Matka pokroku

Člověk dnes může výletem do hypermarketu uspokojit své tělesné potřeby během několika minut, to tam je nevydatné sběračsko-lovecké usilování, přinášející za řadu hodin řekněme pár housenek a hrst bobulí, nebo dlouhodobé zásobovací čenichání a postávání ve frontách komunistické minulosti. Člověk svou přirozeností na takto snadnou obživu „dyzajnován“ není a současná společnost se mu snaží, víc nevědomě než vědomě, nadbytečnou „bioenergii“ odčerpat, ba způsobit, že opět padá na ústa, dokonce více než kdysi sběrač a lovec či archaický zemědělec.

Má to dobrý důvod: Jen ten, kdo je po celém dni, lépe duševně než tělesně, vymačkán jako citron, nemá „roupy“ nevymýšlí nic podivného. Připomeňme zde, že rozmanité fýrery a diktátory typu Hitlera, Uljanova, Stalina, Ho Či Mina a dalších spojuje zejména to, že se ani ve svých mladších letech nikdy nevěnovali práci na výdělek, někdy celá dlouhá léta bloumali, dumali a „akumulovali“. Absence nutnosti se sami živit byla ostatně typická i pro řadu myslitelů, blahých i neblahých, kteří nějak pohnuli světem – jmenujme namátkou třeba Rousseaua, Marxe či Darwina.

Aby těch, kdo „akumulují“, bylo co nejméně, je každý od ministerského předsedy až po posledního přídveřníka zahrnut pracemi od slunka až do slunka – chroničtí nezaměstnaní, kteří v podstatě ničí sami sebe a se získaným časem a potenciály většinou nevědí, co počít, nepředstavují z tohoto hlediska pro společnost ohrožení a jsou většinou štědře podporováni. V zásadě je jasné, že celosvětový tržně-informační systém saje tisícerými sosáky energii ke svému dalšímu bujení právě z lidí, ostatně jediné živé součásti celé této struktury, která už má ovšem dávno svou vlastní dynamiku a ty, kdo ji „živí“, jen prostředečně využívá.

To je ostatně v dějinách jev relativně velmi častý – to, co mělo původně sloužit, se velmi snadno stává pánem, a o technice bylo v tomto směru popsáno už mnoho papíru. Situace čímsi připomíná poměry u rostlin, kde chloroplasty, podle víry biologů kdysi samostatné organismy, v zásadě sinice, jsou uzavřeny uvnitř v buňkách a svou fotosyntetickou činností rostlinu živí. Tím umožňují vznik takových krás a pozoruhodností, jako jsou třeba květy nebo plody, ale jsou zbaveny vší autonomie, byť v celulózových „klíckách“ buněk dobře chráněné a zásobované vším potřebným.

Víc než kdy jindy tvoří dnes celé lidstvo i se svými produkty jeden obrovský nadindividuální organismus, přičemž celek vlastně nikdo neřídí, pominemeli tlaky vzniklé překotným růstem informačních i jiných technologií a jejich prorůstáním na trhy. My sami při tom hrajeme spíše úlohu jakéhosi sofi stikovaného paliva, které se spotřebovává pomalu a šetrně, asi jako když z baterie napájíme spotřebič, a které se samorozmnožováním pomalu doplňuje – ty tam jsou doby, kdy se lidé po starodávnu „stápěli“ drsně a téměř bez užitku, mnohdy přímo na bitevních polích.

Obrátky se zvyšují a plíživé a nenápadné, leč přesto velmi citelné tresty pro ty, kdo se úplně nezapojili a nenapojili, nelze přehlédnout. Peníze, jako krev cirkulující společností a distribuující moc, jsou mnohem účinnější než jakákoli knuta. Pohleďme ostatně na chloroplasty – neodváží se ani špitnout.

STANISLAV KOMÁREK, Autor je biolog a filozof