Chráněné stromy

Jsou to z ochranářského hlediska zcela obyčejné duby, lípy, buky aj., navíc už vlastně přestárlé, ale pocit posvátna je silnější. Vůbec to neznamená, že příslušné národy se chovají ke všem stromům šetrně.

Naopak, často vesele kácí, těží, vypalují, v některých zemích vlastně mnoho jiných stromů, nežli tyhle poloposvátné, ani není – třeba v Indii. Aby se ovšem strom mohl těšit z těchto privilegií – právě Indové jim přinášejí i drobné dárky, zdobí je malbami a kdoví co ještě – musí předtím po léta a desetiletí, ne-li staletí obstát a nějak ujít všem pohromám, od sekery až po bouře a sucha. Kromě zdravě bujivé vitality to chce ještě něco, možná mnohem podstatnějšího – kliku.

Onu nevyzpytatelnou přízeň osudu, která jednoho ochrání a přivede k rozkošatění a mohutnosti a jiného nechá uschnout, utít či doskomírat v zastínění pod jinými. Označímeli celý fenomén jako „náhodu“, vlastně ho správně nepochopíme a zbavíme jej jakéhokoli svébytného významu – právě ke kategorii „náhody“ saháme tehdy, když s vysvětlením nevíme kudy kam.

Osudy stromů a osudy lidí bylo vždy zvykem chápat jako něčím podobné a analogické – stromy podobně jako my prodělávají letitou, proti té naší mnohem delší cestu od malého semenáčku přes lesního velikána k trouchnivému a skomíravému stáří. Není vcelku náhodou, že i ve společnosti bývá zvykem nakonec chránit a oplétat gloriolou ty, kdo podobně jako památné stromy překonali nepřízeň osudu a zakořenili a rozvětvili se někde, kde jiní nestihli zapustit ani klíček.

Můžeme jistě namítnout, že strom na rozdíl od nás nemá vlastní vůli a nemá na výběr, člověk je aktivní, může utéct, přesunout se či různě na svět působit. To je jistě pravda, ale mají-li tyhle schopnosti všichni lidé, trochu se navzájem vyruší. Je vcelku pochopitelné, že ti, kdo přežili rozmanitá protivenství, od likvidačních lágrů po totalitní dusna, nezlomeni či poškozeni jen málo, se těší úctě a pozornosti. Na Gulagu byly miliony lidí, miliony se odtud nevrátily, ale Solženicynova památka ční jako dnes už suchý, ale obrovský pahýl stále k nebesům.

V tradiční čínské společnosti se starci těšili vážnosti už jen z toho důvodu, že přežili – nebylo to tam mnohdy zrovna lehké. Možná je v něčem obtížnější nabýt vlastního tvaru a vlastní svébytnosti ve společnosti otevřeného a konzumního typu, kde obludného protivenství z vnějšku není, ale tlaky jsou mírnější, leč neúprosné.

Celá taková společnost nepředstavuje zběsilý pokus o holoseč, ale cosi fádně a užitkově spořádaného ve stylu smrkové plantáže, která vyrovnána v řádcích roste a nakonec padne za oběť organizované těžbě. V takovémto lese se mimořádně obtížně dorůstá do značnější velikosti, nežli je ta konzumní, a jen málokomu se povede, aby u něj jednou umístili nahoře zmíněnou tabulku.

Vidíme-li divoce rostoucí smrky, krásné a podmanivé, a jejich plantážně pěstované bratry, je těžko potlačit existenciální smutek – podobně na Dálném východě s kryptomériemi, sestřenicemi sekvojí. Je jisté, že krom štěstí se člověk musí také sám přičinit, a to velmi, ale přesto osud rozděluje různě a naše sudba nás vede k tomu, skončíme-li v hranici s poleny zapomenutí, nebo nakonec, když už to vlastně nepotřebujeme, dostaneme ceduli s erbem a certifi kát.

STANISLAV KOMÁREK, autor je biolog a filozof