VYBERTE SI REGION

Z pouti do Jeruzaléma si Ladislav Zibura přivezl zážitky a pískání v uchu

Dvaadvacetiletý student z Českých Budějovic se před několika dny vrátil ze čtyřicetidenní pěší pouti po Turecku a Izraeli, při které ušel 1300 kilometrů. Na cestu se vydal sám s co nejmenším množstvím zavazadel. Dny i noci trávil venku v krajině, ale často pobýval i u místních.

31.8.2014
SDÍLEJ:
Fotogalerie
39 fotografií
Ladislav Zibura šel pěší pouť do Jeruzaléma

Ladislav Zibura šel pěší pouť do JeruzalémaFoto: Ladislav Zibura

S místními Ladislav Zibura jedl, spal a jak říká i nedobrovolně světil ramadán. Ze své už třetí pouti si přivezl zážitky na celý život. Pamatovat si bude nekončící námahu a horko, na cestě nechal deset kilogramů své tělesné hmotnosti.

Přivezl si ale i vzpomínky na nádherné přátelské okamžiky, při kterých vypil mnoho litrů tureckého čaje. Prožil i velmi nebezpečné chvíle, když na něj zaútočili psi, když mu hlasitý výstřel poranil sluch nebo když na jeruzalémském letišti zažil raketový útok Hamásu.

Když jste pouť do Jeruzaléma plánoval, předpokládal jste, že ujdete 1200 kilometrů za 50 dní. Jakou vzdálenost jste nakonec ušel a za jakou dobu?
Nakonec jsem šel 1300 kilometrů za 40 dní. Denně jsem ušel v průměru 40 kilometrů. Plánoval jsem uzavřít trojici nejvýznamnější křesťanských poutí. V minulých letech jsem došel z Budějovic do Říma a prošel Svatojakubskou pouť ve Španělsku. Letos jsem tedy vyrazil od bulharských hranic, prošel Turecko od severu na jih a dostal se přes Istanbul do letoviska Antálie. Odtud jsem si vzal letadlo do Izraele a pak jsem pokračoval pěšky z Nazaretu okolo Galilejského moře. Zašel jsem si do této krásné biblické krajiny, kde Kristus vyrůstal, honil se za děvčaty a chodil po vodě. 
A po 300 kilometrech jsem došel do Jeruzaléma.

Ladislav Zibura šel pěší pouť do JeruzalémaProč se na pěší poutě vůbec vydáváte? Jaký to pro vás má smysl strávit prázdniny sám v cizí zemi ve velkém nepohodlí?
Tuto otázku si kladu vždycky. Ale ono se to ukáže až během pouti. Španělská pouť, ta byla po maturitě, takový první okamžik, kdy jsem poprvé objevil velký svět plný dobrých lidí. V době, kdy jsem šel do Říma, se mi v životě začalo až příliš dařit a byl jsem si sebou až příliš jistý. Řím mě docela srovnal. Celou cestu jsem byl špinavý, smradlavý, hladový, nikoho jsem nezajímal, spal jsem v příkopech, chodil jsem okolo rychlostních silnic. To mě vrátilo na zem. A cesta do Jeruzaléma se ukázala být především o kontaktu s místními lidmi.
Předem si od poutí nikdy nic neslibuji. Vím, že to bude hodně chození, že mi bude horko a půjdu hodně daleko. Nejhezčí je to pak hlavně ve vzpomínkách. Realita není zase až tak světlá, jak by si mohl člověk představovat. Hlavně je to dobrodružství a já mám dobrodružství rád. Člověk neví, kudy půjde, neví, kde bude spát a co bude jíst,  ani s kým se cestou potká.    Každé ráno, když člověk vstane, čeká ho dobrodružství. Všechno si musí vybudovat znova, obstarat jídlo, a večer pak znovu najít místo na spaní. To jsou zážitky na celý život. Proto rád obětuji svoje pohodlí. Když se pak vrátím, tak si toho svého pohodlí znovu vážím. Například včera jsem byl nadšený, že si můžu vzít hodinky a že mi nesmrdí košile a nemusím ji prát, protože mám pračku.
Je to zvláštní existenciální zážitek, všechno odhodit a jít. Je to nejexotičtější dovolená, jakou si dokážu představit. Na takové pouti si připadám jako nějaký cestovatel v devatenáctém století, který objevuje nové země. Jdu s vědomím, že kdyby se mi něco stalo, nemám poblíž přátele, kteří by se o mě postarali. Takové dobrodružství mě baví. Byl jsem odkojený na Verneovkách, a to ve mně zaselo to sémě lásky k dobrodružství tohoto druhu.
Pouť dá každému právě to, co zrovna potřebuje. Uvědomuji si, že jsem na mnoho věcí na pouti změnil názor  
a že  mě to obohatilo i duchovně. Ale nejsilněji jsem při  cestě do Jeruzaléma pociťoval radost z toho, že jsem poznal lidi, které bych jinak nepotkal. Že jsem například seděl s Kurdy u stanu, pil jsem s nimi čaj a oni mi ukazovali, kde mají krávy, kde ovce, kde zbraně a kde spí jejich manželky. Kdybych tam nešel pěšky, určitě bych tohle nezažil.

