Pane režisére, jak ke Komediantům přistupujete?
Ke každé inscenaci přistupuji, jako kdybych ji nikdy neviděl, neslyšel, což samozřejmě v mém věku není pravda. Ale detailně studuji partituru i libreto a při tom studiu se má koncepce rodí. Vztah ke Komediantům jsem si vytvořil, až když jsem na nich začal pracovat. Uvědomil jsem si, jak je ta opera geniálně napsaná, naprosto fungující, není tam jediná zbytečná nota. Je to strhující dramatický příběh komediantů, kočujících po menších městečkách italské Kalábrie. V opeře herci prožívají skutečný příběh, který se promítne do hry, již ve druhém jednání opery hrají.

Co na to jejich publikum v opeře?
Jejich diváci, divadelní sbor, je naprosto konsternován, jak báječně hrají. A až po chvíli si uvědomí, že už to není hra, ale pravda. Opera skončí velice dramaticky, když principál Canio zabije svou manželku Neddu i jejího milence Silvia (Martin Matoušek). Je to velice pravdivé, realistické, působivé.

Kritika si ale cení i hudby opery…
To ano, i tu mají Komedianti velice působivou, jde „každému do ucha“. I ten z diváků, který není operní specialista, představení může navštívit. A určitě si pak uvědomí, že i árii Cania „Směj se, paňáco“ zná. Protože ji zpíval Pavarotti, Domingo, Carreras, všichni slavní tenoři. Jenže běžný divák možná ani neví, že to je z této opery.

Proč se o Komediantech mluví jako o veristické, pravdivé opeře? Je to důležité?
Ano, je. To souvisí s nástupem realismu ve 2. polovině 19. století u nás i v cizině. Bylo to pravdivé hraní, pravdivé příběhy. V nich už nebyly pološílené romantické dívky, které lkaly nad tím, že jim nutí jiného manžela, než kterého chtějí. Příběh je velice realisticky napsaný, proto jsem ještě do inscenace angažoval dva opravdové artisty. Budou žonglovat, hrát si s ohněm… Hráli v Komediantech na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, a výborně.

Příběh končí tragicky. Přesto je v něm i místo pro humor?
Určitě. Když komedianti začnou hrát na začátku 2. jednání pro diváky, vypadá to jako klasická komedie dell´ arte, směje se divák v našem divadle i v divadle na divadle. Vše je hrané s velkou nadsázkou, ale nakonec se to zvrhne v pravdivý příběh s vraždou. To pak působí jako obrovský kontrast.

Opera má vražedné finále. Těžko se tu bráníte jako režisér patosu, či je v Komediantech na místě?
Patos asi není to správné slovo. K vraždě dojde v určitém afektu, možná že to bude mírně patetické, přesto by to mělo být velice pravdivé.

V hlavní roli Paňáca, principála komediantů, zpívá v Ústí italský pěvec Giancarlo Ruggieri a alternuje jej Číňan WeiLong Tao…
Oba tu roli už mnohokrát zpívali, o to to pro mě ale bylo složitější, musel jsem jim z ní odbourávat to, co se naučili jinde a já to tak nechtěl… Giancarlo Ruggieri je tenor s úzkou vazbou na Čechy, který působil prakticky po celém světě. Je zde usazený, má tu rodinu; hostoval hodně v Brně, účinkoval i v Praze ve Státní opeře a v Ústí zpíval například Radama v Aidě.

V čem je pro vás důležitý? Vždyť na to, aby italštinu zpíval jen Ital, na to se už dnes v operním světě „moc nehraje“.
To máte pravdu, italštinu v opeře dnes musí zvládnou i pěvci čeští, ruští, čínští… Je to hlavní mezinárodní operní jazyk, ale operní pěvec dnes musí ovládat i němčinu, italštinu, francouzštinu, ruštinu a také angličtinu a češtinu.

Je rozumné, aby titulní ženskou roli zpívala v opeře žena dirigenta? Či je to běžné?
To v divadelním světě není nic neobvyklého. A jestli se ptáte na protěžování, mohu vás ujistit: Pokud paní Baxová zazpívá něco špatně, její manžel Norbert Baxa, dirigent Komediantů, ji opravuje stejně, jako kohokoli jiného.

Tenorista Jaroslav Kovac občas projeví v ústeckém divadle svůj smysl pro parodii a humor. Jak to je u něj v Komediantech?
On má velký komediální talent a v Komediantech ho výborně projevuje! Jeho role není velká, má v inscenaci jednu árii Harlekýna na začátku 2. jednání. Ale je zde ztělesněním humoru, na který jste se ptal.

Choreografii k opeře vytvořil sólista ústeckého baletu Vladimír Gončarov. Co pro vás znamená?
Znamená pro mě strašně moc. Právě on vytvořil se sólisty stylizované pohyby ve 2. dějství při komedii dell´ arte, které pak kontrastují s finále, kdy všichni stylizaci opustí a začnou hrát realisticky. Role choreografa je tedy v mých Komediantech v Ústí důležitá a nezbytná.

Musel jste operu aktualizovat, modernizovat?
Ani ne, vždyť ona je stále aktuální. Dodnes jezdí kočovní herci od města k městu, dramata se dál dějí…

Co tedy v Ústí publikum čeká?
Uvidí napínavý příběh s překrásnou působivou hudbou a výbornými hereckými i pěveckými výkony.