VYBERTE SI REGION

Vzpomínky na Maroko: když ožije Sněm mrtvých před cestou domů, do Polabí

Postřehy a zážitky redaktorky Nymburského deníku z třítýdenní expedice po Maroku, zemi, která v sobě spojuje nespojitelné a pro její obyvatele nic není problém …

16.9.2011
SDÍLEJ:

Centrum Marrákeše několik dní po výbuchu v kavárně Argana. Foto: Deník/ Olga Havránková

Etapa 15. – O Marrákeši po výbuchu, o kávě na Sněmu mrtvých, o posledním dnu u moře, o chvíli napětí na celnici.

Po noci dunících bubnů se ráno 4. května 2011 scházíme u autobusu nad vodopády Cascades d Ouzoud jako po flámu. Mnozí doslovně. Loučení s Marokem je těžké i náročné. Jirkovi přibyl na paži had namalovaný henou. Marocký dárek k narozeninám.

Na hotelovém pokoji nechávám nepotřebné oblečení a kufr plný vzácností vleču na cestu. Dnes budeme poznávat město Marrákeš.

Marrákeš po výbuchu

Ocitáme se po delší době v civilizaci, takže naše kroky směřují k bankomatu. Přímo na náměstí Djemaa El-Fna. Přes všední ruch se stánky s fresh džusy, praženými mandlemi, oblečením, suvenýry a kejklíři, kteří vám za krk nečekaně šoupnou opičku nebo hada, by člověk na velkém prostranství nepoznal, co jím před pár dny tolik otřáslo.

Při bližším pohledu vidíme trosky budovy s kavárnou Argana, ve které výbušnina libijského radikála usmrtila čtrnáct turistů. Jdeme blíž a vybavuji si televizní záběry z podobných tragédií. Mobilní kovové hrazení kolem budovy, stráže, věnce a naproti nim davy turistů i zvědavců s mobily a foťáky.

Hned ve vedlejší kavárně jsme mohli onoho dne sedět. Radši brzy mizíme v ruchu života, který jde naštěstí pro nás dál. V uličkách mediny ho chceme vychutnávat plnými doušky. Hned si objednáváme rajib a vyhlášený mangový koktejl. Procházíme kolem opravny zubů na ulici, míjíme deset autoopraven vedle sebe, na které bez varování navazuje řeznictví.

Káva na Sněmu mrtvých

Role turistů se nezbavíme. Žebráci a děti na nás pokřikují „Give me money!“ Když jsme zabloudili do spleti ztichlých uliček v naději, že se vracíme obloukem do centra, stáváme se lovnou pro chlapce na skútru. Odmítnutí jeho průvodcovských služeb nebere jako ne a slídí okolo nás, jakoby čekal až začneme volat o pomoc, kudy kam.

Cestu nakonec nacházíme sami, samozvaných průvodců nebo naháněčů do obchodů a restaurací ale potkáváme dostatek. Ženským okem ještě alespoň zběžně přejíždím výlohy a výklady s módními značkovými slunečními brýlemi a botami za neuvěřitelně nízké ceny. Evropané už sice vědí, že v těchto krajích není zančka jako značka, ale cena je cenou stále.

Pestré vjemy vstřebáváme při pohodlném posezení v kavárně na náměstí Djemaa El-Fna, což lze přeložit jako Sněm mrtvých. Pietu drží místní i turisté oslavou života. Popíjíme cafe olé, hovoříme o našich kořenech doma a přitom sledujeme, jak se v zapadajícím slunci náměstí mění do své noční podoby.
Během pár hodin prodejci přestaví stánky a vzniknou špalíry s posezením, kde se podávájí pokrmy z moře i souše a jí se, dokud někdo nepraskne. Přesto si neodpustíme ještě noční zákusek, vždyť vypadají tolik lákavě.

Horký den u studeného moře

Tolik mušlí na pláži znám jen z taťkova vyprávění o jeho prázdninách v Bulharsku. Na pláž jsme z kempu vyrazili ráno, ani tak by tam ale moc lidí nebylo. Nevydržím nevlézt do vody. Ta je ledová, ale srdce se nezastavilo a dovoluje mi plavat.

Na dlouhé povalování na osušce to není, neboť tátu to nebaví a v krátkých intervalech nás navštěvuje místní mladík, který na pláži asi ženu v plavkách často nevidí.

Raději se oblékám a vyrážíme do města. Jsme už na severu Maroka, k hranicím to není daleko. U pláže nechávám už velice unavenou osušku, kterou kdysi přivezl můj děda z cest, možná zrovna po Africe. Vracím ji tedy se vzpomínkou.

Zpětná aklimatizace probíhá už v kempu před cestou domů. K večeři si všichni dáváme vařené párky od našich řidičů. Při každém soustu jsou Čechy blíž, než jsme si před chvílí mysleli. Usínám naposledy na marocké půdě a ptám se, kam zmizely ty tři týdny? Jsem si téměř jistá, že jednou budou další.
Výstupní kontrola na celnici neprobíhá tak snadno, jako ta vstupní. Musíme všichni z autobusu, vedle kterého v řadě čekáme, co najde pes uvnitř. Po výbuchu byly všechny kontroly přísnější. Někdo vtipkuje, ale pocit je to nejistý, nepříjemný. Když zkontrolovali i střechu, zabavili jen nůž, který posléze vrátili.

Na trajekt musíme opět se všemi zavazadly v rukách. Na chvíli své úlovky z Maroka proklínám. Do dneška se mi ale ruce zkrátily do původní délky a vzpomínky na Maroko za to stojí.

Autor: Olga Havránková

16.9.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies