VYBERTE SI REGION

Herec Jašków o Šamanovi: Bez čtení Bondyho by ta role hrát nešla

Praha /ROZHOVOR/ - Underground, magie, politika, a fantaskní příběh na pozadí normalizačního Československa. Tak nějak bude vypadat probuzení Šamana ve Švandově divadle v Praze. Dramatizaci stejnojmenné knihy podle literární předlohy Egona Bondyho připravuje režisérka Viktorie Čermáková.

21.1.2014
SDÍLEJ:

Koho obsadí do hlavní role připravovaného přepisu dramatu Egona Bondyho Šaman, měla prý Viktorie Čermáková jasno hned, když se rozhodla představení zrealizovat: Roberta Jaškówa.Foto: DENÍK/Dimír Šťastný

Je to její první zdejší spolupráce, a jak prozradila v rozhovoru pro Deník, s Egonem Bondym a jeho původně samizdatovou novelou strávila celé loňské léto. Velmi záhy měla také jasno o tom, koho obsadí do hlavní role Šamana. S Robertem Jaškówem se zná už mnoho let, a nemusela tak „oťukávat" jeho dovednosti.

S Viktorií Čermákovou (VČ) i s Robertem Jaškówem (RJ) jsem se sešla v kavárně Švandova divadla, a mohu potvrdit opravdu si skvěle rozumí. Doplňují se nejen při vyprávění o divadle a o Šamanovi, ale taky třeba při debatování nad politikou…

Robert Jašków
- Narodil se v roce 1969 v Trutnově.
- Vystudoval DAMU, poté působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Praze v divadle Labyrint a CD94 v Celetné ulici.
- Od roku 2002 je členem Švandova divadla.
- S partnerkou, herečkou Petrou Bartošovou, má dva syny a jednu dceru.
- Známe ho také například z filmu Bobule nebo seriálů Expozitura a Kriminálka Anděl.

Roberte, jak se sžíváte s rolí Šamana?

RJ: Zatím se s ní teprve poznávám, je to velmi obsáhlá role, má spoustu přesahů, náznaků a významů. Zároveň je pro mě v mnoha ohledech zajímavá, protože se sám o šamanismus docela zajímám. Samozřejmě ale nežiju šamanským životem, takže si musím v roli mnoho věcí najít. Viktorka jako režisérka mi k tomu pomáhá, myslím si, že to, co z knihy vytáhla, je to nejpodstatnější, co bychom chtěli divákům sdělit.

Četl jste knihu Šaman od Egona Bondyho?

RJ: Jsem těsně před koncem, během minulého roku jsem to totiž kvůli pracovním a rodinným povinnostem nestihl. Zjišťuju ale, že se to bez toho neobejde, takže jsem do ní hluboko ponořen a doporučuji ji každému čtenáři.

Viktorie, kolikrát jste knihu přečetla vy, než jste ji zdramatizovala?

VČ: Mnohokrát, mnohokrát… Přesně si to nepamatuji, protože jsem tím strávila celé léto. Je to sice útlá kniha, ale pro divadlo je třeba ji i tak minimalizovat například ze sto dvaceti na dvacet stránek textu a přesto zachovat základní příběh a nevynechat atmosférotvorné detaily. Zbytečnou mnohomluvnost, změny prostředí, líčení okolní přírody a mnohost všech figur je pak třeba nějak přetransformovat do jednoduchých a výmluvných divadelních metafor.

Co považujete za nejsložitější na dramatizování knihy?

VČ: Když dramatizuji knížku, vytvářím si jako pomůcku v mysli „filmový pás", obrazovou představu toho, jak se, už hotové, představení odvíjí. Někdy se mi to ale moc nedaří a dlouho nevidím nic. Nebo například monology, které si čtenář rád přečte a mně se líbí, tak jak jsou, by byly pro divadlo neúnosně dlouhé. Je potom náročné z mnoha autorových myšlenek vybrat ty nejnosnější a pak ještě zvolit správný úhel pohledu co zajímá mě, nemusí zajímat širší spektrum lidí. Budu-li ale mluvit příliš obecně, nebude to mít žádný pevný řád a tvar, ani artikulaci. Je tedy důležité představit si tu správnou cílovou skupinu, ke které má konečné dílo promlouvat. Ráda bych tímto kusem promlouvala zejména ke studentům, které Bondy miloval a věnoval jim mnoho své pozornosti. Snad ten odkaz ocení.

Robert už zmínil, že se o šamanismus zajímá. Co vy?

VČ: No tak režisér je ve své podstatě šaman. (směje se)

RJ: To ano.

Roberte, dal jste do role Šamana něco z vašich osobních zkušeností?

RJ: Zatím se nad tím pokouším spíš přemýšlet. To ale neznamená, že když někdo na jevišti nebo i ve skutečnosti křepčí s cingrlátky nad léčenou osobou, je už automaticky šaman. Šamanem se člověk musí stát, musí jím být, musí jako šaman žít. Já si nemůžu na šamana jenom hrát, měl bych se jím asi taky trochu stát. I když je to těžké, protože jde o úplně jinou kulturu, jiný svět… Na druhou stranu ale musíme říct, že inscenace není primárně o šamanismu jako takovém, ale spíš o určitém dost rozporuplném postoji člověka a o tom, jak pohlíží na svět a na lidi.

Viktorie ČermákováEgon Bondy publikoval Šamana v samizdatu v době, kdy u nás vládl normalizační režim. Viktorie, v čem shledáváte nadčasovost hlavní postavy románu?

VČ: Bondy si vypůjčil postavu pradávného Šamana jako toho, kdo má moc nad lidmi. Dokonce magickou. Je to duchovní osoba, která ovlivňuje smýšlení smečky, kterou má na starosti. Ideolog, filosof, učitel, lékař. Autorita spojená s něčím vyšším. Šaman tu plní různé role léčí duši, léčí tělo, zároveň je to budoucí vědec, ale místy také osoba, která slouží k pobavení ostatních. Vytváří kulturu své doby, je to například i „undergroundový zpěvák". Má zodpovědnost za své lidi a zároveň podléhá nejvyšším společenským autoritám. Tím se dostáváme k divadelní metafoře. Kdo jsou šamani dneška a jak svou moc nad lidmi využívají? Nebo jsou to i ti, kteří společnosti slouží? Jaká byla politika mocných před stovkami tisíců let, v sedmdesátých letech tohoto století v Československu a dnes? Na čem jsou založeny ideologie a kdo s kým se jejich prostřednictvím spojuje, a z jakých důvodů, proti komu? Co je to vlastně ta politika a k čemu je nám nakonec kultura? Co je pravda nebo hřích, a co spravedlnost? Otázky, které si tehdy kladl Bondy, vypadají dnes stále dost aktuálně.

RJ: Přesně tak, Šaman tu ústy Bondyho řeší a odkrývá naprosto jiná témata a problémy, které by ten typický šaman ve střední Africe asi těžko řešil. Je to jakýsi prostředek, prostřednictvím nějž se dá bavit o politice, o hříchu a podobně.

VČ: Já si při práci na Šamanovi často vzpomenu na výborný trezorový film Ucho, ve kterém se Radek Brzobohatý zabýval dost bolestným způsobem podobnými tématy jako náš Šaman. Pro Bondyho je postava Šamana ale jen jakási zástěrka a výchozí podnět pro dramatické vyprávění o tom, jak je člověku v určité pozici a v jistých společenských podmínkách. A jestli se tedy prodal estébákům z obecně pochopitelných lidských důvodů, nebo protože byl prostě jenom obyčejná svině.

Měli jste za minulého režimu vy sami, nebo vaše blízké okolí nějaké zkušenosti s tajnou bezpečností?

VČ: My zase nejsme tak staří. (směje se)

RJ: Já jsem bohudík nikdy s StB žádnou zkušenost neměl. Pocházím z Pece pod Sněžkou a tam jich asi moc nebylo. Jediné, co můžu doložit, je, že mám negativní lustrační osvědčení (směje se). Ale samozřejmě vím, co to obnášelo a co to znamenalo a že lidi, kterých se to nějak dotklo, na to asi nevzpomínají rádi.

VČ: Fakt je, že dneska si člověk může představovat, jak by byl statečný a čestný, kdyby ho něco takového, jako žádost o spolupráci, potkalo. Je to dost sporné, protože do chvíle, než ta situace nastane, nikdo nedokážeme stoprocentně předvídat, jak bychom jednali. Možnost připustit si pád na dno vlastní duše a připouštět si pocity, kdy nenávratně zklamete sami sebe, je zvláštní vnitřní tělocvik. I dnes často upisujeme duši čertu, jen to není tak přehledně čitelné. Za jakých okolností? A kdo je dnes vlastně opravdový čert? Zdá se, že brát vážně morálku nebo čest, je stále spíš výlučná společenská zábava.

