VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bez zpěvu si nedovedu život představit, říká operní pěvkyně Alena Žáková

Plzeň /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Soprán půvabné Mimi z Bohémy nebo Rusalky se během let proměnil v barevně okouzlující a zvukově plný mezzosoprán dramatické Eboli z Dona Carlose. To jsou jen tři z rolí, které na operní scéně Divadla J. K. Tyla vytvořila Alena Žáková. Sólistkou plzeňské opery byla v letech 1977 až 1981 a 1988 až 1999. Úspěchy zažívala také na jevištích a koncertních pódiích v Drážďanech, Praze i Ostravě, ale k západním Čechám má dodnes nejblíže. Narodila se přesně před šedesáti lety – 30. června roku 1950 a rodinnými pouty je spjata s Klatovy. S plzeňským hudebním životem byla neodmyslitelně spojena celé čtvrtstoletí – a je vlastně dodnes, i když je v Plzni nyní jen vzácným hostem.

29.6.2010
SDÍLEJ:

Téměř plné čtvrtstoletí byla Alena Žáková sólistkou operního Plzni. Nyní má čas rozvíjet i další své vlohy než jen souboru v přátelům už dávno patří také kůň Marinus. Foto: Soukromý archiv

Co začít výjimečně trochu pozpátku? Řekněte, zda dosud zpíváte, čemu se v současnosti věnujete?

Ano, zpívám. Bez zpěvu si nedovedu život představit. S hlasem přicházíte na svět, a pokud zpíváte dobře, měl by vydržet svěží hlas až do vysokého věku. Převážně se věnuji koncertům doma i v zahraničí a také charitativním projektům pro všechny, kteří potřebují pomoci. V soukromém životě jsem doslova propadla počítači, zvláště PC grafice, které bych se chtěla věnovat více než dosud. Připravuji vydání knížky Můj život s Ajou, veselé i smutné povídání mého přítele, více než čtrnáctiletého Toníka, pejska z plzeňského útulku. Je to pohled pejska, jak vidí nás dvounožce, jeho vjemy, zážitky, které jsou nejen rozpustilé, ale leckdy nutí k zamyšlení o zodpovědnosti, empatii a lásce ke všemu živému. Nyní mně zabírá mnoho času i příprava velkého projektu na pomoc handicapovaným, multižánrový koncert Pomáhejme tam, kde je třeba. Takže o dovolené a oddychu mohu zatím jen snít…

Po odchodu z Divadla J. K. Tyla jste poznala kus světa. Které zážitky, jež jste si přivezla. byly silnější – umělecké nebo cestovatelské?

Po odchodu z Plzně jsem byla nucena se postavit na obě nohy a vkročit do reálného života. Není to lehké, musíte se naučit spoustě věcí, kterých jste ve skleníku zvaném divadlo ušetřeni. Postarat se nejen o sebe, ale i vybírat dobré agentury, v případě nutnosti se pohybovat i v oblastech, jako jsou sociální práva, jistoty, smlouvy a podobně. Každá chyba se krutě platí. Bohužel se kolem vás nepohybují vždy lidé, kteří milují hudbu. Milují především peníze a vy musíte rozlišit, zdali se stanete ,,jejich“ nástrojem. V případě pocitu, že není vše tak, jak bych si přála, raději řeknu ne, děkuji. Co se týká cest do zahraničí, máte-li koncert, vůbec nepřichází prohlídka města, výlety či zájezdy v úvahu. Musíte být večer fit, vaše okolí zajímá váš výkon, nic jiného. Jste cizincem, i když vřele přijatým, ale očekává se, že budete lepší než tamější umělci. A je-li tomu tak, potom obecenstvo neváhá a žádá nejen přídavky, ale třeba vám vstoje poděkuje s pověstným bravo. Není to týmová práce, nýbrž individuální. Tyto zážitky jsou pro mne velkou motivací. Takže výlety a cestování? Raději čistě soukromě.

Jaké místo má ve vašem nynějším žebříčku životních hodnot divadlo, opera, zpěv?

