Relativní vyhladovění

Pomiňme teď dvě další okolnosti, které tomu brání, a sice skutečnost, že jen malý zlomek populace je něčeho podobného vůbec schopen, i to, že blahobytné zahrnutí vším možným kreativitu spíše tlumí. I tak se dnes může v jiné formě opakovat situace renesančních či barokních učenců a umělců, které nechávali jejich mecenáši skomírat hladem, zatímco na fraucimor a hřebčinec šly tisícinásobné částky. Problém není až tak v tom, že by dnes někdo trpěl nouzí, spíše v tom, že získávání prostředků je stále formálně komplikovanější a více ubíjející. Trochu to připomíná loupání ořechů s velmi tvrdou skořápkou a malým jádrem – i když stále intenzivněji louskáme, jsme čím dál více vyčerpaní a pohublí.

Doba je nepochybně taková, že je dnes na světě nejvíc vědců a umělců, než jich kdy v dějinách bylo – to zas není tak překvapivé – ale zřejmě i víc, než jich žilo a zemřelo od starého Egypta podnes. Drtivou většinu energie však vydávají na své pouhé udržení a přežití v systému a v institucích a formálnímu vyhovění rozmanitým rozřaďovacím kritériím na ně kladeným.

Takovéto „udržování v provozu“ se vlastně stalo z prostředku cílem a konečný výsledek je podobný jako v analogických situacích už ve středověku: poustevník-zakladatel měl na svět větší dopad než tisícovka mnichů v klášteře, který založil. I s tím dopadem je to vachrlaté – kdyby se měl měřit dopad na společnost, byl by žvást mnohého infantilního blogera daleko před počiny subatomárních fyziků, a rovněž citovanost v rámci vědeckého oboru ukazuje spíše na schopnost „sjíždět“ mejnstrýmové tendence než myšlenkovou inovativnost.

Fenomén relativní bědnosti je s bohatnoucími společnostmi spojem jaksi nutně – jedinec jako by se přesouval, řekněme, z kategorie zámožných chalupníků do množiny chudých rytířů. V bohatých společnostech rostou pochopitelně i všechny běžné náklady a působí jev u nás dříve nevídaný, že, řekněme, ve Švýcarsku má langusta stejnou cenu jako deset housek, zatímco v Čechách mívala hodnotu zhruba tisíce takovýchto pečiv (od toho se odvíjel i starý minulorežimní vtip: „Když prodá švýcarský rybář langustu, může si koupit deset housek, když prodá český rybář langustu…“ atd.).

Také pak postupně přichází doba, kdy počiny, které nejsou extrémně náročné na peníze a technologie, vlastně ani nemají cenu – jen transplantace srdce je „opravdová“ léčba, dieta či aspirin nikoliv. Vektorovým složením všech těchto faktorů vzniká v posledku paradox zjalovění mnoha oborů lidské činnosti v bohatých společnostech, ač jsou na ně vynakládány stamilionové částky.

Stačí se podívat dále na západ od našich hranic, abychom viděli takovéto společnosti už ve stabilizované fázi, která se po desetiletí nemění, a kdy jsou její členové, byť dosti luxusním způsobem, jakoby zaliti do olova. U nás je stále ještě optimistická nálada „dynamických východních tygrů“, kteří ale netuší, že se blíží doba, kdy se spojené evropské nádoby vyrovnají a poté už ani píle, ani nadání nebudou mnoho platné – společnost zatuhne a všechna energie padne na to, aby se každý udržel tam, kde je, méně či více zfrustrovaný a relativně vyhladovělý.

STANISLAV KOMÁREK, autor je biolog a filozof