Slavíte jubileum, navrhuji, že nebudeme říkat číslo. Chci se zeptat: máte v takových chvílích tendenci se ohlížet?

Ne. V mém řemesle se člověk naučí, že se musí obhajovat každý den.

Co vzpomínky? Hýčkáte si některé?
Ano, to velmi! Z těch vás totiž nikdo nevyžene. Jsem rodičům vděčná za láskyplné mládí, za důvěru, co nám dala maminka, i přísnost, kterou nás obtěžoval otec. 
A když jsem měla pocit, že všechno je špatně, byla tu babička, k níž jsem mohla přijít. Se vším. U ní jsem mohla plakat, smát se, svěřit se. Kryla mé první lásky, protože tatínek tvrdil, že na ně mám ještě čas.

První spalující láska

Kolik vám bylo, jen pro pořádek?
Patnáct. Ale já byla velmi zamilovaná. A měla jsem 
s tím i problém ve škole. Pan matematikář nás viděl v parku, jak se držíme za ruce 
a znectil mě před celou třídou. Viděl jsem vaši spolužačku… Celé to odvyprávěl 
s výhružným pohledem 
a všichni se na mě dívali.

„Ryzí láska není jen ta úchvatná. Může být uhrančivá i plná hrůz 
a tenhle zásek, ta životní kotva je tak hluboko, že ji hned nevytáhnete."

Vás to ale neodradilo…
Ne. Nebyla to ostatně úplně první láska, ale byla první spalující. Ovšem, čistě platonická. Já ale v té době žila 
i různými kulturními podněty, olomouckou divadelní scénou, poezií – recitovali jsme Jana Skácela a další skvělé autory, hrála jsem 
v divadle, no kmitala jsem jako fretka.

Takže na ty lásky zas tolik času nebylo…
O to ale byly tajemnější. 
A v těchto chvílích nastupovala na scénu babička a doma říkala, že jsme byly v kině.

Kolikrát se člověk může zamilovat? Tím spalujícím způsobem, vícekrát?
Já ano. Nicméně na téma spalující lásky mám už vybráno. Ryzí láska není jen ta úchvatná. Může být uhrančivá i plná hrůz a tenhle zásek, ta životní kotva je tak hluboko, že ji hned tak nevytáhnete. Odžít kus úžasného, vzrušujícího života, kdy se ve vztahu nenudíte, to je dárek.

Trápila jste se někdy kvůli mužům?
Ne. Já odcházela. Jsem náročná. Proto jsem se taky nevdala, protože mě bavil volný vztah. Když si lidé řeknou, že jim stojí za to žít s druhým, ať žijí. A když ne, tak mají odejít, ne aby vás ten druhý držel pod krkem… Protože pak se ze vztahu stane úmorná, vynucená vazba.

Před pěti lety jste začala hrát 
v monodramatu Noëlle Châtelet Žena Vlčí mák. Sedmdesátiletou hrdinku, jež zažije silné citové vzplanutí a do jejíhož věku jste dnes dospěla. Chtěla byste projít něčím podobným?
Byl by to úžasný životní dárek! Když někdo druhému nabídne tuhle šanci, měl by ji chytit za ruku. Moje hrdinka žije dvacet let jako vdova, ale vzpomínky na bývalého muže má rozporuplné, protože to byl vztah bez citu. A najednou poznává, co to je citová investice a stává se pro někoho středem pozornosti, středem lichotek a lásky.

Narozeniny

Pojďme k vašemu jubileu. Budete je dnes nějak významně slavit?
Přiznám se, že slavím už od začátku listopadu, kdy byl v Olomouci charitativní koncert a šéf nadace mi přinesl květiny k narozeninám. Tak to začalo a pořád pokračuje. Jsem zaskočená tím, že lidé, jichž si vážím, jsou ke mně tak laskaví. Na dovršení mě čeká slavnostní představení Loupežníka v Divadle na Vinohradech. Jsem ráda, že to mám takhle na pokračování, víc mě baví užít si lidi z očí do očí a komorněji, než pronajmout sál pro sto hostů.

Co za dárek by vás potěšilo?
Kdysi jsem chtěla vidět Petru – úžasný div světa v Jordánsku. Popadlo mě to, když jsme četli pro rozhlas Tisíc 
a jedna noc. Ale teď je to místo ohrožené, už tam asi nepojedu. Vždycky mě potěší, když si na mě někdo vzpomene. Ale na druhou stranu, dárků se neodříkám… Ovšem, v mém věku se mění druh radosti, není už takový, kdy člověk skáče štěstím do stropu. Což jsem mívala. Žila jsem z radosti tři dny. A tohle tedy slábne…

O nevýhodách věku mluvit nebudeme, ty známe. Tělo člověka zrazuje. Ale v čem jsou podle vás výhody vaší životní etapy?
Měla jsem kamarádku 
o sedmnáct let starší. Také herečku. Když jsem měla třicátiny nebo čtyřicátiny, 
s úžasnou noblesou mi vypočetla, co mě čeká, jak musím své roky užít a co nesmím propásnout. V mých padesáti říkala – to je nádherný věk! Užij ho. A po Jiřího smrti (herec Jiří Adamíra, partner Hany Maciuchové – pozn. redakce) mě vedla k jisté selekci. Čemu věnovat energii, co stojí za to a co ne. Díky ní vím, jak je důležité, aby si člověk na podobných křižovatkách tyhle otázky položil. Bezhlavě někam jít, to lze ve dvaceti třiceti, svět je otevřený. Ale po čtyřiceti je už klíčové řadu věcí eliminovat. Šetří to energii. Osvobozujete se, mnoho věcí už nemusíte. Například lehce opustíte angažmá.

