VYBERTE SI REGION

Dojemný i humorný. Obě polohy v sobě Bob Klepl má

Praha /ROZHOVOR/- S autorem a režisérem Patrikem Hartlem o jeho novince Vysavač, tvůrčí uvolněnosti, vypiplávání jednotlivostí i brutálních snech.

11.7.2015
SDÍLEJ:

Patrik HartlFoto: Lenka Hatašová, divadlo STUDIO DVA

Pro Letní scénu Vyšehrad, kde své inscenace uvádí pražské divadlo Studio DVA, napsal filmový a divadelní režisér Patrik Hartl dva úspěšné tituly – před dvěma lety to byla one woman show Hvězda s Evou Holubovou a loni Hovory o štěstí mezi čtyřma očima. V letošním roce obohatí programovou nabídku jeho další autorská věc (v pořadí už šestá) – jedinečná komediální one man show Boba Klepla Vysavač, jejíž slavnostní světová premiéra se uskuteční 13. července. „Dlouho jsem se práci na otevřené scéně na Vyšehradě bránil. Měl jsem pocit, že to není dostatečně divadelně regulérní prostor, a tak jsem vždycky psal hry ‚dovnitř divadla'. Jenže postupně se tam díky úsilí týmu producenta Michala Hrubého vylepšilo technické vybavení, zázemí i divadelní možnosti natolik, že když jsem před čtyřmi lety nové inscenace na Vyšehradě viděl, hrozně se mi to prostředí a atmosféra zalíbily. Takže jsem si řekl – zkus to, Patriku, dej tomu prostoru šanci, má v sobě něco zvláštního. Dopadlo to tak, že jsem si jej zamiloval hned poté, co jsme tam začali zkoušet Hvězdu. O žádné neregulérnosti tedy nemůže být řeč, naopak, zažít na Vyšehradě divadelní večer je něco naprosto výjimečného," říká Patrik Hartl.

Letošní novinku, hru Vysavač, si prý u vás pan Klepl doslova objednal.
Tak trochu. V minulosti jsme spolu točili seriál, ale zase tolik jsme se neznali. Jednou popíjel v našem divadelním zákulisí kávu, a když jsem kolem něj procházel a zdravili jsme se, říkal: „Napiš mi taky show, jako má Eva." Ptal jsem se ho, o čem? A on: „O vysávání. Hrozně mě uklidňuje." V tu chvíli jsem zpozorněl, protože jsem sám pečlivý a systematický člověk, chaos mě děsí a odpuzuje. Odpověděl jsem mu, že o tom budu přemýšlet. A za týden jsem mu volal, že to mám. Vlastně mě osa příběhu napadla, už když jsem ten večer odcházel z divadla domů.

Stačila vám jedna jediná indicie?
Ano, během asi tří čtyř hodin jsem věděl, že hra bude o profesionálním uklízeči z nákupního centra, který se cítí dobře, když dělá pořádek. A kdyby měl možnost pracovat kdekoli jinde, tak bude stejně uklízeč, protože ho to baví. Zamiluje se do holky, která doplňuje zboží v regálech, je o třicet let mladší než on, o třicet kilo lehčí a o dvacet centimetrů vyšší.

To zavání nějakým průšvihem…
Totiž – Bobík na mě působí jako zmatená roztomilá panda, takový zvláštní medvídek, a přesto přitažlivý muž. Muži se většinou snaží imponovat něčím testosteronovým, jeho sexappeal ale spočívá spíš v jakémsi zvláštním smutku. A tak jsem od začátku chtěl, aby byl v mém příběhu zamilovaný do mladičké holky. Jeho představy jsou veskrze romantické, ona ho ale samozřejmě považuje za chlípníka a slizouna, jak to tak většinou v životě je. Spatřuju v tom dramatický rozpor, který je dojemný a humorný zároveň. Obě polohy v sobě Bob má.

