VYBERTE SI REGION

Eva Ventrubová: Bojuji o život, bojuji o smrt. Na jevišti v roli Fridy Kahlo

Brno /ROZHOVOR/ - Příběh mexické malířky Fridy Kahlo zpracoval italský scenárista a dramatik Pino Cacucci původně pro čtyři herce. Teprve o pár let později z něj využil monologickou výpověď samotné Fridy, a tak se hra o svérázné umělkyni, jež toužila uprchnout z vlastního těla sužovaného bolestí, konečně dočkala světové premiéry: v Brně, v hlavní roli s Evou Ventrubovou. „Baví mě absurdity jejího života i syrovost, jakou nahlížela na svět," říká o své roli čtyřiatřicetiletá herečka, jejíž domovskou scénou je Městké divadlo Brno.

15.11.2014
SDÍLEJ:

Monodramatická sonda Viva la Vida! Frida? nahlíží do duše známé mexické malířky Fridy Kahlo, kterou ztvárňuje Eva Ventrubová. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Bergman, autorkou překladu je Jana Montorio Doležalová. Foto: Radek Smutný

Proč jste si vybrala právě téma spojené s Fridou Kahlo?

Téma Fridy Kahlo si mě našlo samo. Viděla jsem film Frida se Salmou Hayek, což byl první podnět. Tím dalším byl překlad mé kamarádky Jany, která mi před pár lety poslala pracovní verzi přeloženého textu Viva la Vida. Měla jsem ho přečíst a případně zkorigovat, ale skončil u mě v šuplíku. Mezitím jej Jana, která žije s rodinou v Itálii, registrovala v agentuře Dilia. Při jednom našem setkání jsme vyslovily tehdy nereálné přání vytvořit společný projekt. Protože mám „býčí" povahu, pustila jsem se do toho. Ani nevím, proč jsem tehdy automaticky sáhla po textu o Fridě, byla to nejspíš intuice, ale pak už to šlo všechno rychle.

Zažádala jste o autorská práva?

Koupila jsem autorská práva, zažádala o grant, sehnala prostor a tým tvůrců. Zkoušeli jsme ve volném čase usilovně několik měsíců. Premiéra byla v dubnu 2013. Od ledna do srpna 2014 jsme však rušili reprízy, protože mi vážné zranění nedovolilo hrát. Na chvíli jsem si prožila fyzickou bezmoc jako Frida. Letos v září jsme měli obnovenou premiéru a opět Fridu hrajeme nejméně jednou měsíčně.

Proč jste se rozhodla vsadit Fridu na sklepní scénu Provázku?

Měla jsem k tomu víc důvodů. Ten první byl velmi osobní: málem jsem v tomto hledišti přivedla na svět druhého syna. Ostatní důvody už byly pragmatické. Je to prostor vhodný pro intimní kontakt s divákem, svou sklepní atmosférou s klenbami působí magicky. A pronájem je únosný. Jsme sice malý tým, ale téměř vše děláme na vlastní pěst, nestojí za námi žádná instituce.

Jedná se o monodrama, což znamená, že jedinou vystupující postavou je Frida Kahlo ve vašem ztvárnění. Jaká je to pro vás zkušenost?

Je to paradox, na jevišti totiž miluji partneřinu. Chvíli před tím, než jsem se vrhla do projektu o Fridě, mi kolega Petr Štěpán říkal, že to musí být smutné, když člověk hraje sám. A kolegyně Zdena Herfortová, s níž sdílím v Městském divadle Brno hereckou šatnu, mě varovala, že je to náročné a nevděčné. Ale já hraji Fridu strašně ráda. Baví mě absurdity jejího života, její postoje k životu i ke smrti, obrazy, vystihující syrovost, jakou svět viděla. Je mi jí líto a obdivuji ji zároveň, máme velmi mnoho společného a v mnohém jsme odlišné.

Jak moc obtížné pro vás bylo tuto figuru uchopit? Nejen herecky, ale i scénicky či dramaturgicky?

Předlohou je nám text Viva la Vida a s režisérem Alešem Bergmanem jsme dlouho hledali možnosti, jak tento monolog zdivadelnit. Bylo to vlastně původně vyprávění. Naše cesta k tvaru, který mohou diváci nyní vidět, nebyla jednoznačná. Neměli jsme dopředu žádnou konkrétní koncepci, spíš jsme se snažili vyhnout všemu, co je jednoduché, laciné, co se samo nabízí. Chtěli jsme jít věcem na dřeň. Proto také náš tvar není realistickým obrazem Fridy Kahlo a jejího života.

Jakým obrazem tedy je?

Nahlížíme do nitra člověka raněného životem psychicky i fyzicky a sledujeme tento zápas života a smrti, boj o jedno i o druhé. Na jevišti neztvárňuji pouze Fridu Kahlo, ale snažíme se o to, aby na něm ožily i další postavy.

Na inscenaci spolupracovala i vaše sestra Pavla Kamanová.

Navrhovala scénu, kostým, i design plakátu a programu, stará se o vše výtvarné a technické a každé představení osvětluje. Je studentkou scénografie na Divadelní akademii múzických umění, ale současně už má své vlastní výpravy v profesionálních divadlech.

Členkou souboru Městského divadla Brno jste od roku 2004. S jakými, pro vás nejzásadnějšími rolemi, jste se zde zatím setkala?

Ráda vzpomínám na dvě hlavní role v Shakespearově Jindřichu VIII., královnu Annu a pak po Alence Antalové ještě královnu Kateřinu, dvě královy ženy. Další hlavní, tentokrát muzikálovou rolí byla Jarmila v Máchově Máji s hudbou Petra Ulrycha. Velice mi přirostla k srdci třetí hlavní role, a to Terina v Romanci pro křídlovku. Právě s ní jsem se velmi těžko loučila, když jsem odcházela na mateřskou dovolenou.

Těšila jste se zpět?

Mám dva syny. Krásné, zdravé, šikovné kluky a chtěla jsem si je užít, byla jsem s nimi doma dohromady pět let. To je na divadlo hodně dlouhá doba. Kluci hrají baseball za Draky Brno, hrají na housle a kytaru, krásně zpívají a malují. Mohla bych o nich mluvit hodiny jsem šťastná a hrdá mamina. A když se mi po divadle stýskalo, zpestřovala jsem si mateřskou malými roličkami.

Aktuálně za sebou máte sobotní premiéru Prince Homburského, kde hrajete dvorní dámu. Jsou vám bližší tato, rozvážnější historická dramata nebo komedie?

Mám ráda od každého trochu, pestrou práci. Ráda spolupracuji s lidmi posedlými divadlem. Tuto sezónu jsem zahájila dvěma činohrami. První premiérou byly Gogolovy Mrtvé duše. Hraji Lízinku Líbeznickou a na scénu s Alanem Novotným a Michalem Isteníkem se pokaždé těším jako malé děcko. V zákulisí i na jevišti je skvělá atmosféra a spolupráce s režisérkou Hankou Burešovou má pro mě vždycky smysl. A Princ Homburský je moje první spolupráce s režisérem Mikolášem Tycem. I u vážnějších titulů zažíváme komické okamžiky a někdy je jich dokonce víc než u komedií.

V Brně jste měla možnost hostovat také v Mahenově činohře, v Divadle Bolka Polívky či v Malém divadle komedie, které vzniklo sloučením divadelního spolku Slawjena a Divadla Genus. Jak se v kontextu těchto zkušeností cítíte na scéně „svého" Městského divadla?

Musím říct, že vždycky záleží na lidech. Mít kolem sebe příjemné kolegy, mít jejich důvěru a naopak věřit jim, to je pro mě podstatné. Pak mě divadlo baví v kterémkoli divadelním domě. Ale doma jsem už deset let v Městském divadle.

Autor: Markéta Stulírová

15.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies