Tuhle větu napsal Wolfram Weimer, šéfredaktor renomovaného německého měsíčníku Cicero, ve své knize Svoboda, rovnost, měšťáckost. A poté, co zažíváme u nás, se zdá, že platí i o nás. Otázka, kterou si Weimer v knize klade, zní: Co přijde po éře levice a liberalismu?

Autor hned v úvodu přiznává, že on a jeho vrstevníci, kteří studovali kolem roku 1989, nechtěli patřit k žádné generaci. Chtěli spolu s Francis Fukymaou „žít mimo dějiny“. Nebýt ničím svázáni a cítit se svobodně: nemít nic společného s troskami minulosti a hlavně s nejrůznějšími ideologiemi. Pád Berlínské zdi a konec totality se pro ně stal zásadním zlomem. Komunismus, fašismus, socialismus, nacionalismus, všechny tyto -ismy pro ně jednoduše představovaly ZEĎ: starou, špinavou, úzkou, často zlou a krvavou, poznamenanou smrtí.

Za motto si dali heslo Karla Poppera: „Lépe je nechat zemřít ideologie než lidi.“ Jejich značkou byl „anti-ismus“, nechtěli být příslušníky nějaké generace, ale nakonec se jí -jak Weimer přiznává - taky stali. Pád Berlínské zdi se stal zlomem v dějinách, který prospěl všem lidem na světě. Ubylo válek, zvýšila se životní úroveň a velký počet lidí v Asii, arabském světě a Latinské Americe byl vysvobozen z bídy. Počet nejchudších se zmenšil na polovinu z 1,3 miliardy na 600 milionů. V sedmdesátých letech ještě 40 procent obyvatelstva na světě žilo v průměru jen z příjmu dvou dolarů na den. Pár roků po roce 1989 to bylo už jen 20 procent. Všechny světové problémy prostě už nevypadaly jako ideologická monstra, ale jen jako řešitelné úkoly.

Liberální čas zářil a zrodila se tzv. zážitková společnost. Příslušníci generace, která v té době vyrůstala, sundali kravaty, nasadili si sluneční brýle, zapnuli mobily a laptopy a svobodně se domlouvali s celým světem. Světové hospodářství připomínalo starou hru na monopoly. Svět této generaci připadal jako Disneyland. Když se jich někdo zeptal, o co jim jde, odpovídali: Chceme mít legraci a být šťastní. Svoboda se pro ně stala samoúčelem. Wolfram Weimer je i sám sebe označil za „neoromantiky“.

Netrvalo to ale dlouho a přišlo 11. září 2001 a najednou tato generace musela pochopit, že na světě také existují lidé, kteří uctívají jiné hodnoty a jejich cestu nechtějí následovat, kteří nechtějí jen mít ze života pobavení, chtějí uznávat svobodu, toleranci či rovnost.

Druhý zlom přišel v roce 2008 se světovou hospodářskou krizí, která otřásla nejen životní úrovní, ale i vírou v demokracii: ohrozila ji už proto, že se současně ukázalo, že momentálně státní kapitalismus v Rusku, Číně a arabském světě má v ruce lepší karty, což vyvolalo i krizi. Najednou podle nich působil Wall Street a City v Londýně jako stafáž, která tu zbyla po nějakém natočeném filmu, jehož hořký konec už známe.

Nyní Weimerova generace pociťuje, že svět je menší a zatvrzelejší. Problém podle Weimera je v tom, že Evropa uvěřila, že na výzvu Asie může odpovídat silnějším státem, jenže právě tímto krokem se začíná přibližovat autoritářským státům. Tím ale narušuje starou představu demokratického světa, která stála na systému neustálého dělení moci. Posílení státu naopak znamená krok k oligarchii. Proti tomuto modelu je možné oživit už jen konzervatismus. Podle autora se zdá, že to bude právě konzervatismus, který zvítězí. Jak tomu bude u nás, ví jen čert.
KAREL HVÍŽĎALA