Chudí duchem...

Potom nutně dospějeme k závěru, že něco podobného nemají zvířata vůbec, člověk jen trochu a komputery vrchovatě. Známé IQ-testy, v zemi za oceánem svého času blízké výrokům posledního soudu, měří, pokud něco, právě toto, v zásadě také schopnost pohybovat se v technické civilizaci našeho typu (talent skládat balady či chytit pásovce v pralese je pro ně jaksi nezachytitelný).

Přesto mají svůj dobrý význam – měří vlastně míru naší adaptace, to, jak se dovedeme pohybovat v této formalizované pavučině. Tomu je třeba učit se od dětství, podobně jako schopnosti vyplňovat nejrůznější testovací formuláře a přitom odhadnout, co jejich autoři chtějí slyšet: není tudíž divu, že když počátkem dvacátého století americký imigrační úřad chtěl měřit inteligenci přistěhovalců, vrazil do rukou východoevropských dřevorubců či trhovců jim nezvyklý papír a tužku a s hrůzou konstatoval, že přijíždějí v podstatě samí debilové.

Požadavek na formálně-manipulativní inteligenci podobnou počítačové s jejími binárními rozcestími v průběhu civilizačního procesu neustále roste, dnes už ze dne na den. Pamatuji si podnes živě, jak jsem si obtížně zvykal, konfrontován až v dospělém věku s komputery a mobilními telefony, na jejich pro člověka bizarní modus operandi: když jdeme v našem běžném světě pro rohlíky, jdeme tam přímo a – řekněme – pět si jich koupíme, aniž bychom museli řešit rozcestí typu: zůstat doma/vyjít ven, jít za zábavou/jít na nákupy, nákupy průmyslového zboží/nákupy potravin, potravin-pečiva/potravin ostatních atd.
I mimo počítače se svět neustále komplikuje: byl jsem nedávno přehlásit elektroměr a ač by se zdálo, že univerzitní činovník umí dobře psát a viděl nejeden formulář, bylo to nad mé síly. Co asi dělá stařenka Vaňousová v téže situaci?

V takovémto světě lidé, kteří kdysi neproblémově napásli a podojili ovce či prováděli jednoduché řemeslné práce, přistávají v posledku na gaučích s bůčky, láhvemi a komerční televizí, aby se stali z počátku materiálem pro sofistikovaný pečovací aparát, který jim dešifruje a vyplňuje formuláře a posléze pro medicínsko-průmyslový komplex, až se nicneděláním rozloží.

I děti, ač se komputáži učí brzy a snadno, nemají dnes jiný životní prostor, než si v rámci „šťastného dětství“ hrát nebo se učit – nic smysluplného se jim, na rozdíl od minulosti, do dvacátého roku svěřit nedá. Stále menší zlomek obyvatelstva, který náročné formální operace zvládá, vyhospodařuje stále větší zlomek hospodářského produktu. V podstatě je stav stálé personální nouze: v prodejně jakési telekomunikační společnosti jsem nedávno viděl tváře a počiny vázané ve společnostech tradičnějšího typu na vidle a stáj.

Část této bizarní komplexnosti zároveň není dána holou nutností, ale neustálou potřebou situaci za účelem snazšího lovu zneprůhledňovat a kalit. Už máte novou senzační akci Mašinka superplus, umožňující každou lichou sobotu za dorůstajícího měsíce téměř zdarma objet všechna města nad deset tisíc obyvatel a získat prémiový kupon pro akci následující? Koupit si jako za starých časů u pokladny neruinózní lístek tam, kam potřebujeme, už dávno možné není.

Celá věc má pochopitelně řadu pozitiv, lid zaměstnává, ten nemá roupy a táhne ve své brázdě dál.

Stanislav Komárek