Byla to skutečně impozantní osobnost: narodil se v Brně v roce 1914, vystudoval pražskou techniku, ale před válkou odešel do Švédska a pak do USA. Tam ještě absolvoval architekturu na Columbijské univerzitě, kde pak léta působil jako profesor. Pracoval rovněž v proslulém ateliéru Skidmore, Owings and Merrill, kde mimo jiné vznikaly projekty nejvyšších budov světa.

Později architekt Pokorný založil vlastní studio. Navrhoval především školní areály, ale respekt si získal i jako skvělý restaurátor historických památek. Přijdete-li do „pirátské krčmy“ v bývalém newyorském přístavu, najdete tam dosud na zdi zarámovaný příspěvek z Timesů, kde se píše, jak v 60. letech právě on přesvědčil radnici, aby ponechala zbytky areálu na dolním Manhattanu a nedovolila celé území asanovat a vystavět tam další administrativní budovy. Dnes je přístav jednou z hlavních turistických atrakcí, zůstala tam mola, u nichž kotví historické lodi, o kousek dál je rybí tržnice a celé to dýchá atmosférou 19. století.

Velkou zásluhu má prof. Pokorný také na záchraně a opravě tzv. Českého domu, unikátní stavby z konce předminulého století poblíž Centrálního parku, která se stává opět kulturním centrem i místem setkávání s kra ja ny. Léta byl také členem památkové komise největšího amerického města.

Od počátku 90. let jezdil Jan Hird Pokorný se svou paní často do Prahy. Získal tu čestný doktorát a dočkal se i výstavy. Setkali jsme se mnohokrát v USA i v Praze a já vždycky žasl, v jaké je starý pán skvělé kondici.

Jednou přijel do Prahy v zastoupení organizace World Monuments Fund, která podporuje opravy památek a přispěla také na rekonstrukci části unikátní renesanční střechy Leto hrádku královny Anny v areálu Pražského hradu. Byli jsme se tam podívat a prof. Pokorný se rozhodl, že chce vidět zblízka krov. Bylo tehdy strašné vedro a měděná střecha doslova sálala. Přitom by lo nutno vyšplhat po subtilním litinovém spirálovitém schodišti na půdu, prolézt úzkým otvorem a pak se protáhnout mezi trámy.

Marně jsme starého - tehdy 85letého pána odrazovali. Ve svém dokonalém letním bílém smokingu s motýlkem a růží v klopě vyběhl jako kamzík nahoru a mrštně prolézal dřevěnou konstrukcí. Zatímco my mu sotva stačili a pak se vypotáceli celí zpocení a špinaví, on sestoupil bez jediné skrvnky, jako by neopouštěl rozpálenou zaprášenou půdu plnou pavučin, ale nějaký luxusní hotel.

Často si na tuto epizodu vzpomenu a vždycky mám pocit, že Jan Hird Pokorný se pohyboval v nějakém paralelním světě, který nám je zapovězen. Byl prostě ještě pravým gentlemanem, noblesní osobností, které už dnes známe snad jen ze starých filmů…

Zdeněk Lukeš, autor je architekt a historik architektury