Když si vaši hru přečetl, měl s některou z pasáží problém?
Vůbec ne, nelíbilo se mu akorát jedno sprosté slovo, které jsme odstranili… On je tak slušnej! Když už něco pro někoho píšu, tak ho samozřejmě musím znát, ale přesto se s ním sejdu soukromě, protože mám určitý hrozen otázek, na které jako autor potřebuju dostat odpověď. A to bez ohledu na to, zda je pak v textu rozvíjím, nebo ne. Spíš jde o to, že si jen tak popovídáme o životě a tím pádem se o sobě dozvíme něco, co směřuje k něčemu, co by mohlo rezonovat i u diváků. Tajemství radosti z úspěchu spočívá v tom, že se snažím vymyslet příběh, který sedne projevu a dispozicím herce, což je mnohem zajímavější než to, jaký ten herec v civilu je. Ve skutečnosti totiž herec nemusí být zajímavý ničím, je to prostě takový nebo makový člověk. Pozoruhodné ale je, čeho dokáže dosáhnout na jevišti, v čem jsou jeho potenciály, co ho vzrušuje a co třeba ještě nikdy nehrál. Takže když řekne – já chci na jevišti uklízet, je jasné, že se do toho obuje s velkou vášní.

Pan Klepl se nechal slyšet, že vám za hru děkuje, ale zároveň vás nemá moc rád, protože netušil, co ho na jevišti čeká. Jak teda vaše spolupráce vypadá?
Bobík je neustále vtipný, velmi bystrý a přitom je v něm jakýsi zvláštně dojemný smutek, o kterém jsem už mluvil, díky němuž ho podle mého názoru lidé milují. A navíc je enormně senzitivní člověk. Když vedle Boba tlesknete, jeho reakce je taková, že se lekne a chvilku pak třeba zmateně mluví. Když takto tlesknete vedle hysterické ženy, lekne se taky, ale rychle se dá dohromady. Tím chci říct, že tvořit s takovým přecitlivělým hercem je obrovská radost, protože na malé podněty reaguje velkou emocionální odezvou. Taky jej musím pochválit za jeho houževnatost a pracovitost. Sám jsem totiž dost pracovitý, až urputný. Přiznám se, že asi ve dvou místech jsem si říkal: Patriku, ty jsi to přeťápl, předimenzoval. Ten chlap dostane infarkt – teď tančí, vzápětí jede na rotopedu, je mu padesát sedm let. Jednou ti na tom rotopedu zůstane sedět a už nesleze… Bob ale se mnou to vysoké tempo stíhal, což bylo obdivuhodné. Hrozně moc makal, taky hodně zhubl, protože dělat one man show je prostě těžký zápřah. Hodně těžký.

Jak moc?
Přirovnal bych to k maratonu. Herec sice může být zvyklý z jeviště na velké role a mít tak pocit, že one man show nějak zvládne. Ale to je velký omyl. Když se totiž poctivě a důsledně nepřipravuje, uprostřed běhu omdlí a upadne. I proto jsme už Vysavač patnáctkrát uvedli po různých zájezdech v republice, aby se Bobík mohl konfrontovat s divákem dřív, než se otevře „plný kotel" na Vyšehradě. Je prostě potřeba rozvrhnout si síly, ale i emoce.

Byly i situace, kdy jste se od plic zasmáli?
Jo, směju se rád a s Bobem tím tuplem. Protože ačkoliv je extrémně citlivý, egocentricky se neprožívá. Jestliže na něj uděláte nějaký vtip a shodíte ho, otřepe se a vzápětí si udělá srandu on z vás. V takové uvolněné atmosféře jsme se smáli mockrát, mně to ani jinak nejde. Neumím plnit funkci režiséra nebo autora, který je důstojný. V takovém případě bych se jen nervoval, že se ode mě očekává nějaká úroveň, které nejsem schopen dosáhnout. Osobnostní nebo profesní tlak prostě nemám rád. A taky, když se směju a nehraju si na funkcionáře, je mi dobře a napadá mě mnohem víc věcí. Herec je pak nabízí taky, protože se nebojí, že by se třeba ztrapnil.

Znamená to, že díky vaší vzájemné uvolněnosti vzniklo na jevišti něco, co jste ve hře původně neměl?
No jistě. Pro autora je nejlepší, když režisér s hercem najdou při zkoušení řešení, která jsou lepší, než ta, která vymyslel. A to se dělo na mnoha místech, protože Bobík je prostě kreativní, nebojí se sám sebe. On se jenom bojí, že to pokazí, ne, že bude trapný. To je moc fajn.

Když popisujete spolupráci s panem Kleplem, dovedu si představit, že podobně to bylo i s paní Holubovou.
Přesně tak, Evička je víc pudový typ a víc na sebe nechává věci dolehnout. Kdežto Bob je systematický dříč, který nenechává nic náhodě. Text měl našprtaný, zatímco Eva s menšími šoky postupně zjišťovala, že myslela, že už to umět bude, ale ještě třeba neumí… Co se ale týče onoho tvůrčího, uvolněného a radostného, že se spolu smějeme a že herec nebo herečka přispějí věci svým osobnostním vkladem, to se s Evou samozřejmě taky odehrávalo. A v ohromné míře. Je to úžasná herečka.

Pojďme k vám – Vysavač je vaše šestá autorská hra, máte za sebou i dva úspěšné romány. Váš poslední román Malý pražský erotikon se navíc stal nejprodávanější českou beletristickou knihou a dostal prestižní cenu Český bestseller. Psaní vám jde poměrně rychle, jste takový chrlič…
Myslím, že mám prostě štěstí. A jsem vděčný, že je o mou práci zájem. V tuto chvíli je to pro mě přirozené tempo. Píšu, když mám chuť. Většinou napíšu jednu hru za rok a jednou za dva roky knížku. Svoje hry i režíruju, ale jinak nic nedělám. Možná, že ve srovnání s okolím se zdá, že píšu rychleji, ale co mám dělat, když mě pořád něco napadá a psaní mi dělá takovou radost? Už mám vymyšlenou další knížku, od září ji začnu psát, do té doby jsem si naordinoval mozkové dvouměsíční „hygienické volno". Nejraději bych ale psal hned, cítím se moc dobře, když můžu vymýšlet. Když nevymýšlím, tak mám zlé sny, odmalička, ale fakt brutální. Pořád se mi zdá, že mě někdo škrtí nebo mlátí traverzou. Když vymýšlím, nezdá se mi naštěstí nic.

Čím si to vysvětlujete?
Tím, že když se aktivita mozku v imaginativní sféře vyplýtvá přes den, je v noci klid. Ale když ne – protože jsem úzkostlivý člověk, který nemá rád ten chaos – tak to na mě jde. Musím prostě fantazii zapojit, jinak jde proti mně.

Žádná příjemná představa. Jak vlastně tvoříte?
V hlavě nosím třeba deset nápadů nebo témat, a když je využiju v psaní, už mě nezajímají. A zase se rodí další situace – něco mě prostě zaujme, nebo to prožiju. A postupně si nad každým z těch témat sedím nebo ležím a přemýšlím. Základem je, aby mě bavila, jinak bych se jimi vůbec nezabýval. No a najednou se mi jich sejde zase třeba patnáct a ještě vůbec nesouvisí s žádným konkrétním příběhem. Už ale vím, že budu psát například hru Vysavač. Nápady si zapisuju na malé papírky, zkouším, jak by mohly společně fungovat, až se mi začne rodit kauzalita příběhu. Pak si připravím jeho kostru a začnu psát, k tomu někdy i kreslím takový graf, jestli je to smutné, veselé, překvapivé, šokující, děsivé, aby to bylo pestré. Podobně pracuje kuchař, zpočátku intuitivně, ale v určité fázi začne přesně odměřovat, jestli má být omáčka ještě trošičku štiplavější, nebo spíš sladší… Celkově vzato – připadám si jako modelář, který do sebe skládá jednotlivosti, už jako malý jsem jím chtěl být. Kdybych si měl vybrat, jestli ztroskotám na pustém ostrově s patnácti holkami, nebo dvěma modelářskými stavebnicemi, raději si vyberu to druhé, protože budu vědět, že si každou maličkost krásně vypiplám a že výsledek bude nádherný. S těmi ženami by byly, tuším, spíš potíže.

Píšete o vztahových a citových záležitostech. Opřít se někdy o nějakou historickou postavu a rozvíjet příběh kolem ní, to by vás nezajímalo?
Ne, říkám to, ačkoliv mám historii rád. Jsem a žiju ale teď a tady. Hrozně mě baví život, který se kolem mě teď odehrává, a velmi mě těší komunikovat s lidmi přímo, skrz reálie, které znají. Víc mě například zaujme historka ze včerejšího večera, s níž se mi svěří holka z vedlejší kanceláře, než dramatický příběh o hrdinech za protektorátu. Rozumím tomu, že je to velké osudové téma, ale mě se prostě nedotýká. Já s ním nemám žádnou životní zkušenost, prostě ho neumím pojmout do svého světa. Takže si nemyslím, že se mi někdy podaří napsat něco z minulosti. A ani ne z budoucnosti, nemám rád sci-fi, ani pohádky, ty doslova nesnáším. Protože končí dobře, vše je od začátku odhadnutelné a vystupují v nich nadpřirozené bytosti, které v podstatě mohou způsobit cokoliv. Ten chaos slátaný dohromady s předem daným koncem mě irituje.

