VYBERTE SI REGION

Studentka na humanitární misi: A tak jsme do Baku jely vlakem o den později

Je 16.31 hod. a nám před minutou ujel vlak. Vendy ještě zmateně běhá po nádraží, protože jsme od průvodčí a pokladní dostaly dvě protichůdné informace. Vlak už bohužel opravdu vyjel a zastaví až na hranicích. Je to zvláštní, nepříjemný pocit. Vědět, že to, co jsme musely stihnout, jsme nestihly, a tím pádem se nám zhroutily veškeré plány.

20.5.2014
SDÍLEJ:

Ázerbájdžán fotoaparátem Vlčnovjanky.Foto: Kateřina Pijáčková

Bez peněz, bez telefonu, naprosto vyčerpané, hladové, mokré a zmrzlé z deště, který nás rozhodně nešetřil. Tak se sejdeme na nástupišti a snažíme se uklidnit. Vendy kapou slzy po tváři a já se už taky dávno nesměju. Sedíme v tichu a přemýšlíme, co jsme podcenily, kde jsme udělaly chybu. Hlavně musíme vymyslet, co budeme dělat. Je skoro pět hodin a my nemáme kde složit hlavu. Ale jak jsem psala, dobří lidé jsou všude. A pro nás, na štěstí, jsme zrovna v tento čas na správném místě.

Vedle nás sedí celou dobu pán, může mu být něco málo přes 40 let. Po chvíli se nás zeptá, co se nám stalo. Tak mu rusky vysvětlujeme naši cestu z Batumi až sem do Tbilisi. Pán se na nás usměje, představí se jako Gela a řekne nám: „Holky, tady máte 20 lari a jděte si na čaj a na něco malého na jídlo. Není to moc, ale na tohle vám to bude stačit." S Vendy se na sebe podíváme, poděkujeme, ale řekneme, že to nemůžeme přijmout. „Opravdu moc děkujeme, ale to nejde. Zkusíme to nějak vyřešit. Ale děkujeme opravdu moc." Pán se na nás usměje a znovu nám říká, ať si ty peníze vezmeme, přece jsme mu řekly, že 
u sebe teď nemáme ani jeden čaj. Pak jen tak jakoby náhodou pronese: „No víte, já tady čekám na syna. On se zrovna vrací z tréninku. Dělá řecko-římské zápasy za gruzínský olympijský tým. Když počkáte chvilku, něco vám sežene na ubytování. Je to moc hodný kluk."

My jen vytřeštíme oči a koutky nám začnou opět sklouzávat do úsměvu. Umíte si představit náš pocit, když ve stavu, v jakém jsme tam seděly, nám někdo řekl taková slova? Gela nám opět vrátil naději na to, že to všechno dobře dopadne. Po chvilce čekání se seznamujeme. Syn se jmenuje Gio a je to sympaťák. „Ahoj, ahoj! Promiňte, že meškám. Já jsem Gio a dneska vám pomůžu." Ten nádherný pocit, který jsme s Vendy cítily, se nedá popsat. Jak Gio řekl, tak i udělal. Obvolával kamarády, až si vzpomněl, že jejich doktor z týmu má známé v realitce a že ti by nám mohli na jednu noc jeden byt uvolnit. A taky že jo. Dojel za námi. Kluk, 22 let, menší postavy.

„Ahoj, já jsem Temu. Kdo se sveze autem?" Takový optimismus a vtip jsme dlouho neslyšely. Kluci se s námi bavili, jako bychom se znali už několik let. Vzali nám všechny batohy jako gentlemani a jeli jsme. Když nás viděli, jak vypadáme, tak jen oznámili, že první se určitě pojedeme najíst. Zastavili jsme u první slušně vypadající benzinky a konečně jsme se my dvě pořádně dosyta najedly. Pak nás kluci zavezli do bytu, který nám sehnali. Převlekly jsme se do posledních suchých věcí a šly jsme si sednout do obýváku. Tam nás čekali kluci s otázkou, jestli jsme už viděly staré hlavní město Mcchetu. Vyhrkly jsme ze sebe, že ještě ne, ale rozhodně se tam chystáme. „A nechcete tam jet teď? Co byste tady dělaly, máme čas, tak vás tam vezmeme." Tomu říkáme program podle našeho gusta. Vyrážíme do městečka nedaleko od Tbilisi. Je tam nejstarší kostel v Gruzii. A je nádherný. Všechny stěny ozdobené starými freskami, nádherný ikonostas je samozřejmostí.

Po tomto výletě se jedeme podívat ještě do kostelíka, který se tyčí nad tímto městem a jsme unešené. Zrovna je západ slunce, krajina vypadá, jako by se do ní měkké paprsky slunce vpíjely. Krásy přírody jsou nepopsatelné. Po chvilce opět sedáme do auta a kluci nás vezou na byt. Tam se s námi rozloučí a ještě nám řeknou, že druhý den v 11 už bychom měly být pryč. Se vším souhlasíme a zavíráme dveře. To krásné ticho a představa koupele vypadá jako skvělá budoucnost. Ráno vyrážíme z bytu, jak jsme slíbily. Jaké překvapení, když před bytem čekají kluci a oznamují nám, že nás zavezou na nádraží. Tak s námi čekají do čtyř hodin a pak odcházejí. Přesně o půl páté dojde sms. „Doufáme, že už jste ve vlaku a chystáte se na kontrolu na hranicích. Příště nás na nádraží nemusíte potkat. Šťastnou cestu, cestovatelky. Gio a Temu."

A tak jsme, sice o den později, odjely do Baku. Byla to ohromná zkušenost a pro příště vím, že existují i hodní lidé…

Kateřina Pijáčková

Autor: Redakce

20.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies