HUGOVA DOBRODRUŽSTVÍ: Jak jsem jezdil 'hamrem'

Svoji první reportáž jsem pojal ve velkém stylu. Zatímco můj člověčí kolega poutník a velký fanda železnice se všude kodrcá po kolejích a pak šlape po svých, já se rozhodl šetřit tlapky a nerovnosti terénu zdolat v pořádné káře. Pojďte se podívat, jak jsem za volantem hranatého Hummeru poznával okolí Příbrami.

Na polygonu v Dlouhé Lhotě u Dobříše je můj kočár přistaven přesně na desátou hodinu, jak bylo domluveno. Od instruktora Milana Nováka se mi dostává základního poučení, jak držet volant, jak řadit, brzdit a rozjíždět se do prudkých kopců v terénu.

„Tohle auto vydrží prakticky všechno, ale taky má pořádnou spotřebu. Na sto kilometrů si vezme kolem 36 litrů benzínu,“ říká Milan a já zůstávám v němém úžasu. Hlavně abych dosáhl na pedály!

Slečna svézt nechtěla

Na pochyby ale nezbývá čas, protože dostávám pokyn k odjezdu. Trochu praskám ve švech, ale nadšeně opouštím brány areálu a vydávám se do centra vesničky Dlouhá Lhota. U zastávky zahlédnu z okénka pohlednou slečnu. To je má šance se vytáhnout i jinak! Zkušeně zastavuji „svého“ obra, frajersky seskakuji a zvu slečnu do kabiny. „Přece byste nejezdila autobusem,“ mrkám významně. „Jsem děsnej mazel, ale jinak neškodnej, nebojte,“ snažím se zapůsobit, ale marně. Slečna prý raději počká na svůj spoj. I tak slavím malý úspěch – nechává mi na sebe e-mailovou adresu, abych se „třeba někdy ozval“. Nevím, co na ni udělalo větší dojem – zda má mužná postava, nebo obří kára.

Hamřík na suchu, 90 litrů to spraví

Chvíli nato dochází „hamříkovi“ šťáva, musím proto k nejbližší benzínce. Snad nebudu muset tlačit, to by mi asi polystyren námahou lezl i ušima, děsím se. Nakonec ale přeci jen zvládám dojet až k čerpadlům, nabírám devadesát litrů do nádrže a vydá-vám se dál za poznáním. Chtěl jsem sice vyrazit až na Příbram, nakonec ale zvítězila touha po dobrodružství, a tak se vracím na polygon, abych si užil jízdy v divokém a kopcovitém terénu.

Hamřík na lopatkách?

Řeknu Vám, lidičkové, uřídit hamříka v tak prudkých kopcích není žádná legrace. Knoflíkama hledíte na nebe a nevíte, kde je pevná zem. Chvílemi se mi úplně klepaly tlapičky. „Hlavně zachovat chladnou hlavu a nešlápnout prudce na plyn, ale pomalinku se rozjíždět. Vypadá to děsivě, ale ještě nám to tady nikdo nepřeklopil,“ vybavuji si slova instruktora Milana a začínám se bát, že budu první, komu se podaří hummera „položit na lopatky.“ Že já trouba nezůstal v posteli, kam patřím!

Hugo, nejslavnější řidič hummera!

Strach mám ale i o Mirka, mého dvorního fotografa, který kolem běsnícího auta statečně poskakuje s fotoaparátem, aby mé dobrodružství zvěčnil pro čtenáře Mojí rodiny. Ještě jsme se ani pořádně nepomazlili na přivítanou, a už bude, z chudáka, placka! „Tak to ne, přece si hned napoprvé neuříznu ostudu!“ okřiknu sám sebe a začnu se plně koncentrovat na jízdu, až se mi podaří mého splašeného, hranatého oře zkrotit a bezpečně dokodrcat kolem Mirka přes všechny kopce a srázy. Kdybych měl žaludek, houpal by se mi jako na vodě!

Bez újmy na zdraví i majetku ale po pár desítkách minut přijíždím do cíle a všichni se ke mně nadšeně sbíhají, aby mi gratulovali a potřásli tlapkou. Když mě ještě začnou hladit a objímat, jsem na vrcholu blaženosti. Málo platné – jsem první plyšák na světě, který zvládl řídit hummera.

Půjdete do toho také?

René Flášar