Ladislav Zibura šel pěší pouť do JeruzalémaNa cestu jste se vydal sám. Všechny vaše poutě jste vykonal samostatně. Nechyběl vám nějaký společník?
Chodím sám, protože, když jde více lidí, baví se jen mezi sebou. Přirozený stud by mě nutil mluvit jen s tím, kdo jde vedle mě a nechodil bych tolik za vesničany. Když jsem sám 40 dní, musím zákonitě mluvit s místními, už proto, že potřebuji jídlo a pití. A čím dřív člověk odhodí i zbytky studu, tím je to lepší. Naštěstí Turci mi byli hodně nápomocní . Jsou hodně zvědaví, tak na mě často mávali a říkali, ať jdu k nim a ptali se, kam jdu. Oni to tedy říkali turecky, takže předpokládám, že to říkali… V každém případě mi dali čaj, obstarali někoho, kdo mluví cizím jazykem. Když tam nikdo takový nebyl, tak alespoň zavolali mobilem někomu, kdo může trochu překládat. Prohodili jsme vždycky pár vět, vypili společně čaj a užívali si toho principu, že nás nespojuje nic jiného, než že jsme lidi.
Zažíval jsem úžasné okamžiky ve chvílích, když jsem seděl s někým, s kým jsme si vůbec nerozuměli. Jen jsme mlčky jedli večeři. Já jsem vysílal k němu svůj vděk a on radost, že mě může pohostit. A náš vztah tak nebyl založen na řečech a lichotkách. Lidé často, když se spolu začnou bavit, jsou okamžitě neupřímní. Kdybychom se spolu dorozuměli, přišel bych do ošklivého špinavého domu  
v Turecku (je pravda, že tam často mají špínu a moc se s tím nepářou) a hned bych začal chválit. Seděl bych v ošklivém obýváku se sešlapaným kobercem a jedl s nimi na novinách a stejně bych ze slušnosti řekl, že to tam je hezké. A už bych lhal a náš vztah a konverzace už by byly založené na lži. Ale když si vůbec nerozumíme, tak jsme vlastně strašně upřímní. On ukáže na Colu a řekne „Chceš Colu?" a já kývnu a řeknu „Chci Colu." Nalije mi a jen tak na sebe koukáme. A je 
v tom cosi ohromně ryzího. Jak lidi začnou používat slova, tak to je konec.
Je neskutečné, jakého uvítání se mi v Turecku dostalo. Vůbec jsem to nečekal a nemůže to snad ani být lepší. Stávalo se mi, že jsem s někým vypil čaj, popošel jsem pár metrů a už na mě mávali další, musel jsem i odmítat.
O jídlo ani o nocleh jsem nikdy  sám nežádal, to všechno byly věci, které mi oni nabídli sami. Byl jsem si jistý, že kdybych za někým přišel 
s prosbou o pomoc, kdybych třeba potřeboval odvézt do nemocnice, že první, komu bych řekl, by mě tam buď odvezl nebo mi zavolal taxíka.
Zejména v Turecku jsem se setkal s neuvěřitelnou vřelostí a pohostinností. Je to tam takové, protože lidé tam jsou chudí. Ze svých cest mám zkušenost, že čím jsou lidé chudší, tím radši se o tu trochu, co mají, podělí.

