Je zajímavé, ale taky strašlivé sledovat, jak se jakékoliv společenské snažení časem převrací ve svůj pravý opak, tím větší, s čím větší úporností bylo vedeno. Zvláště evropská kultura, která jen zřídka nahlíží skutečnost, že obě polarity téže věci mají svůj význam a váhu, má tendenci si vybrat jednu z nich a tu všemi silami velkoplošně podporovat, tu druhou kam oko dohlédne hubit.

Výsledek by byl pro etologa z Marsu překvapující: zatímco koncem osmdesátých let nemohl být volný trh v naší zemi uplatněn ani v náznaku a každý švec se svým verpánkem byl zařazen do molocha nějakého státně administrovaného celku, čas oponou trhnul a pojednou tak tak že se ministerská křesla neprodávala ve veřejné dražbě. Po mnoho desítky let trvajícím úporném boji o národní samostatnost nakonec celé etnikum s nadšením vstoupí do nadnárodního politického celku, jakéhosi zmodernizovaného Rakouska-Uherska.

Země západního typu jsou jakž takž obyvatelné díky parlamentarismu, kde se exponenti protilehlých extrémů v typickém případě vzájemně neutralizují - kdyby jim byla dána volná ruka, zemi by jednostrannou aplikací jednoho principu zničili či alespoň vážně poškodili (lidí, kteří jsou schopni nahlédnout obě perspektivy současně je jen málo a jeví se jako „neprincipiální“, „obojetníci“, ne-li „zrádci“).

Dlouhá dějinná perspektiva nechává vyvstávat celou řadu obav. Přítomná doba je v mnoha aspektech nejsvobodnější, nejpohodovější a nejjistější z dob, jaké kdy byly a vše se jeví jen lepšit. To se ovšem v roce 1912 zdálo podobně - ekonomika rostla, po celém světě bylo lze cestovat, vědy a umění bujely, jakýs takýs právní stát expandoval i do tropů, Schweitzeři otvírali své špitály.

Nikdo netušil, jaké obludnosti čekají v podstatě za rohem a netuší to nikdo ani dnes. I bez nových totalit jistě dojde na dlouhé lokte k různým přehodnocením, jenže obtížno tušit jakým: stanou se drogoví dealeři či pedofi lové mučedníky či dojdou uznání, jako došly časem lidové kouzelnice, kacíři, defétisté a pacifi sté, homosexuálové, „buržoazní elementy“, „sionističtí spiklenci“, disidenti, veksláci a jiní protopodnikatelé? Překlopí se v historii dosud největší mediální zájem a nejintenzivnější podpora postižení všeho druhu v nějaký nový „genofašismus“, kde určující pro člověkův osud nebude státní občanství či výška konta, ale vlastnictví „těch pravých“ genů? Přijde po egalitářském období nějaká zrenovovaná forma vlády vojenské šlechty?

Problém je větší než akademický, než sociologické praktikum v terénu: jak natrvalo extrémům bránit? A činit tak vůbec? Cesta rozhodně nevede zintenzivněním propagandy a rozmístěním nápisů na všechny rohy - to vždycky vede k pravému opaku a zatvrzení. Paradoxně to, co má zůstat účinné, musí být jen slabé a náznakové, tak jak líčí tao, organizující světový princip, známý Tao-te-ťing.

Smysl pro spravedlnost je nepochybně zcela klíčový v životě nejen řekněme soudce, ale jednoho každého člověka, ovšem právě při takovéto šetrné aplikaci: Snaha o absolutní spravedlnost vždy a všude, prosazovaná i za cenu, že nezůstane kámen na kameni, vede k horším nespravedlnostem než výchozí stav. Fiat iustitia, pereat mundus, (Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl zhynout celý svět.) říkali staří latiníci.

Vratkost světa, který se vždy transformuje v opak tam, kam napřeme své úsilí, by nám v návalu každodenních starostí neměla ujít.

Stanislav Komárek, autor je biolog a filozof