Na cestě napříč Jižní Amerikou jsem našlapal už více než sedmnáct stovek kilometrů, o čemž se můžete přesvědčit na webových stranách mé cesty. Díky kamarádům jsme už společně vyšlapali skoro třicet tisíc korun pro charitu a musím říci, že vedle vlastní vůle mě žene kupředu i myšlenka, že nejsem na cestě sám.

Čtěte také: Hradišťan Miroslav Šlegl vyrazil na kole pokořit Jižní Ameriku

Sám jsem nebyl ani přes vánoční svátky. Štědrý den i večer jsem nakonec strávil s Češkou žijící ve Švýcarsku, které všichni odjeli a nakonec ji zrušili i bus. K večeři jsme si dali těstoviny a pak popíjeli vínko a probírali všechno možné. Možná nezvyklý Štědrý večer, ale určitě byl příjemný. Jen vítr kolem nás nemusel fičet osmdesátikilo­metrovou rychlostí. Spát jsem šel brzy, protože brzo ráno 25. prosince jsem znovu usedl na kolo a vydal se na další kilometry.

A stály za to. Projíždím zcela opuštěným koncem světa, který je však díky své nedotknutelnosti nádherný. Už jsem dokonce párkrát „zaparkoval" s kolem ve škarpě, protože jsem se, slovy z filmu Vesničko má středisková, „kochal" pohledem na tu nádheru kolem sebe a zapomněl, že při tom bezděčném šlapání se musí i řídit.

Z idylky mě vyvedl déšť, který rychle dělal z malých kaluží malé rybníčky, až jsem se svým kolem a vaky, upevněnými patnáct centimetrů nad zemí, rozrážel jejich vodní hladinu. Deštěm jsem se prošlapal až k Silvestru, který jsem prožil v mezinárodní francouzsko-německo-anglické společnosti v solidním chilském kempu. Půlnoc nám neohlásily kostelní zvony, ale siréna místních hasičů, po kterých se kolem nás rozjel festival samby, rumby a tanga a zdejší Chilané kalili až do šesté ranní.

Z argentinsko-chilského pomezí vás zdraví Mira Šlegl