VYBERTE SI REGION

Ladislav Zibura: Já a cestovatel? Za toho se nepovažuju

Cestovatelské přednášky? Pro mladé lidi už nebudou nikdy jako dřív, pakliže navštívíte dvouhodinové povídání Ladislava Zibury.

29.10.2015
SDÍLEJ:

Ladislav Zibura, poutník do JeruzalémaFoto: Deník/Radka Doležalová

Jihočeský rodák působí trochu jako nezmar. V osmnácti se rozhodl, že půjde světem pěšky. Tisíce kilometrů v nohách měl po návštěvách poutního místa Santiago de Compostella, z Českých Budějovic vyšel až do Říma a naposledy si přivezl pestrobarevné zážitky z poutě z Turecka až do Jeruzaléma. To vše vypráví v humorném balení, které se by dalo nazvat stand-up dokument.

Kolik vám bylo, když jste začal uvažovat v první pěší cestě?
Už v osmnácti. Tenkrát jsem se rozhodl, že půjdu právě do Santiaga, kam zprvu zavítají všichni poutníci. Jeruzalém přišel až v mých dvaadvaceti. Byl jsem ještě mladý cucák, co o světě ještě moc neví. (úsměv)

Proč se vůbec tak mladý muž rozhodne, že opustí slastný studentský život a vydá se za takovým dobrodružstvím?
Už dnes žijeme v době, kdy mladí lidé mají spoustu možností a z nich si náležitě vyberou zajímavé věci. Prožitek z cesty do Santiaga byl tak silný, že už jsem nikdy potom nepřemýšlel o tom, proč bych měl chodit , ale věděl jsem, že je dobrý nápad to dělat. Je to stejné, jako když začnete běhat, chytne vás to a jednatřicátý den, když si berete běžecké trenýrky, už se ani neptáte na smysl, ale víte, že je dobré to dělat. Výhoda je, že pouť není žádný závod. Je to prožitek diametrálně odlišný od toho, co zažíváte v normální společnosti. Je to ta nejvíc exotická dovolená, kterou si dokážete představit. To, co znáte, je najednou všechno jinak.

Jak těžké bylo překonávat jazykové i kulturní bariéře na cestě Tureckem a Israelem?
(úsměv) Když je člověk na lidi trochu odkázaný, což jsem byl, potřebujete. Ve vnitrozemí v Turecku jídlo opravdu příliš nekoupíte, protože je to taková spíše odlehlá část. Obchod těžko potkáte. Místní najednou potřebujete, třeba i proto, aby vám dali najíst. Ale jakmile odhodíte stud a naučíte se s lidmi mluvit, zjistíte, že jsou super. Budovat si bariéry studu, je hrozný komfort, který si můžeme dovolit v blahobytné Evropě, ale nemůžete s tím pracovat v okamžiku, kdy se vážně potřebujete najíst.

Jaký jste byl vůbec předtím?
Nedokážu to přesně říct. Osobnost se formuje mezi šestnáctým a pětadvacátým rokem života. Chození a putování dělám vlastně celý život. Takže těžko dokážu říct, jaký bych byl, kdybych to nedělal.

A změnilo vás putování, během cest samota a nalézání nových vazeb, kultur i míst?
Řekl bych asi tři věci. Zaprvé jsem se naučil nehledat čim dál více intenzivnější podněty, na čemž je založená naše společnost. Abychom se bavili, pořád potřebujete víc. Když se díváte na film, najednou ho chcete ve 3D provedení. Když sbalíte holku, už vám to najednou nestačí a chcete s ní i spát a provádět nejrůznější věci. Jenže na té cestě je to najednou hrozně jemné. Taková poezie. Naučíte se radovat z drobností a štěstí vám nemusejí přinášet stále koncentrovanější zážitky, ale můžete si ho najít v drobnostech, které zažíváte každý den. Zadruhé jsem zjistil, že na světě žijí opravdu dobří lidé. Když jste odkázaní na pomoc od úplně cizích lidí, nebudete už nesnášenliví , když to pro vás udělají. Vyjeví se vám přece v těch nejlepších obrysech. A zatřetí už víte, že už navždy máte kam uniknout. Když se vám stane něco zlého, uvědomíte si, že existuje svět, který je odlišný od všeho, co máte tady. Svět se změní, když jdete pěšky a nezáleží na tom, jestli jdete z Poličky do Pardubic, nebo z Českých Budějovic do Santiaga. Je hrozně skvělé mít tohle vědomí. Kdyby mi všechno nevyšlo, vím, že můžu jít na nějakou další pouť.

Ze svých cest děláte přednášky. Změnil se pohled na přednášky a lidé už poutníky nevnímají jako útěkáře podobné Forrestu Gumpovi?
Je velká škoda, že hodně lidí si zakládá na tom, co dělají a představují si, že to není něco, co může udělat úplně každý. Jsem hrozně rád, že pout můžu představovat tak, že to může udělat úplně každý. Tedy, že jsem tak trochu hňup, někdy mi něco nevyjde, ale vždycky to všechno dobře dopadne. Moje projekce mají happyendy. Putování jsem začal zprostředkovávat širokému publiku a dnes už je vážně dost lidí, kteří se prostě rozhodnout, že někam půjdou. To je pro mě ta největší satisfakce. Zjistil jsem, že je to vážně skvělé a možnost, která člověka nenapadne, dokud o ní neslyší. Jsem rád, že o tom můžu vyprávět jako o nejlepším zážitku mého života. Je to podobné, jako když se začal lidem ukazovat internet a oni pochopili, že to může být vážně skvělé. Tak to mám s putováním.

A jaké jsou pro vás návraty do reality, když se vracíte cest?
Celkem v pohodě. Normální společnost mám ještě pořád rád. Putování pro mě neznamená jen to, že jen tam bych se cítil šťastný. Naopak. Jsou to docela extrémní podmínky a docela nerad chodím. Nepřináší mi to žádné uspokojení. V Brně jsem si třeba koupil kolo, protože mě nebavilo chodit po městě. Naučil jsem se být prostě šťastný i při putování. Je to pro mě opačný extrém toho, než co mám rád. Návraty jsou docela radostné, protože jdu zpátky do světa, který je jednodušší a mám ho rád. Můj kamarád Martin mi vždycky říkal, abych se nenechával unášet věcmi, co děláš. Myslel jsem si, že mluví z cesty, ale pak jsem pochopil, co tím chtěl říct. Když něco stanovíte jako nejlepší momenty svého života, ty ostatní budou jen skoro tak dobré. Je lepší brát to jako proud života, protože to všechno jsou součásti nějakého období. Návraty jsou prima a užívám si toho, co jsem na pouti neměl.

Vaše přednášky vznikly vlastně úplně náhodou. Chtěl jste dělat projekci pro přátelé a přihlásilo se vám skoro dva tisíce lidí.
Je to tak. A potom jsem zjistil, že lidé jsou asi docela rádi, že o tom mluvím. Potom jsem se potkal s mým dobrým kamarádem Martinem, který domlouvá koncerty kapel v klubech. Takže teď se stará také o mě a já už to jen objíždím.

Založil jste na našem území vlastně zcela nový formát výkladu dokumentů. Obával jste se reakcí, které přijdou například od zkušených cestovatelů a odborné veřejnosti?
Každý by se měl snažit využít svých schopností a vědomostí k tomu, aby to bylo co nejlepší. A každý je má jiné. Třeba já nemám vědomosti o zemích, nepamatuji si jména měst. Takže nedokážu udělat pěknou cestopisnou projekci o tom, kde jsem byl a jaká je historie měst. Ale mou přidanou hodnotou je zase humor a to, že dokážu věci vnímat s velkou nadsázkou. Reakce na má vystoupení jsou dost rozporuplné, ale každý to dělá jinak a podle mého je dobře, když do jakékoliv branže přijde někdo se zcela novým přístupem. Oslovil jsem mladé publikum, které by možná na cestovatelské projekce nešlo. Může to být zajímavé. Člověk prostě vždycky bude dělat věci adekvátní k jeho věku. Ale pozor, za cestovatele se každopádně nepovažuju. Ale kdo ví, třeba až budu starší, budu ty projekce dělat také v jiném stylu.

Autor: Bohuslav Stehno

29.10.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies