Větru, dešti

Heslo „Poručíme větru, dešti!“ nepatřilo jen ke komunistickému propagačnímu instrumentáriu, vážné úvahy o zásazích do běhu povětrnosti se vyskytovaly také ve Spojených státech i jinde.

Když jsem před nedávnem viděl pusté saharské pláně a nad nimi táhnoucí se poměrně hojné mraky, z nichž ale sotva spadne jaká kapka, napadlo mne, proč vlastně byl tento úsek lidské činnosti skoro úplně opuštěn. Přitom se nejedná pouze o sen novodobých technokratů - vyvolávání bouřek a krupobití patřilo k tradičnímu instrumentáriu středověkých čarodějnic, i Marco Polo píše jako o samozřejmosti o kouzelnících, kteří chránili jeden z choulostivých paláců Kublajchána před deštěm a rozháněli oblaka. Je vždy zajímavé, který úsek lidských možností je dále pěstován a rozšiřován a který je opuštěn, buď proto, že se dotyčná věc jeví jako „nemožná“, nebo jako „nežádoucí“. Plavby čínských kapitánů-eunuchů, kdysi se nadějně rozvíjející, byly posléze z vládní iniciativy zastaveny, řadu věcí, které se z hlediska zdravého rozumu nejevily možné, dnes úspěšně provádíme - kdysi bylo zcela jasné, že tělesa těžší vzduchu, nemávají-li křídly, nemohou létat, či že operační zásahy na srdci, které musí neustále tepat, jsou zcela vyloučeny.

Odklon od „výšin“ - výzkumu a kolonizace vesmíru, potažmo také od ovlivňování meteorologických dějů - zpět na zem a celoplanetární pokles zájmu o tuto problematiku se datuje zhruba do let 1968-70 a při tomto stavu už zůstalo, ač na Zemi zuří informační revoluce a tvář civilizace se proměnila od těch dob víc než kdy jindy. V šedesátých letech se také začíná rozvíjet teorie chaosu a vznikají Lorenzovy práce, ukazující komplikovanost celého atmosférického systému, kde známý „efekt motýlího křídla“ může hrát rozhodující roli. Poté kuráž jaksi vyprchala a i ty technologie, které jsou jakžtakž známé (osazování mraků kondenzačními jádry za účelem „vypršení“ či naopak „rozhánění“ dešťových oblak či mlh), se používají velmi zřídka - naposledy ve větším měřítku při zahájení olympijských her v Pekingu.

Fakt, že téměř nekonečně komplikované atmosférické děje nedokážeme na dostatečně dlouhou dobu předpovídat -není síly, která by v létě řekla, zda bude toho roku zima na severní polokouli mrazivá či mírná - ještě nutně neznamená, že je není možno ovlivnit, podobně jako chování srnce nelze na dlouhou dobu dopředu namodelovat, ale do šikovně nastraženého pytláckého oka se chytne. Vůči atmosférickým dějům nastala, na rozdíl třeba od genomu lidského těla či atomového jádra, úcta a bázeň a zcela se z technologicko-mocenských kalkulací vymkly. Sebemenší nepravidelnost v počasí se stalo zvykem chápat jako předzvěst globální katastrofy, na niž se široké vrstvy pozemšťanů jen třesou.

Kdo by se dnes pokoušel nějak větru či dešti „poroučet“, dostal by se, na rozdíl od těch, co provádějí genové manipulace či bypasy na koronárních tepnách, pod palbu kritiky, že podporuje globální oteplování, démonický strašák dneška. Paradoxně se tak opakuje situace čarodějnic, vláčených kdysi před soudy. Je ještě k uvěření, že v padesátých letech bylo jako prevence nové doby ledové navrhováno posypávání povrchu ledovců, o něž se dnes tak třeseme, uhelným prachem či jiným tmavým materiálem za účelem zvýšení absorpce tepla planetou?

STANISLAV KOMÁREK, Autor je biolog a filozof