Veliký klášter

Žilo zde na šedesát tisíc mnichů, hierarchicky rozdělených do mnoha skupin, od obyčejných pologramotných lamů opakujících naučené modlitby, po vzdělané specialisty v oborech lamaistické scholastiky, mystiky, tantrických nauk, tradiční medicíny, astrologie, věštectví a kdoví čeho ještě. Církevní kariéry se za hojného pletichaření, travičství, ale i usilovného studia a asketických cvičení budovaly po léta a desetiletí, na ty, kteří se vyšvihli na nejvyšší příčky, čekala skvělá budoucnost spojená se slávou, mocí i okázalostí – země byla koneckonců teokratická a lama-převtělenec, pán Velkého kláštera, byl i pánem Vnějšího Mongolska.

Do tohoto trochu idylicky zasněného, trochu přízračného a trochu bizarního světa náhle vtrhla v několika vlnách komunistická revoluce, lépe řečeno ohlas té ruské. Samozřejmost klášterního fungování se otřásla v základech a jedna vlna represí, nejdřív mírných, poté krvavých, stíhala druhou.

V roce 1937 přišla poslední a nejtvrdší rána, která zbytky duchovního impéria zcela zničila. Ti z oněch šedesáti tisíc, kteří vyvázli holým životem a směli někde v odlehlých údolích popásat ovce, si mohli gratulovat – ti ostatní byli buď postřílení v jámách v zemi, či deportovaní do sibiřských lágrů, odkud se sotva kdo vrátil. „Kariéra“ pastevce, nad kterou se dříve ošklíbali, byla náhle pro mnohé nesplnitelným snem.

Ve skutečnosti visí osud nás všech na podobně tenkém vlákně, pouze drastické případy z historie nechávají tento fenomén vyniknout s větší naléhavostí – když se domníváme, jak máme vše „posichrováno“, může se nám náš svět najednou rozplynout pod rukama rychleji, nežli bychom se nadáli.

Pokud němečtí Židé v roce 1936 uvažovali o tom, že Hitlerův režim je labilní a nevydrží ani deset let, v podstatě se nemýlili, ale dočkal se toho jen ten, kdo se odvážil skoku do exilu spojeného se ztrátou téměř všeho.

Ač doba už je dlouho tak bezpečná a nenásilná, jako nebývala vůbec nikdy, nelze mít za jisté, že tento trend vydrží stále, a že se hůlka v našich rukou najednou nepromění v hada. Nejsem vůbec z těch, kdo by chtěli rozdmýchávat katastrofické scénáře, ale pozdně technicistní společnost je z povahy věci velmi labilní a vratká. Také se nedomnívám, že je za dveřmi katastrofa ekologická, spíše bych čekal nějaký maligní zvrat společenský. Šelmy v našich duších jsou konzumem ukolébané, ale ne mrtvé – jenom klímají a jedním studeným očkem na nás poťouchle hledí. Ač doufám v opak a rád bych prožil své staré dny v pokoji, naprosto nelze vyloučit, že se už za našich životů situace nějak vysmekne a ti, kdo nevěděli, zda mango nebo portské, budou rádi, najdou-li slupky od brambor.

Často myslívám na mnichy z Ich-churé a jejich neradostný a zároveň příznačný osud. I nám je dnes třeba toho, co se kdysi partajním slangem označovalo jako „bdělost a ostražitost“. Pochopitelně se tím nemyslí šmírování politicky uvědomělých domovnic, ale jistá dávka ostrozrakosti a odstupu, který nás nechává uhádnout, že nemusí být jak bývalo, a to, co se domníváme pevně držet, nám může nečekaně protéct skrz prsty. Druhá polovina pravdy je optimističtější: pokud si to uvědomíme s předstihem, můžeme se ještě vzpamatovat poté, co jsme včas uhnuli nejhorší ráně. Osud, který z nás v posledku stejně svleče všechno včetně nahromaděných biogenních prvků, se někdy přechodně spokojí s tím, že nás oškube z duhového peří, v němž jsme si pyšně vykračovali.

STANISLAV KOMÁREK
Autor je biolog a filozof