První se objevují už během zimomřivých večerů v půli května a fi nišuje se rok od roku hlouběji v novém školním roce. Jsou mezi nimi mohutné letní festivaly s velkou tradicí a dobrým jménem, ale objevíte i menší festiválky spíše regionálního cha rakteru. Všechny spojuje všudypřítomný pach připálených, sojou plněných prý vepřových klobás, zvětralého piva a nemytých nohou. V případě špatného počasí i bláto. A často taky jednotná dramaturgie.

Problém je totiž v tom, že v létě vzniklo příliš mnoho akcí na příliš málo atraktivních kapel. Spoléhat jen na to, že se omladině bude chtít jet sto nebo více kilometrů právě na jejich na festival jen kvůli opíječce, je pro pořadatele příliš riskantní. A tak se na plakátech objevují stále stejná jména. Už jsme sice pokročili dál a na větších festivalech se tu a tam mihne něco ze zahraniční třetí ligy, ale základní nabídka na menších akcích je zoufale stejná. Běda když se v průběhu léta nějaká kapela rozpadne jako slovenská Peha nebo když někoho potká tragédie jako letos Chinaski. Taková díra se potom složitě zalepuje. Výjimkou jsou samozřejmě specializované přehlídky, ať už hiphopové, v reggae stylu nebo v metalovém duchu. Tam se dají slyšet opravdu zajímavé věci.

Ale většina chudobně dramaturgovaných festivalů se sklá dá z českého pop rockového hororu. Respektive z té části, která je zrovna k dispozici. Chce-li totiž pořadatel zajistit pro svůj festival některou z kapel, na které se chodí, tzv. headlinera, musí se smířit s tím, že žádaná skupina jeho festivalem jenom profi čí směrem na další festival. Exkluzivita neexistuje. Kapely to berou. Desky nikdo nekupuje, takže koncertování se v posledních letech stalo hlavním prostředkem jejich obživy. T

ři až čtyři festivalová vystoupení za víkend, spojená s krkolomným přejížděním mezi jednotlivými štacemi, jsou pro ně běžná letní dávka. Podobná situace tu byla i za bolševika, kdy popové kapely objížděly až pětadvacetkrát do měsíce československé kulturáky. Tak jako tehdy, i dnes se pomyslně soutěží o „zlatého holiče“, čili o kapelu, která udělá nejvíc kšeftů za den. Historky o neuvěřitelně složitě organizovaných přejezdech patří k vrcholům muzikantské latiny. Svá letní koncertní vystoupení si dvacítka kapel z české špičky asi za klobouk nedává. Utrmácení hudebníci odehrají své vystoupení na půl plynu. Za denního světla se jen těžko navozuje správná atmosféra a při třetím kšeftu v neděli skoro ráno zase chybí síly. „No co, vždyť tam dole jsou všichni stejně ožralí,“ namítnou, když jim řeknete, že byli jak zvadlé lilie.

Starému hudebnímu kritikovi při těch řečech stydne krev. Podobné řeči o házení perel sviním slýchal před čtvrt stoletím od znuděných muzikantů z Kroků, Pro- Rocků, Ventilů, Motorů a dalších doprovodných kapel tehdejších hvězd a hvězdiček. Znovu se mu potvrdilo, že režimy se sice mění, ale podstata showbyznysu zůstává stejná a mladí protestanti časem dorostou do bot staré šmíry. V něčem však mají pravdu. I když hlavním lákadlem festivalů jsou jména hrstky oblíbených českých a slovenských kapel, o muziku moc nejde.

Důležité je pobejt. Podle různých anket jsou ti, kdo rádi jezdí na podobné akce, nejčastěji ve věku 15–25 let, i když existuje několik podniků, na něž tradičně jezdí i starší publikum, přespávající v autech místo pod širákem nebo ve stanu. Pro mnohé teenagery je to dokonce významná událost v životě, první akce přes noc, na něž je rodiče pustí bez doprovodu. Společensky je to počin srovnatelný snad jen s prvním plesem. Občas to nedopadne úplně dokonale, ale jen opravdu výjimečně skončí takový společenský debut malérem. Málokde a málokdy totiž potkáte tak vstřícné lidi. Snad proto by si zasloužili i poctivé muzikantské nasazení. I když je podle kapel nikdo nedocení.

JOSEF VLČEK
Autor je hudební publicista