To je moje píseň

Podobně jako vzaly za své představy, že země či les nepatří nikomu z lidí (spíše někomu z bohů) a jsou zde jaksi „pro všechny“, změnil se vztah i k produktům našich duší – tak, jako každý kousek půdy a každý zajíc někomu patří, na každou z písní má dnes někdo vlastnický nárok a mohl by ji jiným zakázat když ne zpívat, tedy aspoň reprodukovat ve větším měřítku.

Dávný vypravěč, dnes rozpadlý na prach a popel, by se nepochybně divil, jak se náhled na duševní vlastnictví změnil za pár set let. Je teprve plodem evropského novověku se hrdě hlásit k vlastnímu produktu a ten hájit pomocí autorských práv, patentů a dalších norem: v tradičních společnostech stál autor v pozadí a nezřídka jej ani neznáme jménem: tak vznikají označení typu „Mistr vyšebrodského oltáře“. Také se zpracovávala tradiční látka tradičním způsobem, lhostejno, zda jsme „vyráběli“ Alexandreidu nebo škorně.

Novověk s sebou přinesl ocenění originality a její ochranu, zdá se však, že se stavba začíná hroutit. Patenty a chráněné značky došly až do bizarních poloh a stávají se v zásadě nejefektivnějšími brzdami „rozvoje výrobních sil“, jak by řekli staří marxisté. Mocnosti, které si to mohou dovolit, například Čína, se na ně jen málo ohlížejí. Internetový kraken umožňuje denně milionům přestupníků kopírovat si na černo nejrůznější programy, filmy i hudbu, jež není možno dostupnými prostředky uhlídat, nechce-li se odstartovat největší represivní systém všech dob.

Právě v rámci internetu se šíří fenomény, které to s duševním vlastnictvím neberou tak vážně, ať už je to operační systém Linux, přístupný zdarma, či všezahrnující encyklopedie Wikipedia, hrob všech představ o autorství a původnosti – byť je v rámci komunity dobře známo, kdo je čeho původcem, navenek se systém jeví podobně jako tradiční obraz o vzniku lidové poezie, kterou skládal údajně „všechen chudý lid“.

Zdá se, jako by se naplnila představa Teilharda se Chardin o noosféře, síti myšlenek oplétající Zemi, kde se mé a tvoje rozlišuje stejně špatně jako třeba v atmosféře individuální vlastnictví vzduchu. Zatímco nakladatelství musí u dávno mrtvých autorů stále ještě vyhledávat dědice a zcela bizarním způsobem se s nimi handrkovat i za půl století po pisatelově smrti o autorská práva, myšlenky na internetu se recyklují, či bychom mohli říci vykrádají, poměrně snadno a rychle.

To lze vnímat protikladnými způsoby, ale mám-li být upřímný, vždycky mne spíš potěšilo nežli rozhořčilo, když jsem viděl nějaké fragmenty a parafráze svých vlastních textů na nejrůznějších serverech, někdy s ledabylým odkazem, někdy i zcela bez něj.

Kolik myšlenek je vlastně tak „původních“, že o nich někdo může říci, že jsou „jeho“? Je oblíbenou zábavou znalců dějin vědy, že ukazují, z koho všeho, dnes zapomenutého, dotyčný čerpal či u koho se podobné nápady objevily paralelně, aniž by aktéři o sobě věděli… Nepatří myšlenky náhodou k lidem obecně, nejsou vlastně tím, co se sdílí a co obíhá ?

Starořecká tradice darmo necenila výše to, co je všem lidem společné, nikoli to, co je individuální. Není víc na místě podporovat ty z myšlenek, které máme za správné, nežli ty, které se vyznačují jen tím, že jsou naše? Abychom nedopadli jako ona koza, která říkala: „Tohle všechno je mééééé!“

STANISLAV KOMÁREK, autor je biolog a filozof