Deník Anne Frankové se vrací na jeviště Slováckého divadla

"Deník Anne Feankové jsme z programu stáhli v době, kdy byla inscenace na vrcholu, uvažovalo se o ní na velkých festivalech, diváci neskrývali nadšení. Jsme rádi, že na ni za ten rok nezapomněli," říká herec a mluvčí divadla Josef Kubáník. Co diváky, kteří si silný příběh židovské dívky nenechají ujít, čeká?

Dramaturgyně Iva Šulajová o Deníku Anny Frankové

„Anne Franková dostala deník ke svým třináctým narozeninám a postupně do něj zachytila události svého života od 12. června 1942 až do posledního záznamu z 1. srpna 1944. Od července 1942 žila celá rodina ukryta v tajných místnostech kancelářské budovy otce Otto Franka v Amsterdamu; podrobně tak můžeme sledovat každodenní události nechtěného azylu, ostrůvku bezpečí ve vřavě segregací a deportací židovských obyvatel, které po dobu dvou let, až do prozrazení skupiny a deportování do koncentračních táborů, s neobyčejnou pisatelskou zručností Anne popisovala. Kromě historicky cenných „faktických zpráv" nám učaruje zároveň čistota i vášeň pohledu dospívající dívky, humanismus a soucit, stejně jako mladistvý vzdor. A chybět nesmí a nebude ani láska, která dokáže vzklíčit i za zdmi tajného úkrytu… Jediný přeživší z rodiny – otec Otto Frank se po osvobození a návratu do Amsterdamu rozhodl deník vydat. Anne zemřela na tyfus v táboře Bergen-Belsen, pouhé dva měsíce před koncem války."

Pět otázek pro herečku Alžbětu Kynclovou

Jednou z pětice hereček, které spolu se Štěpánem Goišem na jevišti vyprávějí osudy Anne Frankové, je Alžběta Kynclová. Její výkon zaujal i divadelní recenzenty, kteří jí letos v lednu udělili cenu Největší z pierotů. Jak herečka vzpomíná na přípravu inscenace? A co pro ni bylo při ztvárňování příběhů dívky Anne nejdůležitější?

Nakolik je pro vás Deník Anny Frankové i 71 let od konce druhé světové války aktuální?

Aktuálnost nacházím v mezilidských vztazích, (ne)toleranci chyb a slabostí druhých, uplatňování „práva silnějšího". Také, že přes rozdílné podmínky pro dospívání, jsme všichni v tomhle období smýšleli a vše prožívali podobně. A také toužili po ohodnocení, uznání a pochopení.

Jaké pocity se vám honily hlavou, když jste text poprvé přečetla?

Co všechno je člověk schopen podniknout, akceptovat a snášet, jen aby se zachránil, aby mohl žít - sice ne příliš důstojně, ale žít. A to, jak bych se asi chovala já a mé nejbližší okolí, kdybychom v daných, omezujících podmínkách měli žít dva roky.

Jakým způsobem jste k Deníku Anny Frankové přistupovali na jevišti?

Velmi intenzivně, protože času bylo málo a textu dost. A za pomoci „elementu", se kterým se u nás dospělí diváci ještě na jevišti nesetkali.

Proč je podle vás důležité, aby se inscenace podobné té vaší, objevovaly na jevišti?

Kvůli tématům 2. světové války. Ta strašná, zvrácená a svým způsobem i hrůzostrašně geniální doba, nesmí být zapomenuta. Už kvůli tomu, co se děje v Evropě dnes. Ale též pro to co přináší. Náhled na to, jak na základě minimálních prostředků byla uplatňována fantasie, vynalézavost a bylo dosaženo maximálna.

Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Zojou Mikotovou?

S paní režisérkou jsem pracovala podruhé, ale i podruhé to byla spolupráce plná překvapení, fantasie křehkosti, roztomilostí, ale také slz.

Co byste si přála, aby si diváci po zhlédnutí hry odnesli z divadla?

Chuť ještě dále vyhledávat informace o zmíněných faktech. Též i jiný náhled na vnitřní život dospívajících dětí. Že i když s námi nekomunikují, jsou líné, drzé a naše autorita u nich klesá, je jen reakcí na to, že sami si se sebou nevědí rady a na všechny naše výčitky a poznámky, ač se jim vysmívají, niterně reagují až chorobně přecitlivěle. (kaj)