Kdo nás vysává

Technická civilizace jako by byla parazitem, který si stále více a více osedlává jednotlivé lidi i národy, aby z nich bral organickou sílu k dalšímu bujení, kterou dosud sám nemá. Celoplanetárně se neustále zvyšuje tlak na „zapojení“ všech jednotlivců, aby nikdo nezůstával „stranou“. Starší čtenáři se snad rozpomenou na minulorežimní posudky, kde jednou z nejčernějších skvrn bylo „nezapojuje se do kolektivu“ či jiná podobná formulace. V tomto smyslu byl komunismus překvapivě „moderní“, snažil se však dosáhnout s bičem cíle, který konzumní společnost hravě zvládá lákáním na porci marcipánu.

Podobně jako poznaná pravda, ať skutečná či domnělá, žárlí na ty, kdo si ji nemyslí, žárlí technická civilizace na ty, kdo na ní neparticipují. Jako by různí Stalinové, Maové, Čojbalsani, Atatürkové a další, kteří rozvraceli tradiční společnosti, tu do kořene, tu jen z části, už byli ve službách dnešních technologií, které ovšem nestačili zahlédnout ani koutkem oka.

Zdálo by se, že buddhističtí mniši, otáčející modlitebními mlýnky a bzučící litanie, by při mírnosti své doktríny mohli překážet technické civilizaci tak nanejvýš pasivně, přesto je komunismus, a to ani mongolský, na tváři světa nestrpěl – většina klášterů byla rozstřílena dělostřelectvem, často i s obyvateli, jindy byli tito pobiti zvlášť.

S úporností, s jakou šla církev po kacířích či přítomná doba po narkomanech (i oni se konzumnímu ideálu rouhají, a také jen tiše, beze zbraně v ruce), šly „modernizační“ režimy 20. století po všem, co bezvýhradně neadorovalo jejich modly. Vlastní sofi stikovanější technologie se do takto získané sociální paseky natáhly mnohem později, v podstatě až v přítomné době. Není však třeba hledat příklady s takovouto měrou drastičnosti. Zatímco ještě staré Rakousko trpělo relativně široké vrstvy společnosti typu nejrůznějších chalupníků a drobných živnostníků, které se sice samy nepříliš lukrativně uživily, ale také neplatily skoro žádné daně a těšily se relativní svobodě v rámci státu, který se nestaral o ně a oni o něj, je dnešní sociální systém nastaven tak, že podobný způsob existence vylučuje. Každý je opečováván, ale také zapleten, ať si to už přál nebo ne. Není to specifikum střední Evropy – v Malajsii jsem s hrůzou přihlížel připravované deportaci lovecko-sběračských pralesních kmenů do „koncentračních vesnic“, kde se mají naučit píli, slušnému chování a základům náboženství, děti skončí odebrány v internátech. Přitom pralesa je dost, nebožáci nikomu nepřekážejí, jako snad před lety indiáni americkým kolonistům.

Je s podivem, jak různé režimy a v kolika koutech světa ke zcela podobné praxi dospěly a jak různými ideologiemi se při tom oháněly. Nevysloveným a snad ani ne vědomým důvodem je ovšem to, že se tyto kmeny nezařadily, kdesi v houští vzývaly duchy a nechtěly znát spásné pravdy ani kupovat to, co nutně nepotřebují. A tak nás technická civilizace na jedné straně stále úžeji oplétá a vysává, na druhé i odměňuje – zachce se nám švestek z Valparaisa, stačí dojít za nejbližší roh, zachce se nám si je tam i natrhat, stačí si po internetu objednat letenku.

Jen vypletení ze sítě se nám nesmí zachtít.

Stanislav Komárek, autor je biolog a filozof