Českou mediální krajinu tato krize zasáhla jen nepřímo: ač se inzerce výrazně nesnížila, zahraniční majitelé na ni reagovali u nás stejně jako doma v Německu či Švýcarsku: začalo se šetřit, propouštět a snižoval se počet stránek, prodávala se rádia a jiné přidružené nevýdělkové aktivity.

Totéž se má stát příští rok, i když první snížení inzerce, řádově o pět procent, se čeká již v letošním roce, a to zatím jen u časopisů. Některá úsporná opatření byla skutečně drastická, například The New York Times postupně snížil počet redaktorů z 2500 na dnešních 1200. Otázka zní: Jak na další krizi bude mediální branže reagovat a jak promění úroveň žurnalistiky, která se už předchozí krizí snížila?

Když dostával před pár týdny Alfred Neven DuMont, vydavatel Kölner Stadt-Anzeiger a Frankfurter Rundschau, v Kolíně nad Rýnem prestižní novinářskou cenu, vyzval všechny vydavatele k větším investicím do novin, protože v době krize, řekl, je nejlepší příležitost k rozmachu. Bohužel šlo ale pouze jen o slova, jak mu novináři připomněli, ve stejné době se totiž právě v jeho redakci připravovala krizová úsporná opatření, podle nichž by se ve Frankfurter Rundschau mělo masivně propouštět a zkušení redaktoři by se měli nahrazovat levnější pracovní silou.

Německo, které většinou na podobné tendence reaguje nejrychleji, již začalo pracovat s podobnými krizovými scénáři. Trend je tedy jasný: Zařídit, aby jeden novinář pracoval pro více redakcí. Problém takové žurnalistiky je ovšem v tom, že pak mohou vznikat bližší vztahy mezi novináři a politiky, což nabourává pluralitu zpravodajství.

Problém je rovněž v tom, že po minulé krizi v roce 2000, kdy existovaly největší inzertní výnosy, zisk až do roku 2003 klesal, a od té doby se navyšoval jen velmi nepatrně a nikdy nedosáhl výnosů z roku 2000.

Potíže jsou ovšem o to horší, že celá novinová branže je od té doby znejistěná, nikdo neví, jak se situace bude dále vyvíjet, a proto se investovalo hodně do internetu, který zatím v Evropě ještě nepřináší očekávané zisky, i do bezplatných novin, které jsou skoro všude dodnes prodělkové.

I když na druhé straně zisky vydavatelů jsou stále vyšší než zisky automobilových koncernů a obchodních řetězců. Protože ale tisk a papír jsou drahé, pokles výnosu z inzerce zisky rychle snižuje. Noviny od roku 2001 prožívají proto krizi identity.

Základní otázky tedy zní: Kdo bude prestižní a náročnou žurnalistiku financovat a hlavně jak dlouho: pět, deset nebo dvacet let? A co přijde potom?

Odpovědi na tyto otázky jsou skoupé a optimistické vize chybí. Velké trhy se silnou střední vrstvou si zřejmě pár prestižních listů udrží, ale co s malými trhy jako je náš, kde stabilní střední třída ještě prakticky neexistuje, a je otázka, jestli vůbec se za této situace může někdy vytvořit? Na to neumí nikdo odpovědět, jasné je jen jedno: informovanost obyvatelstva bude klesat.

A jak říká vydavatel FAZ Frank Schirmacher: Kdo pak bude pomáhat lidem se ve společnosti orientovat, zvlášť v době tak turbulentních změn, které právě prožíváme? Tato věta platí obzvláště pro postkomunistické země, kde de facto prestižní noviny a newsmagaziny, tak jak je známe ze staré Evropy, ještě neexistují.

KAREL HVÍŽĎALA, autor je novinář a spisovatel