Na pouti jste se nemohl vyhnout nebezpečí. Jak jste se vyrovnával se strachem?
Mnohé strachy jsou iracionální. Je potřeba se ptát, co nejhoršího se může přihodit a jak vážné to doopravdy bude. Před cestou jsem si hledal informace z různých zdrojů. První nebezpečí byli psi. Jsou tam opravdu velicí psi, opravdu velicí. Nejmenší pes je tam velký jako komisař Rex. Ale uvědomoval jsem si, že bych útok psa nejspíš přežil. Asi by to znamenalo konec pouti, měl jsem s sebou pepřák a věděl jsem, jak se mám schoulit tak, aby mi útočící pes co nejméně ublížil. A víc jsem s tím dělat nemohl.  Psů jsem se bál. Ale kdybych poslouchal všechny strachy, tak bych se nikdy nikam nevypravil, natož do Jeruzaléma. Není moc dobré nechat strach, aby mi diktovat, co mám v životě dělat. Pouť není bezpečný koníček. A ne všechna rizika lze předpokládat. Já se naučil vnímat svět na základě statistiky, a to mě iracionálního strachu zbavuje. Když vím, že v Izraeli za poslední dva měsíce zemřeli čtyři civilisté, což není hodně civilistů, tak vím, že je hodně malá šance, že já budu ten pátý. Kdybych nepřekonával svůj strach, nepřivezl bych si domů zážitky ze střílení na oslavách konce ramadánu, po kterém mi zůstalo pískání v uchu, ani bych se nezúčastnil palestinské svatba a ani bych nevěděl, jaké je se schovávat v Jeruzalémě 
v krytu při útoku raket, které na nás vypouštěli příslušníci Hamásu z pásma Gazy.

Ladislav Zibura šel pěší pouť do Jeruzaléma

Dobrodružných historek jste si tedy přivezl víc. Můžete povyprávět o zážitku z jeruzalémského  letiště, který jste zažil několik hodin před návratem domů?
Na letiště jsem se dostal už den před odletem. Večer jsem si četl knížku, najednou přiběhla ochranka a naháněla lidi do krytů. Zprvu jsem nevěděl, co se děje, jen že všichni někam utíkají. Rychle jsem se obul, popadl krosnu 
a došlo mi, že jde o bombový poplach. Izraelci byli klidní, bylo vidět, že jsou na to zvyklí. Ale turisté byli vyděšení. I když člověk ví, že většina raket letících na Izrael je včas sestřelená, byl to nepříjemný pocit. Je divné vědět, že právě v tuhle chvíli se mě někdo snaží zabít. Okamžik, když utíkáte do krytu, je šílený. Tehdy jsem si uvědomil, jak je těžké v Izraeli žít 
a takové útoky zažívat denně. Jsem ale rád, že se mi to stalo. Je to další střípek do mozaiky zážitků, pochopil jsem, jak moc velké zlo válka je.

Autor: Radka Doležalová

31.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čechům chutná. Přibrzdili ale v alkoholu

Praha – „Spotřeba potravin nabrala dobrý trend. Zdá se, že lidé nemají hlad, ale chuť," zhodnotil poslední čísla šéf odboru statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Jiří Hrbek. Poukázal na to, že v Česku i v roce 2015 rostla spotřeba potravin. Má to jen jednu vadu na kráse, bohužel tu podstatnou. Zatímco z Česka mířily do zahraničí suroviny, z ciziny k nám putovaly hotové výrobky.

Dřevo je drahé. Krade se rovnou v lese

Beroun – Topná sezona jede naplno a policisté na nejrůznějších místech republiky znovu vyšetřují krádeže dřeva v lesních porostech.Mnohým lidem se za palivové dříví nechce utrácet a raději si pro něj zajedou do lesa. Zloději odvážejí nejen kulatinu, která je nařezaná u lesních cest, ale také stromy, které si sami pokácí.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies