Třináctý den cesty začíná dřív, než bych chtěl. Ještě za tmy mně budí drobný déšť a tak měním zaběhnutý ranní rituál v našem stanu. Ruším snídani a expresně vše balíme, dokud to nezmokne. Tím mi zbyla hodinka času, přesouvám se pod střechu venkovní restaurace a píšu další zprávy z cest pro čtenáře Prachatického deníku.


Mezitím přestalo pršet a odjíždíme vcelku v pohodě. Čeká nás další dlouhý přejezd. Musíme se vrátit ze Skalistých hor k Tichému oceánu. Bude to asi 740 km a máme na to prodloužený den, protože se přesouváme i v časovém pásmu. Prvních 200 km je dost opuštěnou krajinou, občas je nějaký dum a hodně jich má ceduli NA PRODEJ. Ani se nedivím, opuštěných míst je tu dost a po jedné farmě tu zůstala nádherná stará stodola.


První úsek končíme na pumpě, tankujeme a dávám čas na kafe a nějakou přeslazenou dobrotu. Netuším, že za obchodem s potravinami je velké oddělení krásných a levných suvenýrů. Odjezd se protahuje a já si vzpomínám na Karla a Karla z filmu Účastníci zájezdu. Dáš jim málo času, oni to nestihnou a autorita padá.


Druhý úsek je 200 km dálnice a já půjčuji volant Míše. Jsem rád, když mi občas pomůže, máme tu na 15 dnů asi 6000 km. Dálnice je ale hodně rozkopaná, a tak místo pohodového úseku dostala takový přesun po D1 z Prahy do Brna. Také na trase míjíme bouračku. Je to klasické nedobrzdění a je první na naší trase. To hovoří o velké slušnosti místních řidičů. Na dálnici přejíždíme dvoje hranice. Z Montany do Idaha a potom ještě do Washingtonu.


Po nákupech jídla na zbytek cesty usedám za volant já a přejíždím zbytek. Cestou máme jednu zastávku u přehrady Grand Coulee Dam. Je největší v USA, ale není moc zajímavá a tak ani nefotím. Odpoledne dojíždíme do kempu, který je velmi příjemný a velmi dobře vybavený. Zajišťujeme bydleni, stavíme stany a odjíždíme. Dva kilometry před námi je Winthrop, krásné westernové městečko, které dýchá atmosférou divokého západu. Za večerního světla nejprve fotíme a pak už přichází zasloužená odměna za celodenní sezení v autě.

Sedáme do typické americké hospody a objednáváme pivo a steak. Čekání na hlavní program dne nám zkrátili zeleninovým salátem, a pak to přišlo, obrovské kusy skvělého hovězího a najednou je u stolu ticho. Vychutnávaje si to stejně intenzivně, jako krásu národních parků. Zajímavé je i placení, protože účet je vždy společný, a tak rozpočítáváme. Díky tomu jsem narazil na účtence na položku, která byla H2O … 0 USD. To byla rozepsaná voda pro řidiče aut. Večerní návrat do kempu byl s úsměvem, pohodou a těšením na zítra.
A zajímá vás ještě Pavlův kufr? Stále ho nemáme, opět jsme volali na letiště a stále nic. Tak zítra!

Miloslav Martan

Putování skupiny Jihočechů po severozápadu USA můžete sledovat také na www.facebook.com/miloslav.martan.