Tohle je možná nejtěžší otázka. Byla doba, kdy jsem si bez divadla, dennodenní dřiny a zkoušek neuměla představit náplň dne, běh života. Mohu říci, že jsem v divadle prožila nádherné chvíle s vynikajícími kolegy, kdy i zkoušky byly svátkem. Ale cítíte-li, co přináší život, že je čas v nejlepším odejít a změnit působiště, udělejte to. Každý z nás má v sobě mnoho schopností a talentů, o kterých nevíme, neboť není čas je rozvinout. A najednou se před vámi otevřou dveře. V každém věku, za každých okolností. Je to výzva: Ukaž, co dokážeš… Opera je nádherný žánr. Není mrtvý, jak mnozí myslí. Neživotnou operu můžeme udělat jen sami – svým přístupem, odejmutím emocí, které k opeře patří. A ve zpěvu méně ,,koumejme“ nad tím, co a jak ,,tvořit“, ale snažme se získat tak dobrou techniku, že zpěv bude denní radostí, naší vrozenou přirozeností. Hlas je velký dar a nikdo nemá právo tento ,,nástroj ze všech nejkrásnější“ zničit. Za to, že mohu stále zpívat, vděčím své paní profesorce Miluši Dvořákové, emeritní sólistce Národního divadla, a paní profesorce Marii Vojtkové–Paříkové. Obě byly zářným příkladem mladých hlasů, svěžích do vysokého věku…

Nebudou mít vaši příznivci přece jen častější příležitost slyšet váš hlas z plzeňských koncertních pódií?

To záleží na možnostech a pozvání. Na podzim bych ráda udělala akci k mému životnímu jubileu, bude–li možno opět v Plzni, a to za účasti svých kolegů, které jsem měla a mám stále v srdci. Rovněž by bylo mým přáním reprízovat i v Plzni charitativní koncert Pomáhejme tam, kde je třeba.

#nahled|http://g.denik.cz/96/6c/0867_plze____p_vkyn__alena___kov____jubileum___60_let_denik-630.jpg|http://g.denik.cz/96/6c/0867_plze____p_vkyn__alena___kov____jubileum___60_let.jpg|Pěvkyně Alena Žáková měla tuto středu šedesáté narozeniny, pejskovi Toníkovi původem z plzeňského útulku bylo čtrnáct. Už léta je členem rodiny a nyní dokonce vzniká knížka jeho vyprávění Můj život s Ajou. #

Vaše podání Bizetovy Carmen ani nepotřebovalo jeviště, vystačilo si s nuancemi hlasu, pěveckým výrazem, koncertní mimikou a gesty. Mrzí vás, že jste na operní scéně nevytvořila více mezzosopránových rolí, jako byla třeba Eboli či Kabanicha z Káti Kabanové?

Další otázka ,,na tělo“. Ano, mrzí. Mým přáním, jelikož mám státní zkoušku z francouzštiny, bylo vytvořit právě Carmen, která mně v Plzni nebyla dopřána. Vysněná role všech mezzosopranistek, ať začínajících či starších. A tak často stejně interpretovaná jako femme fatale bohužel většinou již od počátku. Hýřící gesty, velkými tóny, vlnící se v bocích… Myslíte, že s tím lze vystačit celou operu? Rozhodně ne. Carmen je skvěle napsaná, cítíte v ní vrozenou inteligenci, její schopnost si s muži hrát, manipulovat, leckdy jde až za hranici, ale ne vždy pudově… Miluje – jako každá silná osobnost – svobodu, pohrdá každým, kdo není tak silný jako ona sama. A vstříc smrti jde vědomě. Svoboda nebo smrt… Jistě, Eboli je také nádherná role, především extrémně těžká pěvecky. Měla jsem možnost si ji zazpívat mimo jiné i ve Státní opeře Praha s dirigentem Jiřím Malátem. A Kabanicha? To byla role, kterou jsem nechtěla. Kabanicha vážící padesát tři kilogramů – asi bych se sama sobě dovedla zasmát. V očích diváků a rovněž i v mých zůstane nepřekonatelnou Kabanichou paní Naděžda Kniplová v Národním divadle. Já byla pro operu Káťa Kabanová jistě víc Varvarou, ne Kabanichou, i když tato postava má velký prostor a kritika mne velmi vřele přijala. Musím poděkovat panu režiséru Janu Kačerovi, že Kabanichu pojal jinak, než je zvykem. Tím mně velmi pomohl.

Na které své velké role z Plzně i odjinud vzpomínáte nejčastěji? Nebo se díváte raději stále dopředu?

Zvláště na ty, jimž říkám ,,první lásky“. Na Mimi, Paminu, Rusalku, Arabellu, Agátu, Markétu, Miladu… A s nimi na jména, která nezapomenu. Dirigenti Ivan Pařík, JUDr. Karel Vašata, Bohumír Liška, Josef Chaloupka, režiséři Inge Švandová–Koutecká, Oldřich Kříž a mnoho dalších.

