Perspektiva je různá: učitelé předmětu „jak být šťastný“, ani psí psycholožky asi z podnikání nezbohatnou. Zato bez profesionálního vedení by se dnes neměla obejít žádná větší schůze ani valná hromada. Aby se jejich účastníci k něčemu dobrali, je dobré najmout facilitátora tj. odborníka na vedení diskuse. Kdo vede spor, měl by zase zkusit poslední možnost, než se strany odeberou k soudu: mediaci.

„Zatím o tom lidé moc nevědí a pletou si to s meditací,“ usmívá se nejznámější brněnská mediátorka Věra Jelínková.

Definice praví, že mediace je metoda rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů pod vedením třetí osoby – mediátora. Usmiřovatele najímají nejčastěji firmy, které se přou kvůli nedodržení obchodních dohod, kupci a prodejci nebo rodiče po rozvodu ve sporu o děti. Přitom celé jednání probíhá neformálně a dobrovolně.

Typická mediátorská scéna vypadá takto: V malé kanceláři se scházejí dva znesváření muži kolem čtyřicítky, stavitel a zadavatel. Nejraději by si vjeli do vlasů, ale tomu brání vysoká štíhlá dáma kolem padesátky. Mediátorka. Stojí před tabulí a maluje schéma sporu, body, kvůli kterým se muži přou. Jeden líčí ženě, jak objednal nová okna, ale firma je špatně vyměřila, rámy nepasovaly a po zasazení zůstaly fuky velikosti pěsti. Chce od dodavatele vrátit peníze. To okenář odmítá s odůvodněním, že za nic nemůže, prý si najal nešikovného montéra, a ten odvedl špatnou práci.

Jasné jak facka, olejářská firma nesplnila obchodní dohodu. Přesto by zadavatel u soudu nevyhrál. Podepsal totiž pro sebe nevýhodnou smlouvu a ještě ke všemu všechno zaplatil předem. Mediátorka zapisuje fakta a složí z nich schéma příběhu. Nikomu neradí, ani nehodnotí, kdo má pravdu. Zformuluje problém a jednotlivé důvody sporu začne měnit na předměty shody. Muži na sebe zásadně nemluví, všechna řeč jde skrze prostřednici. Tím je zajištěno vyřazení emocí a křiku. Obě strany se snaží trochu slevit ze svých požadavků, nebo nabídnout jiný ústupek. Nakonec sepíší přijatelnou dohodu.

„Banální spory nestojí za to tahat k soudu, jen by se prodražily. Kdo dokáže zkrotit emoce, má úspěch na dosah,“ říká Věra Jelínková. „I kdyby bylo na první pohled jasné, kdo je padouch, nikomu nesmím stranit,“ usmívá se.

Mediátora nejsnadněji najdeme na internetu pod heslem „mediace“, to se objeví odkazy na mediátory ve větších městech. Mediační sezení trvá zpravidla kolem tří hodin. Některé případy vyžadují i několik sezení.

V České republice se tato profese začala uplatňovat kolem roku 2000, ale první mediátoři se objevili už krátce po pádu železné opony, tedy kolem roku 1990. Rekrutovali se z řad aktivistů za lidská práva, a také ekologů, kteří například hledali konsenzus v jednáních s průmyslovými podniky.

Podle Věry Jelínkové mediátor může pomoci také při pokusech o vracení zboží. Uvádí typický příběh: „Důchodci se vydají na tzv. předváděčku: firma je vyveze za město a vnutí jim zboží za výstřední cenu. Doma pochopí, že naběhli, ale už je pozdě. Podepsali smlouvu a ti nejdůvěřivější už dokonce zaplatili,“ krčí rameny mediátorka.

Při najímání mediátora se postupuje stejně, jako s právníkem. Na ceně se účastníci dohodnou předem, jedno „sezení“ dnes přijde v průměru na tisíc korun. „Podle mých zkušeností se snaha vyplatí, protistrany se dohodnou asi v 50 až 80 procentech případů. Shrneme fakta a už se nevracíme do minulosti, hledáme řešení, které je nejlepší pro budoucnost,“ říká mediátorka Věra Jelínková.

Pavla Hobstová
Autorka je publicistka