Náš týden v Biliki uteče jako voda. Každé odpoledne jsme 
s dětmi a postupně poznáváme ostatní pobočky naší hostící organizace. Dům pro sirotky, dům pro volnočasové aktivity postižených lidí a výuku angličtiny se školáky.

Je to sranda. Sice si s dětma gruzínsky moc nepovyprávíme, ale řeč těla je dosti výmluvná. Smějeme se s nimi každý den. Taky děláme prezentace o Česku. Ve světě se nic nezměnilo. Čech, Koller, Baroš, Rosický, dobré pivo a Praha. To je to, co o nás všichni vědí a kam se většina 
z nich nikdy nepodívá. Buď nemají dostatek peněz na vycestování, nebo nedostanou víza. Vízová politika Gruzie nařizuje víza téměř u sta procent žadatelů.

Směr Tbilisi

Ve čtvrtek začínáme řešit, co budeme dělat o víkendu. V pondělí nám jede vlak do Ázerbáj
džánu a bylo by vhodné, kdyby se našel někdo v Tbilisi, kdo by nás mohl ubytovat. Nejlépe zdarma. Začíná nekonečně dlouhé obepisování kamarádů, které jsme zde poznali, jestli náhodou někdo z nich nemá dvě volná místa doma. Bingo! Naše kamarádka 
z Česka poznala v divadle jednoho Íránce a ten má shodou náhod v bytě volné místo. Naposledy si tedy procházíme město Stalina Gori, navštěvujeme zříceninu hradeb a loučíme se s lidmi z organizace. Nakonec si necháváme rozloučení s babuškou a děduškou. Poslední obejmutí a jedem do Tbilisi.

Seznamujeme se s Alim a ten se nás hned ptá, co chceme vidět. Bydlí tady už šest let a zná každý kout. Druhý den vstáváme brzy a jdeme se kochat krásou starého města. Celý den chodíme zapadlými uličkami a já se nemůžu nabažit té unikátní krásy. Je to jako mraveniště. Něco je postavené z betonu, něco ze dřeva, něco je poslepované izolepou. Neuvěřitelné, že to drží pohromadě, a co víc, že v tom žijí lidé. Všechno je tu nějak krásně nakřivo. Dveře, schody, vchody, ulice.

Zbytečný stres na hranicích

Je 17.30 místního času a vlak směr Baku se dává do pohybu. Jsme v kupé No. 3, spodní postele No. 9 a 11. Všechno je čisté a zelené. Za hodinu se dostáváme na hranice. Obě jsme vystrašené k smrti, ale ani naše fantazie nám to příliš neusnadňuje. Pořád jen myslím na to, co mám a nemám dělat. Nedívat se do očí žádnému muži, neusmívat se, zbytečně na sebe neupozorňovat. Jsem vyděšená. Musíš se uklidnit, musíš se uklidnit, opakuji si v hlavě. Ze začátku vůbec nerozumím, ale potom, co se vnitřně zklidním, rozumím všemu, co mi říkají. Pohraničník se na mě usmívá a rusky se ptá na základní věci. Kam jedeme, proč tam jedeme, co tam budeme dělat, kde budeme bydlet. A opět se ukazuje, že láska k českému pivu nám dala společné téma.

Da da, očeň charošoje pivo iz Čechiji. Razítko do pasu a můžu jít. Ze srdce mi padá obrovský kámen. Děkuju tomu nahoře, že to proběhlo v takovém klidu a míru.

Na vlakovém nádraží nás čeká Štefan, velice milý salezián ze Slovenska. Snad sa vám tu budě páčit. Snad se nám tu bude líbit. Zatím to vypadá nadějně. Lidé jsou usměvaví a děti v organizaci zvědavé.

Posílám pozdravy do Vlčnova. Myslím na vás na všechny, kamarádi…

Kateřina Pijáčková