Pěstujete přátelství, která jste v Plzni uzavřela?

Jistě, v Plzni mám řadu přátel – kolegů i lékařů, kterým chci také poděkovat, že jsem pořád ,,provozu“ schopna. A ti, kteří žijí, zpívají, se určitě objeví na plánovaném koncertu k mému životnímu jubileu. A ti, co jsou již v uměleckém nebi, nás budou ,,pečlivě sledovat“. Protože i oni mají velikou zásluhu na tom, že jsme zpívali, zpíváme a věřím, že ještě vydržíme…

Setkáváte se dosud jako pěvečtí kolegové s manželem – Milošem Ježilem?

Samozřejmě, jsme – jak se říká v pěvecké hantýrce – sezpívaní, zvyklí se poslouchat. Víme, co udělá druhý, jak se cítí pěvecky i zdravotně, ladíme k sobě dobře i postavami a barvou hlasů.

Co si přejete ke svému životnímu jubileu? A hodláte vy sama s těmito narozeninami něco ve svém životě měnit?

Asi se budu opakovat a řeknu, že sobě i všem dobrým lidem přeji hlavně zdraví. Nejsme–li zdraví, nemůžeme dělat nic, nebo jsme velmi omezeni. Přála bych nám všem, aby společnost byla vzájemně laskavější, empatičtější, probudilo se v lidech více sociálního cítění. Nikdo z nás neví, jak malá chvíle stačí, aby byl odkázán na pomoc jiných. Opeře v Plzni přeji, aby zůstala zachována a prosperovala tak, jak tomu bylo vždy. Važme si každého, kdo dobrovolně zvolí řeholi operního zpěváka, ať sólisty či pěvce ve sboru, každého muzikanta. Je v tomto rozhodnutí více lásky než peněz, a tak tomu bude ještě dlouhá léta. Mým přáním by bylo dál předávat to, co nás naučili naši profesoři zpěvu, dalším generacím. Zda tomu tak bude, nezáleží jen na mé osobě. A jestli něco vědomě měnit? Nevím, třeba čas bych ani vracet nechtěla. Mám tolik nádherných a přitom různě barevných vzpomínek. Díky vám všem, kteří jste byli a jste součástí mého života.

Autor: Petr Dvořák

29.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
PETR JAŠEK. V Súdánu je 
od roku 2015.
AKTUALIZOVÁNO
3

Čech odsouzený v Súdánu byl propuštěn, přiletí se Zaorálkem

Věra Jourová
11 30

Věra Jourová: Na prezidenta by měl kandidovat Martin Stropnický

Bouřlivák Johnny Cash přežil bitku s pštrosem i požár národního parku

/VIDEO, FOTOGALERIE/ - Přízvisko legenda si dnes vysloužil kdekdo. Ovšem Johnny Cash jí doopravdy byl. Napsal přes 1500 písní a v žebříčku Billboardu mu figuruje zhruba obdobný počet hitů jako Ro-lling Stones. Muž v černém vypil tisíce lahví alkoholu, vyzkoušel všechny drogy, zapálil národní park, napadl ho pštros a celý život ho strašila předčasná smrt jeho bratra. V neděli by oslavil 85. narozeniny.

Šéfové stran: ANO směřuje k vůdcovskému řízení

Hnutí ANO dnešní změnou stanov, která posiluje pravomoci předsedy, míří k vůdcovskému či autoritářskému řízení hnutí. Shodují se šéfové sněmovních stran. Podobné změny ve svých stranách vylučují, demokratické strany podle nich mají být postaveny na rozhodování kolektivních orgánů.

Karneval v sušickém klubu skončil tragédií

Sušice – Páteční karnevalové veselí skončilo v jednom ze sušických klubů tragicky. Podle informací Deníku tam svůj život ukončil jeho provozovatel.

AKTUALIZOVÁNO

Krpálek patří mezi favority, na medaili v sobotu nedosáhnul

Judista Lukáš Krpálek při premiéře v nejvyšší váhové kategorii ukázal, že bude znovu patřit mezi hlavní favority. Olympijský vítěz sice nakonec skončil na Grand Prix v Düsseldorfu pátý bez medaile, ale v průběhu turnaje porazil světovou dvojku Daniela Nateu, Rumuna vážícího přes 170 kilogramů. Krpálek prohrál až poslední dva zápasy - v semifinále s mladým Japoncem Kokorou Kageurou a v boji o bronz s Kazachem Jeržanem Šynkejevem, přestože byl v obou aktivnější než soupeři.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies