Vyrazili 2. ledna z Prahy a v těchto dnech míří do Ekvádoru. Jejich počínání, fotky, příspěvky, videa i dobrodružství můžete sledovat na facebookovém profilu lifetrip.cz nebo na youtube kanále.

O pokračování motorkářského dobrodružství se podělil Jakub Jonák.

Jak probíhal příjezd? Obešlo se vše bez komplikací, nebo jste řešili nějaké nepříjemnosti? Motorky cestu přežily?

První komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned po příletu do Santiaga v Chile jsme zjistili, že mé zavazadlo s námi nepřiletělo. Ztratilo se někde po cestě přes oceán a našlo se až po osmi dlouhých dnech.

Motorky jsme si převzali třetí den po příletu ve Valporaisu. Stačil jediný podpis a byly zase naše. Volný čas během čekání na zavazadlo jsme využili k poznání Valporaisa, přípravě motorek a seznámení se s osazenstvem chilsko-německé vily Kunterbunt. Zde jsme poprvé poznali, jak jsou místní lidé ochotní a přátelští.

Kolik už máte ujeto kilometrů a kolik zemí jste dosud navštívili? Motorky pořád drží, nebo jste už museli improvizovat a případně stroje opravovat takzvaně na koleni?

Jsme necelé dva měsíce na naší vytoužené cestě a motorky mají natočeno už 14 000 kilometrů. Naše první kroky z Chile vedly do Argentiny, kde jsme zažili atmosféru slavné rallye Paříž-Dakar, poté jsme projeli celou Patagonií, dobyli jsme nejjižnější město světa Ushuaia, Honza stihnul první pád v národním parku Torres del Paine, viděli jsme skalnaté štíty hory Fitz Roy a ve své kráse se nám ukázal také ledovec Perito Moreno. Svezli jsme se trajektem na Carretera Austral, okusili jsme, jak špatně se spí v pěti tisících metrech nad mořem, a zažili záplavy ve městě La Paz. Zdejší cesty nám daly pořádně zabrat. Roleta, písek a štěrk, to vše se podepsalo na našich motorkách. Několikrát jsem musel svařovat lešení masky a Honza si musel po menším pádu zahrát na klempíře a vyklepat si zdeformovaný kufr. Také se nám velice osvědčila americká páska zvaná „duck tape", se kterou jsme zatím opravili všechny další neduhy na našich strojích.

Co první dojmy z Jižní Ameriky? Je něco, co vás příjemně / nepříjemně překvapilo, až šokovalo?

Jižní Amerika nás překvapila počasím, přátelskými lidmi a tím, že všude jedí kuřata. Opravdu, myslíme si, že za chvíli budeme snášet vejce (smích). Počasí jsme čekali horší, až na San Juan, kde jsme okusili, jaké to je, se vařit ve vlastním potu, ve stínu motorek, při krásných jednačtyřiceti stupních Celsia. Také nás překvapil silný nárazový vítr o síle až sto dvaceti kilometrů v hodině v jižní části Patagonie. To byl první moment, kdy jsme se báli o svoje životy. Nevíme, zda máme takové štěstí, anebo jsou všichni lidé takoví, ale ti, co jsme potkali, v nás zanechali ten nejlepší dojem.

Argentinci jsou tak přátelští, že se nám to párkrát až nezdálo. Mysleli jsme, že za tím něco bude, a ono nebylo. Opravdu je pro ně normální koupit pivo, jídlo, pustit hudbu a bavit se a nic za to samozřejmě nechtít. V Chile jsme potkali dva motorkáře, kteří nás hned první den pozvali domů, opět se hodovalo, bavilo, hrozně příjemní lidé, něco jiného, než můžeme zažít v Evropě. Když v Bolívii hledáte ubytování, dopadne to nakonec tak, že z ubytování je servis, morče k obědu a na večeři hovězí s místním motorkářským gangem. Tedy s novými přáteli, na které jen tak nezapomenete.

A co nás šokovalo? Asi cesty v Bolívii, jejich pověst se táhne celou Jižní Amerikou a musíme jim dát za pravdu.

Stíháte si užívat také radosti výletu, jako jsou hospody, památky, moře, zajímavosti, nebo se soustředíte čistě na cestu a na rozptýlení nezbývá čas?

Stíháme všechno. Ono je nejlepší, když člověk neplánuje. V chilských horách jsme si po pár dnech vzali již potřebné ubytování, byl to hostal, jak se zde nazývá penzion a podobně. Z mizerně vypadajícího ubytování byl nakonec večer plný hudby, jídla a pití. Obyvatelé domu, kde jsme se ubytovali, pozvali zrovna přátele na grilování. V první moment jsme mysleli, že jíme ovci, dokud jsme nezpozorovali torzo zbytků údajné ovce. Byl to kozel. Nicméně jsme si pochutnali, dostali jsme Pisco, místní pálenku, a taky jsme poznali, že ne každé krabicové víno chutná stejně jako to naše za dvacet korun. Památky jsme zatím moc neprozkoumali, nebyla zatím možnost, a navíc část Jižní Ameriky, kterou jsme zatím projeli, byla převážně o horách.

A jak zatím plníte svůj harmonogram? Jde vše podle plánu, nebo jste už museli něco ´vyškrtnout´ nebo jinak změnit?

Plníme ho zhruba z osmdesáti procent. Něco jsme nestihli, něco nevyšlo díky počasí, anebo jsme změnili plány na základě doporučení a podobně. Chtěli jsme navštívit město Manaus, které se pyšní polohou uprostřed pralesa. Nicméně po setkání s lidmi, kteří tam byli a kteří absolvovali cestu do zmíněného města, jsme se rozhodli, že naše motorky jsou lepší na souši než pod vodou, a s radostí jsme teda od tohohle plánu upustili. Další změna plánu nastala v Bolívii, kdy jsme se dozvěděli, že cesta smrti, The Death road, je zavřená. Nedávný hurikán El Niňo jí dal co proto a cesta je už sjízdná jen na kolech. Nicméně cest smrti jsme zažili již dost. Taková je skoro každá druhá (smích).

Kam budou vaše kola dále směřovat? Jaký cíl teď máte vytyčený?

Tyhle řádky píšeme z města Cochabamba v Chile. Ještě nějakou dobu se budeme motat po téhle střeše světa, málokdy tu sjedeme pod čtyřtisícovou nadmořskou výšku. Moc se nám tady líbí, i když tohle naše motorky říci nemohou. Chceme navštívit doly ve městě Potosí, odpálit si tam dynamit, dále Salar de Uyuni, což je největší solné jezero světa, a posléze další zemi, v řadě čtvrtou, kterou je Peru.

V téhle indiánské zemi chceme vidět Machu Picchu, sjet na snowboardu písečné duny v Ica, vidět bájné jezero Titicaca či město Cusco. Směřujeme na sever, takže bude následovat Ekvádor a Kolumbie. Stále nevíme, jak se dostat z Kolumbie do Střední Ameriky nevede tam totiž cesta. Takže nejspíše budeme muset lodí, nebo letadlem. Tahle otázka nám nedává spát. Nicméně nějak se tam dostat musíme. Plavat umíme a motorky už na to taky nějak připravíme. Když už přežily bolívijské záplavy, přežijí i cestu přes Karibské moře (smích).