Proč jste si vybrala právě téma spojené s Fridou Kahlo?
Téma Fridy Kahlo si mě našlo samo. Viděla jsem film Frida se Salmou Hayek, což byl první podnět. Tím dalším byl překlad mé kamarádky Jany, která mi před pár lety poslala pracovní verzi přeloženého textu Viva la Vida. Měla jsem ho přečíst a případně zkorigovat, ale skončil u mě v šuplíku. Mezitím jej Jana, která žije s rodinou v Itálii, registrovala v agentuře Dilia. Při jednom našem setkání jsme vyslovily tehdy nereálné přání vytvořit společný projekt. Protože mám „býčí" povahu, pustila jsem se do toho. Ani nevím, proč jsem tehdy automaticky sáhla po textu o Fridě, byla to nejspíš intuice, ale pak už to šlo všechno rychle.
Zažádala jste o autorská práva?
Koupila jsem autorská práva, zažádala o grant, sehnala prostor a tým tvůrců. Zkoušeli jsme ve volném čase usilovně několik měsíců. Premiéra byla v dubnu 2013. Od ledna do srpna 2014 jsme však rušili reprízy, protože mi vážné zranění nedovolilo hrát. Na chvíli jsem si prožila fyzickou bezmoc jako Frida. Letos v září jsme měli obnovenou premiéru a opět Fridu hrajeme nejméně jednou měsíčně.
Proč jste se rozhodla vsadit Fridu na sklepní scénu Provázku?
Měla jsem k tomu víc důvodů. Ten první byl velmi osobní: málem jsem v tomto hledišti přivedla na svět druhého syna. Ostatní důvody už byly pragmatické. Je to prostor vhodný pro intimní kontakt s divákem, svou sklepní atmosférou s klenbami působí magicky. A pronájem je únosný. Jsme sice malý tým, ale téměř vše děláme na vlastní pěst, nestojí za námi žádná instituce.
Jedná se o monodrama, což znamená, že jedinou vystupující postavou je Frida Kahlo ve vašem ztvárnění. Jaká je to pro vás zkušenost?
Je to paradox, na jevišti totiž miluji partneřinu. Chvíli před tím, než jsem se vrhla do projektu o Fridě, mi kolega Petr Štěpán říkal, že to musí být smutné, když člověk hraje sám. A kolegyně Zdena Herfortová, s níž sdílím v Městském divadle Brno hereckou šatnu, mě varovala, že je to náročné a nevděčné. Ale já hraji Fridu strašně ráda. Baví mě absurdity jejího života, její postoje k životu i ke smrti, obrazy, vystihující syrovost, jakou svět viděla. Je mi jí líto a obdivuji ji zároveň, máme velmi mnoho společného a v mnohém jsme odlišné.
Jak moc obtížné pro vás bylo tuto figuru uchopit? Nejen herecky, ale i scénicky či dramaturgicky?
Předlohou je nám text Viva la Vida a s režisérem Alešem Bergmanem jsme dlouho hledali možnosti, jak tento monolog zdivadelnit. Bylo to vlastně původně vyprávění. Naše cesta k tvaru, který mohou diváci nyní vidět, nebyla jednoznačná. Neměli jsme dopředu žádnou konkrétní koncepci, spíš jsme se snažili vyhnout všemu, co je jednoduché, laciné, co se samo nabízí. Chtěli jsme jít věcem na dřeň. Proto také náš tvar není realistickým obrazem Fridy Kahlo a jejího života.
Jakým obrazem tedy je?
Nahlížíme do nitra člověka raněného životem psychicky i fyzicky a sledujeme tento zápas života a smrti, boj o jedno i o druhé. Na jevišti neztvárňuji pouze Fridu Kahlo, ale snažíme se o to, aby na něm ožily i další postavy.
Na inscenaci spolupracovala i vaše sestra Pavla Kamanová.
Navrhovala scénu, kostým, i design plakátu a programu, stará se o vše výtvarné a technické a každé představení osvětluje. Je studentkou scénografie na Divadelní akademii múzických umění, ale současně už má své vlastní výpravy v profesionálních divadlech.
Členkou souboru Městského divadla Brno jste od roku 2004. S jakými, pro vás nejzásadnějšími rolemi, jste se zde zatím setkala?
Ráda vzpomínám na dvě hlavní role v Shakespearově Jindřichu VIII., královnu Annu a pak po Alence Antalové ještě královnu Kateřinu, dvě královy ženy. Další hlavní, tentokrát muzikálovou rolí byla Jarmila v Máchově Máji s hudbou Petra Ulrycha. Velice mi přirostla k srdci třetí hlavní role, a to Terina v Romanci pro křídlovku. Právě s ní jsem se velmi těžko loučila, když jsem odcházela na mateřskou dovolenou.
Těšila jste se zpět?
Mám dva syny. Krásné, zdravé, šikovné kluky a chtěla jsem si je užít, byla jsem s nimi doma dohromady pět let. To je na divadlo hodně dlouhá doba. Kluci hrají baseball za Draky Brno, hrají na housle a kytaru, krásně zpívají a malují. Mohla bych o nich mluvit hodiny jsem šťastná a hrdá mamina. A když se mi po divadle stýskalo, zpestřovala jsem si mateřskou malými roličkami.
Aktuálně za sebou máte sobotní premiéru Prince Homburského, kde hrajete dvorní dámu. Jsou vám bližší tato, rozvážnější historická dramata nebo komedie?
Mám ráda od každého trochu, pestrou práci. Ráda spolupracuji s lidmi posedlými divadlem. Tuto sezónu jsem zahájila dvěma činohrami. První premiérou byly Gogolovy Mrtvé duše. Hraji Lízinku Líbeznickou a na scénu s Alanem Novotným a Michalem Isteníkem se pokaždé těším jako malé děcko. V zákulisí i na jevišti je skvělá atmosféra a spolupráce s režisérkou Hankou Burešovou má pro mě vždycky smysl. A Princ Homburský je moje první spolupráce s režisérem Mikolášem Tycem. I u vážnějších titulů zažíváme komické okamžiky a někdy je jich dokonce víc než u komedií.
V Brně jste měla možnost hostovat také v Mahenově činohře, v Divadle Bolka Polívky či v Malém divadle komedie, které vzniklo sloučením divadelního spolku Slawjena a Divadla Genus. Jak se v kontextu těchto zkušeností cítíte na scéně „svého" Městského divadla?
Musím říct, že vždycky záleží na lidech. Mít kolem sebe příjemné kolegy, mít jejich důvěru a naopak věřit jim, to je pro mě podstatné. Pak mě divadlo baví v kterémkoli divadelním domě. Ale doma jsem už deset let v Městském divadle.