Na čem jste teda vyrůstal?
Měl jsem rád dětské příběhy, které se můžou stát. Třeba… Mach a Šebestová, i když to, co zažívají, se taky nemůže stát. Nebo Chobotnice z druhého patra, to se teda vlastně taky nemůže stát… Nebo Návštěvníci, to vlastně taky ne, tak já nevím… Jednoduše řečeno, čím míň nadpřirozena, tím lépe pro mě.

Kromě knížky, kterou se chystáte psát, připravujete i novou hru pro další ročník letního hraní na Vyšehradě. O co půjde?
To neřeknu. Ještě je to ve mně takové čerstvě narozené, křehké a zranitelné. Neumím o tom moc mluvit. Snad jen můžu říct, že se jedná o holčičí punkovou komedii, kterou jsem nazval Čtyři sestry. Chtěl jsem udělat něco o holkách pro holky.

Co vás na holčičím světě baví?
Přitahuje mě. A zároveň nemám pocit, že bych holkám nerozuměl – rád si s nimi povídám o všem možném. Navíc mi nepřipadá, že by byl ženský a mužský svět tak rozdílný. Aby to ale nevyznělo špatně – já jsem v podstatě taková neškodná kamarádka, nejsem sameček, který loví. To vůbec ne. Sexuální napětí, které může mezi ženou a mužem vzniknout, mě spíš nervuje, je pro mě svazující. Já jednoznačně radši se ženami kamarádsky poplkávám, než že bych se snažil pářit.

Budete mít čas podívat se na produkci jiných letních přehlídek?
Nebudu. Ne, že by mě to nezajímalo… Ale nemám čas. Moje manželka je hrozně aktivní a touží po dobrodružství. Takže v létě organizuje výpravy do zahraničí, kde se s ní prodírám různými liánami. A trpím při představě, kde zase budeme spát… Nějak to ale vždycky přežiju a pak jsem šťastný, že jsem zase v Praze a že můžu pracovat. Zůstanou jenom výjimečné zážitky, které člověka každopádně obohacují. Stres zůstane zapomenutý mezi těmi liánami.

V Praze jste se už etabloval?
Zamiloval jsem se do lidí, se kterými pracuju, a to mě k Praze připoutalo. Na rodnou Olomouc si rád vzpomenu, ale už jsem prostě Pražák, přestože mluvím tak, že většina lidí brzy pozná, že jsem z Moravy. Pozná se to i tak, že se všechny moje hry a knížky odehrávají v Praze. Je to přirozené, protože jsem si v tomto městě vytvořil spoustu emocionálních vazeb. Ale trvalo to několik let.

Autor: Gabriela Kováříková

11.7.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Předseda ODS Fiala: Zemanův projev ukázal na jeho sbližování s Babišem

Praha - Projev prezidenta Miloše Zemana ve Sněmovně při projednávání státního rozpočtu ukázal na jeho sbližování s ministrem financí Andrejem Babišem (ANO). Novinářům to dnes řekl předseda opoziční ODS Petr Fiala s tím, že to nepokládá za šťastné pro Česko. Zeman podle Fialy svými závěry popřel některé teze, které sám v projevu přednesl.

Babiš obhajoval rozpočet, dle něj je podstatné, že deficit klesá

Praha - Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš (ANO) před jednáním Sněmovny obhajoval navržený deficit státního rozpočtu na příští rok ve výši 60 miliard korun. Podle něj je podstatné, že se od začátku funkčního období vlády daří deficit postupně snižovat, stejně jako státní dluh. Odmítl také výtky opozice, že je v rozpočtu málo investic.

Devatero originálních adventních trhů

S blížícími se Vánocemi zaplavují náměstí evropských měst stánky s rozmanitými vánočními dárky, dekoracemi i místními specialitami. Ne všechny adventní trhy ale nabízejí tu samou atmosféru. Vánoční atmosféra se dá zažít i za polárním kruhem, pod zemí či na vodě, zjistil hotelový vyhledávač trivago.cz.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies