Chybí nám regionální vysoké školy

Poněkud diskutabilnější je však otázka budování vzdělávací soustavy, která by vytvářela dostatečnou nabídku odpovídající poptávce i v regionech a podle jejich potřeb. Diskusi vyvolává zejména otázka nabídky terciárního vzdělání a v jeho rámci vzdělání vysokoškolského. Nejde přitom pouze o dostatečnou kapacitu a dostupnost této nabídky.

V současnosti u nás vstupuje do vysokoškolského studia více než 50 procent osmnáctiletých. Za posledních 20 let došlo tedy k zásadní změně v nabízeném objemu, kdy se kapacita vzdělávacího systému ČR blíží situaci v rozvinutých zemích. Je tedy vše v pořádku?

První příležitostí k významné změně v terciárním vzdělávání je rekonstrukce jeho obsahové stránky. Naše tradiční orientace studia na teoretickou výbavu studujících dnes nachází svoje oprávnění v magisterských a částečně bakalářských programech, které předpokládají návaznost na magisterské studium.

Bakalářské studijní programy, které jsou orientovány na přípravu absolventů pro jejich bezprostřední uplatnění v praxi, by měly odpovídat tomuto zaměření a měly by tento cíl jasně deklarovat ve svých popisech studia pro potřeby veřejnosti. To je nejen „fair play“, ale také jasná informace pro ty zájemce o studium, kteří chtějí získat zručnost a příslušnou kvalifikaci bez zbytečných časových ztrát a chtějí se pak věnovat praktické činnosti.

Požadavek teoretické přípravy společně s časovými nároky magisterských programů znamenají nejen vyšší finanční náklady, ale zejména významnou překážku v jejich rozšíření.

V tomto směru bylo sice nemálo vykonáno, ale mnoho ještě zbývá. Nárůst počtu akreditovaných, především bakalářských studijních programů vyjadřuje snahu vysokých škol o vývoj v naznačeném směru.

Ovšem zatímco je v ČR bezmála padesát soukromých vysokých škol téměř výlučně neuniverzitního typu (tj. orientovaných na bakalářské programy), nemáme doposud ani jedinou neuniverzitní vysokou školu veřejnou. Skutečnost, že se s tímto problémem potýká většina členských zemí EU, je sice zajímavá, ale k faktickému řešení příliš nepřispívá. Přitom otevřenost takových škol k potřebám regionu, ve kterém působí, může významně napomoci v řešení chronického personálního zabezpečení studia u nás, protože může být orientována mnohem pragmatičtěji, než je tomu v mezinárodních sítích univerzitních vysokých škol.

Významným argumentem pro rozvoj těchto vysokých škol je požadavek aktivního provozování inovativních činností. Kromě výzkumu a vývoje se v současnosti zcela ekvivalentně zdůrazňuje působení v oblasti inovací. Přestože jde o oblast odlišnou od výzkumu i vývoje, jde o činnost na obě tyto oblasti navazující. Je zřejmé, že je to činnost kreativní a navíc činnost, která je u nás velmi málo rozvinutá. Právě zde by mohly neuniverzitní vysoké školy najít silná partnerství s podniky. Byl by tak obohacen proces přirozené diverzifikace vysokých škol i posilování terciárního školství v regionech, mimo tradiční univerzitní centra.

Hlavním argumentem pro start je však posilování celkové konkurenceschopnosti nejen jednotlivých regionů, ale republiky jako celku.

Ivan Wilhelm
Autor je bývalý rektor Univerzity Karlovy, zmocněnec vlády pro otázky evropského výzkumu