíců do Ugandy

Učí se matematika, angličtina, zeměpis, základy jsou stejné jako u nás. Dětí je ale ve třídě i víc než padesát, takže každý nemá individuální přístup, a děti musí opakovat po učiteli. Byla jsem se podívat i na vyšší odborné škole a výuka probíhala tak, že v jedné velké místnosti měli v každém rohu tabuli a jeden student zapisoval to, co říká profesor. Vysokoškolští absolventi však mívají v těchto oblastech problém sehnat práci, protože pro ně není místo.

Jací Uganďané jsou a jak se k vám chovali?

Jsou hodně přátelští, a když vás potkají na ulici, usmějí se a zeptají se, jak se máte. Děti na mě křičely muzungu, což znamená bělochu, a hned za mnou utíkaly. Byla jsem asi čtyřicet kilometrů od hranic s Kongem, kde žije kmen Alur, a naučila jsem se pár jejich slov. Člověk se tam sice domluví angličtinou, která je úředním jazykem, ale lidé jsou vždy rádi, když se naučíte základy jejich jazyka.

Když jste jela do Ugandy, určitě jste měla představu, co Vás tam čeká. Bylo však něco, co Vás na této zemi překvapilo?

Prvních čtrnáct dní jsem měla problém rozeznávat tváře, všude byla spousta lidí jiné pleti… Člověk si musí zvyknout, že lidi vnímají jinak bezpečnost a smrt. Tolik na sebe nedávají pozor, například matka koupala malé dítě v lavoru a odešla pro oblečení a dítě se utopilo. Žijí stylem života, jaký tady byl kdysi, ale my jsme ho s příchodem zdravotnictví a nového stylu života vymýtili. Není snadné jejich životní styl respektovat a přijmout.

Nastala někdy situace, kdy jste si řekla, že to nemá cenu a chcete jet domů?Marcela Krejčí se vydala ze Stražiska až na africký kontinent, aby pomáhala dětem. Jako studentka vyšší odborné školy se vypravila na pět měsíců do Ugandy

Bylo to ve chvíli, kdy jsem měla malárii a řekli mi, že musím zůstat v nemocnici. Bylo mi jasné, že uhodila moje poslední hodinka. Byla jsem navštívit nemocnici už předtím a viděla jsem, jak to tam chodí. Rodinní příslušníci leželi u pacientů na zemi, horko, žádná klimatizace, žádné sterilní jehly a podobně. Naštěstí jsem se dostala do nemocnice, kterou postavili Italové, kde bylo všechno sterilní, přesto jsem měla vlastní lékárničku a jehly. Starala se tam o mě kuchařka, protože o pacienty v nemocnicích se starají příbuzní, ale já jsem tam nikoho takového neměla.

Po Ugandě Vás nyní čeká cesta do Keni. Co budete dělat v této zemi?

Do Keni jedu i v rámci studia navazujícího magisterského oboru Mezinárodní humanitární a sociální práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Chtěla jsem jet do této země už od dob středoškolského studia na konickém gymnáziu, kdy u nás přednášel cestoval, který pracoval s lidmi s HIV.

Budu tam pracovat na zemědělských projektech. Jde o to, že u škol jsou zahrady, které nejsou zúrodněné. V jedné škole začali pěstovat lokální suroviny, jako jsou sladké brambory, arašídy a podobně. Jednak z toho mají školní obědy, ale hlavně se naučí, jak obdělávat půdu. Ze zemědělské výuky toho mají opravdu málo, a tak budou mít možnost se to naučit. Navíc se do toho mohou zapojit i jejich rodiče, takže z toho nakonec bude těžit celá komunita.

Zatímco v Ugandě jsem bydlela v sídle farníků, v Keni budu bydlet u místní rodiny, kde se plně zapojím do jejich života. Přede mnou tam byla už jedna dobrovolnice, takže je rodina na cizince zvyklá. Navíc z toho bude těžit, protože jim budu kupovat suroviny na obědy a také nakoupím nějaké nádobí, které jim tam nechám. Bude to pro ně výhodné. Budu bydlet ve vesnici u městečka Bondo, které je zhruba dvě stě kilometrů od hranic s Ugandou.

Má člověk při takových projektech i čas cestovat, nebo jste plně vytížená prací?

Určitě si mohu udělat čas týden či dva právě na cestování. V Ugandě jsem navštívila národní park, kde jsme viděli třeba krokodýly. Taky jsem se byla podívat na safari, kde jsme viděli antilopy a další zvířata. Národní parky nechci vynechat ani v Keni, ale také se chci podívat do slumu Kibera. Asi týden budu v hlavním městě Nairobi, ke kterému je slum přidružený. V Nairobi se lidé nesmí večer procházet o samotě, hlavně ne blízko slumu, protože je to velmi nebezpečné. Ale dvě Češky pracují v rámci různých organizací právě v Kibeře, takže mě tam zavedou. Ve slumu žijí statisíce lidí, kteří si mysleli, že na ně ve městě čeká budoucnost. Ale nemohou si dovolit nájem ve městě a přestěhují se do hliněných domečků ve slumu. Domů už se nemají kam vrátit, protože buď vše prodali, nebo je vyhnali z vesnice, nebo je vlastní příbuzní vyvlastnili. Ženy jsou tam kolikrát nařknuty z čarodějnictví, a vesnice jim proto vyvlastní půdu.

V Keni strávíte tři měsíce. Z čeho máte největší obavy?

Hlavně z toho, abych neonemocněla. Bojím se malárie, ale budu si pořizovat antimalarika a moskytiéru. Dvakrát až třikrát denně používám repelenty a přes poledne je nutné nevycházet na ostré slunce. Proto jsem přes poledne vždycky spala, byla to také dobrá psychohygiena, abych zvládla i práci. 

Autor: Hana Masaříková

12.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Co bylo cílem razie armády a policie na skládce u Lovosic? Šlo o bifenyly

Lovosice – Na začátku listopadu jsme čtenáře Deníku informovali o zátahu, který probíhal na skládce patřící firmě Ladeo u Lukavce. Na místě zasahovali policisté, pyrotechnici, vojenské síly, ale také Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která skládku prověřovala několik dní. Kriminalisté si od Městského úřadu dokonce k prověření vyžádali dokumentaci o skladování odpadu. Nyní má celá situace rozuzlení.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies