Etapa 14. – O změně pohledu na věci, o vodopádech mezi provazy deště. Příště naposledy: o Marrákeši po výbuchu a posledním dnu u moře.

Ráno 2. května 2011 na vlastní ruce pociťuji, jak nám ztěžkly kufry zkamenělinami a acháty, když je vláčíme k autobusu. Míříme k severu, blížíme se odjezdu do Evropy. To ale ještě nějaká voda spadne z vodopádů, ke kterým právě míříme.

O změně pohledu na věci

Nad plnými kufry nejen kamenů, ale i velbloudích dek a dalších kořistí z marocké země, třídíme oblečení, kterého máme najednou přebytek. Nejen kvůli plným zavazadlům. V hotelu u vodopádů nakonec nechám na posteli hromádku oblečení pro místní.

Kolik jsem toho vezla s sebou a kolik jsem opravdu potřebovala? Nový pocit, o kterém už člověk slyšel, třeba od cestovatelů, ale na vlastní kůži je to jiné. Člověk toho k životu skutečně moc nepotřebuje. Čím vším máme doma vybavené domácnosti a co vidím v marockých rodinách, je obrovský rozdíl. Přitom tu žijí tak spokojeně, více spjatí s přírodou.

S odloženými věcmi cítím najednou úlevu. Jakoby fyzická přítomnost věcí, předmětů, člověka spíše svazovala, tížila, zavazovala. Přitom to, co potřebuji momentálně, si mohu koupit, poté zase někde nechat, ale hromadit věci na jednom místě najednou postrádá smysl.

Myslím, že domů i přes kameny v kufru přijedu o mnoho lehčí…

Místo s padající vodou

Procházíme mezi krámky s plnou cestovní zátěží zavazadel k hotelu u vodopádů. Leje jako v deštném pralese. Hotel ja napůl rodinný dům a plesnivé zvlhlé stěny nevnímáme, jen když sem neprší. Jaké milé překvapení! Pro změnu opět neteče teplá voda.

Jdeme se raději do deště pokochat vodopády. Cestou potkáváme maminku makak s miminkem pod stromy fíkovníků. Pohled na mohutné vodopády je okouzlující i v dešti.

Promočení se vracíme do společenské místnosti hotelu, kde nás čeká teplé české přijetí. Opět chutnáme trochu dobrého páleného nápoje z domova, tentokrát ze špendlíků. Vzápětí přichází druhé zahřátí: chlapi z výpravy se pustili do karmy napojené na plynovou bombu, obáváníhodný systém opravili a teče teplá voda. Teplá sprcha je za cestu Marokem první a také poslední.

Ráno už jsme sešli k vodopádům za slunce, které svítí i na mou novou henu na ruce. Z příjemného popovídání s Hakimou, autorkou motivu, který mě ozdobil, jsem se vypravila k pramenům řeky. Tu jsme přeskakovali jako kamzíci s obavou ze zákeřných belharzií (paraziti ve vodě).

Při večeři, do které nám cáká voda z vodopádu, už se pomalu psychicky připravujeme na cestu domů.