Vy jste opustila před pěti lety vinohradské divadlo… Neschází vám?
Ne. Byla to už pro mě vyprázdněná záležitost.

Tohle si ale můžete dovolit 
s dostatečným finančním zázemím…
Ano, to je pravda. Nicméně ve své mysli si tak můžete počínat i bez toho. Pokud se octnete v podmínkách, které neodpovídají vašim pocitům, potřebám a zkušenostem, nemá smysl u toho dál asistovat. Je pravda, že jsem tehdy dostávala nabídky z jiných divadel, věděla jsem, že nezůstanu bez práce. Ale věnovala jsem si ten luxus moci si vybírat. Nadhled vám věci zlehčí. Vše jde najednou mimo váš životní prstoklad.

Uprchlická krize

Pracovní závazky, partnery, mnohé ve svém soukromí můžeme eliminovat. Nemůžeme ale dost dobře totéž udělat se společenskými podmínkami, v nichž žijeme. Pokud neemigrujete a to jste neudělala. Jak se vám žije 
v zemi za stávající uprchlické krize a s hrozbou teroristických útoků?
Nejsem politicky korektní, nebudu si brát servítky. Politici se podle mě na řešení téhle situace úplně vykašlali. Jsou nevzdělaní, povrchní 
a lehkost, s jakou přistupují 
k tomuhle průšvihu, je příšerná. Protože ho podcenili. Lidé, kteří jsou přímo v Bruselu, přece museli vidět, co přichází. Politici v multikulturních zemích Británií počínaje a Nizozemskem konče už to znají, copak Angela Merkelová neviděla ghetta, která už v Německu i jinde existují? A jak to všechno může eskalovat? To je politická neprozíravost, jež se nám vymstí.

Uprchlická vlna byla zkraje složitá, lidem v nouzi by člověk měl pomáhat…
Ano, souhlasím, vím, že jsou mezi nimi ti, co opravdu utíkají před smrtí a potřebují azyl. Musí to pro ně být v Evropě ohromná úleva. Na druhou stranu nechápu, proč pak ale mají další požadavky. Vadí mi to, že náš životní čas je rychlý a překotný, já sama se ho snažím brzdit. Evropské vlády existují úplně mimo čas, rozhodují o událostech, jejichž chod je daleko před nimi. A oni se teprve seznamují s problémem. Disproporce času je tak hrozná, že se stáváme rukojmími jejich politických rozhodnutí. Přijdou s kvótami – to uráží jak uprchlíky, tak i nás ostatní.

Měla byste jim dělat poradkyni.
To ne. Ale vždyť přece existuje kvalitní literatura 
a odborné analýzy a studie, kde je možné se mnohé na tohle téma dočíst. Třeba v mé oblíbené knize Benjamina Kurase Evropa snů a skutečností. Vyšla v roce 2007 a je plná aktuálních faktů na tohle téma. Nemyslela jsem si, že se ocitneme v téhle situaci. Kdy bude nejistota a nenávist tak blízko nás. Protože na rozpor mezi islámskou ideologií, kde se teroristické útoky chápou jako služba náboženství, a civilizovaným světem, pro nějž jsou to jasné vraždy, nikdo nenašel uspokojivý klíč k řešení.

Relax

Kam utíkáte, když si od neklidu světa chcete odpočinout?
Do přírody. Nebo čtu. Teď mám víc času, probírám se různými knihami. Kromě Kurase třeba dalším dobrým autorem Irvinem Yalomem, jehož Léčba Schopenhauerem je skvostná. Musím vám přečíst aspoň něco z toho, co jsem si vypsala: slova nestárnou ve slovnících, ale v ústech lidí… Aktuální k tomu, co všechno jsem vám dnes řekla, ne?

Vracíte se někdy k postavám, které jste hrála?
Ano, třeba k Agnes z Křehké rovnováhy od Edwarda Albeeho. Myslím, že do jisté míry jsem Albeeho herečka. Odehrála jsem víc jeho ženských rolí, mimo jiné Marthy v té velké pecce Kdo se bojí Virginie Woolfové…

Jedna z věcí, kde člověk neví, co je lepší – zda dobře udělaná hra nebo legendární filmová verze 
s Richardem Burtonem a Liz Taylorovou.
Ano, ten film je výborný. Ale musím říct, že díky divadlu jsem měla z Liz Taylor občas pocit, jestli nehraje už moc expresivně. I když samozřejmě zatraceně dobře věděla, o čem hraje…

Čtenáře asi Virginií moc nepotěšíme. Ti vás znají hlavně ze seriálů…
Seriálovou práci nezlehčuji. To byla poctivá a velká řehole. Naposled Ulice. Všichni na seriálech tohoto typu těžce pracují. Dlouho jsem o tom nechtěla mluvit jako o továrně, ale po těch letech musím říct, že to tak je. Té dřiny na textu – aby nešustil papírem, aby to bylo z vás, trochu osobní, aby tomu divák uvěřil.

A co jiného byste si, kromě uskutečnění vysněného výletu do skalního města Petra, ke svým narozeninám přála?
Zdraví. To je teď nejdůležitější. Můžu mít hlavu plnou snů, ale když mě tělo bude obtěžovat, tak co se sny?