VYBERTE SI REGION

Aleš Bílík: Každá postava je obsáhlejší než já sám, než to, co o sobě vím

Praha /ROZHOVOR/ – Dětství australského dramatika Louise Nowry nebylo ani zdaleka idylické – jeho matka zabila vlastního otce, což se dozvěděl až v dospělosti, k němu samému se chovala násilnicky a ponižovala jej, stejně jako otec, který se objevil jen čas od času. Záchranou pro něj bylo divadlo, které si oblíbil díky strýci, inspicientovi jedné australské divadelní společnosti.

21.3.2016
SDÍLEJ:

Aleš Bílík. Herecká posila Městských divadel pražských.Foto: Alena Hrbková

Rozhodl se, vědom si svého literárního nadání, že se ze svých traumat vypíše a s rodinou rozešel. Jednou z jeho nejúspěšnějších her je Cosi, kterou u nás uvedla ve známost a do češtiny přeložila pod názvem Noc bláznů herečka Dáša Bláhová. Několikrát se objevila na repertoáru mnohých českých divadel, dočkala se i filmového zpracování a nejnověji se jí „chopili" v Městských divadlech pražských (premiéra v Rokoku se odehrála 12. března). Postavu Douga, jednoho z klientů psychiatrické léčebny, s nimiž hodlá ne moc zkušený režisér v rámci arteterapie nazkoušet operu – ačkoli neumějí zpívat –, ztvárňuje Aleš Bílík (momentálně se objevuje i na filmovém plátně v pohádce Řachanda, v dalším snímku Křižáček, který se teprve do kin chystá, si zahrál po bohu Karla Rodena).

„Doug je pyroman, zraněný kluk, který má problémy s matkou a nedostatkem sexu," říká Aleš Bílík. „Jsem velmi rád, že mě režisér Pavel Khek pro roli oslovil. Spolupracovali jsme již v mém předchozím angažmá v Ostravě. Jeho energické režijní vedení nabíjí herce po celou dobu zkoušení. Hru jsem předtím neznal, ačkoliv je na našich jevištích poměrně etablovaná. Takže jsem se jí, potažmo mojí postavou inspirovat nemohl. Inspirace pro ztvárnění psychicky narušeného člověka je ale mnoho všude kolem nás."

Že je Doug takový, jaký je, má nějaký důvod…

Přijít na kloub důvodu, proč se ta která postava chová, jak se chová, je základním odrazovým můstkem u každé role. V této hře je to snad ještě o něco složitější, protože každá ta role duševně chorého strašně svádí k takzvanému vnějškovému hraní, což je zajímavé chviličku, ale potom už ne. Každý z nás (herců) tedy musel projít nějakou cestou, během níž hledal vnitřní důvody pro vystupování či jednání toho „svého blázna". Často jde u těchto lidí o vrozené vady, nebo se jim jejich „poruchy" spustily na základě nějaké události, která se jim v životě stala. V Dougově případě sehrál úlohu jeho nevyřešený vztah s matkou, který u mladého člověka vyústil v kumulaci agrese a ve zkratovité chování. Své problémy navíc řeší tím, že všechno podpaluje, oheň ho prostě vzrušuje.

Bylo to vnitřní hledání moc těžké?

Dost. Souvisí to i s tím, že si člověk musí přiznat, že má sám v sobě nějakou agresi – což mi, pravda, chvilku trvalo. Docela mě pak překvapilo, když jsem si uvědomil, že mě vlastně dokážou v životě nejvíc vytočit lidé, kteří jsou mi nejbližší a které mám nejraději.

Stává se často, že herec skrze roli lépe pochopí věci, které se ho nějak týkají, a tudíž mohou být poučením pro jeho život?

Stává, a myslím, že by to tak být mělo, protože každá ta postava je obsáhlejší než já sám, než to, co o sobě vím. Na jedné straně mě role může přivést k přemýšlení nad sebou samým, na té druhé pak k objevování či posunování vlastních hereckých možností, protože není nic horšího než „vykrádat" na jevišti sám sebe.

Souhlasíte s tím, co řekl při setkání s novináři režisér Khek, totiž že divadlo a psychiatrická léčebna jsou dva podobné mikrosvěty?

Je to pravda, i když to možná může znít pro někoho zvláštně. V každém tom prostředí (myslím ale, že i v mnoha dalších) jsou lidé s podobným vzorcem chování. V případě hry Noc bláznů to k tomuto srovnání ještě více táhne, protože jde o divadlo na divadle – diváci jsou svědky toho, jak se coby psychicky narušení lidé pomalu blížíme k premiéře, jak v nás narůstá nervozita, jak se mezi námi vyostřují vztahy, což samozřejmě vyústí v řadu nejrůznějších katastrof. Stejně je tomu vlastně i v běžném divadelním provozu. Blázinec jsem ještě z pozice pacienta na vlastní kůži nezažil.

Neměli jste tam povinnou návštěvu v rámci zkoušení?

Ne, ale přemýšleli jsme o tom. Nakonec jsme zjistili, že bude stačit, když budeme vycházet z jiných zdrojů inspirace a z osobních zkušeností či zážitků, které se v nás otvírají. Odpradávna se ví, že herci jsou taky trochu blázni.

A k praktické stránce – jak se vám zkoušelo v sestavě herců, kterou tvoří Michael Vykus, Pavel Juřica, Veronika Gajerová či Oldřich Vízner?

Krásně. Předně jsem se znal s režisérem Pavlem Khekem, s nímž jsem spolupracoval v mém dřívějším působišti, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Co se týče herců – s některými jsem se setkal buď už během studia, nebo na nějakém jiném jevišti. A s jinými jsem se v Městských divadlech pražských teprve seznámil. Myslím, že nám to v naší „partě bláznů" bezvadně funguje.

Autor: Gabriela Kováříková

21.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Nezvládnutý staford napadl na ulici dalšího psa, skončil v útulku

Olomoucký kraj – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies