Což je mimochodem můj osobní autentický zážitek z předlistopadové Československé televize. Stejně jako ostatní berlínští cizinci chodím proto do jednoho z kin na Potsdamer Platz, kde se fi lmy hrají v anglické verzi. Dobrou třetinu publika tam ale stejně nakonec tvoří Němci. Takoví, kteří také dávají přednost titulkům před dabingem a považují se proto za kulturní. Jsme tam prostě všichni taková stejná krevní skupina.

I když ne docela. Když jsem nedávno vyrazila na úterní seanci na Potsdamer Platz, bylo dobrých deset minut do začátku fi lmu. Sedla jsem si doprostřed prázdného sálu, ale jak lidé všech barev i jazyků přicházeli, brzo bylo jasné, že bude vyprodáno. A tak jsem disciplinovaně zamířila na sedadlo, které mi v pokladně přidělili. Tam ale už seděl párek postarších Američanů. „Odpusťte, řekla jsem, „ale mám lístek na vaše místo. Můžete si prosím sednout jinam?“

„Ale proč si nesednete jinam vy?“ divili se Američané, „je tu spousta místa!“ Všimla jsem si, že muž má vedle sebe opřenou hůl a styděla jsem se. „Já vím,“ omlouvala jsem se. „Jenže přesně za pět minut přijdou Němci a budou chtít za každou cenu sedět na místech, která mají na vstupence. Potmě se ta správná místa těžko hledají.“ „Ani jsem nevěděl, že na lístku nějaká čísla jsou,“ divil se Američan a hrabal se z řady ven. „Tady na to lidé hodně drží,“ řekla jsem. „Ordnung muss sein!“ V řadě před námi seděla parta mladých přistěhovalců a klábosila berlínskou němčinou. „Ano, ano,“ otočil se na nás jeden z kluků. „Raději si sedněte na svá místa, Němci jsou opravdu takoví. Ordnung muss sein. “ Američané na něj hleděli tázavě a ptali se: „Copak vy nejste Němec?“

„Vy jste tu jen na dovolené, viďte,“ řekl přistěhovalec. Když se přesně v šest v sále zhaslo, proniklo do temnoty několik desítek Němců. Svítili si mobilními telefony, prodírali se obsazenými řadami a zdvořile, leč důrazně se domáhali svého sedadla. Vystrnadění cizinci vstávali, padali přes cizí nohy a těžce hledali, kam patří. Ozvaly se nadávky, atmosféra zhoustla. Někteří Němci volali, že je to schweinerei. Ostatní křičeli: „Sedněte si, nevidím.“ Někdo si nahlas stěžoval, že se mu ztratila taška a na plátně naskočil titulek: „There will be Blood.“

„Až na krev.“ Lidé se hádali a překáželi si ještě pár minut a pak zavládl klid. Nakonec, bylo to opravdu jenom fi lmové představení, a když skončilo, incident byl zapomenut. Spousta cizinců žije v Berlíně kvůli jeho vstřícnosti, zvědavosti na cizí zvyky a kvůli nakažlivé ochotě lidí se navzájem respektovat. Ta funguje docela dobře ve velkém a má svá nepsaná pravidla, ale v nečekaných detailech občas drhne. Říká se, že ve velkých městech jsou lidé na všechno zvyklí. Je to pravda jen částečně: obyvatelé velkých metropolí se dnes sice opravdu skoro ničemu nediví, ale zároveň se stále urputněji přidržují vlastních starých zvyků, kultury a spodního tónu, jemuž jungiáni říkají genetická paměť. Ta moje mi v tu chvíli řekla, že z Němec moji předkové nepřišli. Ani nevím proč, ale docela ráda si sedám kam zrovna chci – tedy pokud nepřekážím někomu, kdo tam patří víc než já.

Tereza Brdečková, autorka je spisovatelka