Koncem března jsem usedl do lavice a za volant v olomoucké autoškole Novotný. Ujal se mě syn majitele a instruktor v jedné osobě Tomáš Novotný.„Budu od tebe potřebovat vyplněnou žádost, souhlas se zahájením výcviku a také zdravotní prohlídku,“říká a podává mi úřední lejstra. Jejich vyplnění přenechávám svým lidským kolegům, usedám do lavice, a těším se, až začne výuka.

Doktor s hrníčkem

„Ještě tě musíme prohlédnout, zda jsi v pořádku. Na chvíli budu tvým doktorem,“říká fotograf Mirek a už se souká do připraveného bílého pláště. Pak mě zvedne nad hlavu a důkladně mě prohlíží ze všech stran. Trochu se stydím, ale co se dá dělat. Když mě posadí zpět na židli, ještě přes hrníček poslouchá tep mého srdce. Sice nevím, co slyšel, ale do papírů mi napsal, že výcviku jsem schopen.

Výuka začíná. Napjatě sedím v lavici a hltám každé Tomášovo slovo. Na tabuli maluje různé dopravní situace a pak se mě ptá, jak bych je řešil.„Víš co, Hugo, pojď mi to ukázat rovnou na tabuli. Řídíš auto a přijíždíš k neoznačené křižovatce. Víš, podle kterého pravidla se budeš řídit?“ptá se Tomáš a já jsem šťastný, že mohu správně odpovědět, protože vím, že vždy má přednost ten, kdo jede z mého pohledu zprava.„Dobře, je vidět, že jsi dával pozor. Teď ještě probereme značky a můžeš za volant,“přesouvá se můj instruktor k sousednímu plakátu a hned se pouští do zkoušení. Ze spousty těch malých obrázků jsem měl trochu obavy, ale když Tomáš začal přikládat ukazovátko na jednotlivé značky, překvapuji sám sebe a jen ze sebe chrlím: Hlavní silnice, dej přednost v jízdě, maximální povolená rychlost, zákaz vjezdu motorovým vozidlům, jednosměrka…

„Píšu ti za jedna. Ještě ti ukážu, jak vypadá řez motorem a pak už jdeme jezdit,“říká Tomáš a staví před moji hlavu něco, co vypadá jako mikroskop. Tohle ale moje hlava moc nebere, protože už se vidím za volantem modré octavie.

Jsi lepší než mnozí lidští řidiči

Konečně nadešla dlouho očekávaná chvíle. Na velkém parkovišti jednoho z olomouckých obřích nákupních center usedám za volant a kladu tlapky na volant. Protože nemám prsty, chvíli bojuji s jeho správným uchopením v pozici „tři čtvrtě na tři“, ale nakonec se to podaří a pak se za pomoci lidského pomocníka, který šlape na pedály, rozjíždím. Nadšením se mi chce volat: „Medvědi všichni, pojďte sem, já jedu!“Volantem točím podle potřeby a „šílenou“ rychlostí dvaceti kilometrů v hodině se „řítím“ napříč parkovištěm. Lidé na chodníku se usmívají a děti mi mávají.

Zastavuje se u nás také pan Josef s vnoučkem. Zatímco jeho potomek hladí můj kožíšek, děda pronáší moudrou větu:„Stokrát lepší, když budou v autech jezdit takoví rezatí medvědi, než ty stovky prasat, co se tam objevují nyní.“Ta slova mě ještě nyní hřejí u srdíčka, ale mým lidským kolegům se dvakrát nelíbila. Ani nevím proč.

Pozor na tachometr!

Čas utíká rychle a v mé zrychlené autoškole nadešel čas na zkouškovou jízdu. Před ní se ještě od Tomáše dozvídám, na čem mí lidští spolužáci nejčastěji pohoří.„Hlavně si dávej pozor na překročení rychlosti. Komisaři netolerují ani pětikilometrový rozdíl. Velkým prohřeškem je nedání přednosti a také si bedlivě hlídej zrcátka. Rozhodně neodbočuj ani nepředjížděj, aniž by ses do nich pořádně podíval.“

Řádně poučen usedám opět za volant a prvním úkolem je vyjet z parkovacího místa a objet celé parkoviště, na kterém není jediná značka označující hlavní a vedlejší silnice. Ale protože mi přednost zprava nedělá potíže, zvládám tento úkol na výbornou. Teď ještě umístit automobil zpět do bodu, z něhož jsme předtím vyjeli. Někdo ale mezitím zaparkoval na vedlejším místě a prostor pro manévrování se najednou nebezpečně scvrknul.„Neboj, Hugo, společně to zvládneme,“říká Tomáš a opět má pravdu. Čtyři tlapky na volantu a stejný počet na pedálech se dokázaly sjednotit a na druhý pokus jsme krásně zaparkovali mezi ostatní automobily.

„Normálnímu žákovi bych sice při zkoušce na volant sáhnout nesměl, ale u tebe je to něco jiného, když jsi tak senzačně plyšový,“usmívá se Tomáš a slavnostně mě prohlašuje za majitele řidičského průkazu.„Myslím, že by si z tebe mohlo mnoho řidičů vzít příklad a už se těším, až se někdy potkáme na silnici. A až pojedeš zase někdy přes Olomouc, určitě se zastav,“mává mi na rozloučenou.

Teď budu řídit já

Čeká nás cesta domů. Zatímco Mirek balí do kufru fotografické nádobíčko, já se nenápadně usazuji k volantu služebního automobilu. Když se ozve bouchnutí kufru, nahodím prosebně milý úsměv.„To tedy ani náhodou! Šupem na svoje místo, tohle auto fakt řídit nebudeš. Ty seš plyšovej, tobě všechno projde, ale já bych pak tvoji bouračku musel zaplatit,“bere mi Mirek nekompromisně úsměv z tváře. S některými lidmi je holt těžká řeč a ani plyšový úsměv je neobměkčí.  

Dodavatelem plyšové hračky medvídka Huga je internetový obchod Ráj plyšáků, zážitky Hugovi zprostředkovává portál www.slevomat.cz.

René Flášar