Dnes jsme často svědky toho, že se na politiky, ale i ostatní osobnosti společenského života vytahují informace o členství v KSČ za minulého režimu. Myslíte si, že je to v současnosti, pětadvacet let po revoluci, na místě?

RJ: Po bitvě je každý generálem. Společnost se vůči tomu, když byl někdo ve straně, hodně radikalizuje a tyto lidi paušalizuje. Já je nechci obhajovat, ale věřím tomu, že spousta z nich nějakým způsobem byla nakloněna režimu, i když s ním vlastně vůbec nesouzněla. Já jsem byl jako mladý taky pionýr a svazák… Nemyslím si, že je to dneska s odstupem doby tak důležitý. Ve své době, pět deset let po revoluci, se to mělo řešit výrazněji. Sami přitom víme, že na lukrativních místech tehdy seděli papaláši z předchozího režimu, kradli tady a měli přístup ke všem informacím. Tehdy se po tom mělo tvrdě jít, dneska už je to přežité a snad už tam nahoře ani tolik bývalých komunistů není.

Nelekáte se výsledků komunistické strany ve volbách do Poslanecké sněmovny?

RJ: Volební preference komunistů mě samozřejmě děsí, já si pokaždé připadám, že žiji v úplně jiném světě. V okruhu lidí, který nějak smýšlí, a já si myslím, že tak smýšlí většina. Ve skutečnosti tak ale smýšlí menšina a zbytek naší populace smýšlí diametrálně jinak. Při každých volbách jsem z toho znovu a znovu překvapený. Nechápu, co se tady děje při volbách prezidenta, při volbách do parlamentu… Vždycky zírám na tu krátkozrakost a maloměšťáckost českého občana.

VČ: Myslím si, že ideologie jako například komunismus slouží jako zástěrka něčeho normálně lidského, jako je třeba touha být prostě šťastni a mít se dobře. Vždycky se najde někdo, kdo začne razit nějakou ideologii a my, protože se dobře nemáme, se z ní snažíme vytáhnout něco, co by nám zvedlo náladu. Potom se k té ideologii přihlásíme a je nám vlastně jedno, co konkrétně hlásá. Stačí, když se díky ní budeme mít zítra jak tvrdí mnohem líp než dnes. Nakonec to vždycky dopadne tak, že se nějaká nová hrstka lidí má lépe, drží v rukou moc a výhody, a ti ostatní po čase zjistí, že jim zůstala hlavně touha po změně k lepšímu.

Viktorie, vy jste režisérkou na volné noze, každé představení děláte s jinými herci. Nechtěla byste být někde nastálo?

VČ: Bylo by to asi lepší, řekla bych, že není úplně ideální být režisérem na volné noze. Je to taková práce odnikud nikam, podle mě se dá dobrá práce na divadle udělat jen s lidmi, které režisér dobře zná, se kterými má bližší vztah. Teď jsem v každém divadle jenom jako návštěva, teta, která přijede, rozdá dárečky a zase odjede. Klade to velké nároky na skupinu lidí, které mám zrovna „půjčené" jestli jsou ochotní se na mě napojit, nebo jestli si řeknou, že jsem tu jen na chvíli, a nebudou mě brát vážně.

Robert JaškówRoberte, vy jste naopak ve stálém hereckém angažmá Švandova divadla už dvanáctým rokem. Co si o slovech Viktorie myslíte?

RJ: Herci na volné noze to mají o poznání jednodušší než režiséři, přece jenom se všichni známe z různých divadel, a na mísení jsme zvyklí… Jako dlouholetý člen souboru naopak říkám, že když je u nás nějaký hostující režisér, je to pro nás velmi osvěžující a povznášející. Tím spíš, když je to žena, protože žen-režisérek není v našich luzích moc. Přece jen ženský pohled na svět se liší od mužského, machistického, který bojuje o nějakou pozici, zatímco žena k životu přistupuje více srdcem.

Znali jste se vy dva před touto inscenací?

RJ: Vystupovali jsme spolu na konci devadesátých let v představení Arkádie od Toma Stopparda. Vedli jsme tam spolu hezké dialogy a moc rád na tuto spolupráci vzpomínám, Viktorku mám moc rád a vážím si jí. I proto mi současná spolupráce vyhovuje, je hezky intimní a intenzivní (směje se).

Je pro vás, Viktorie, tím, že jste také herečka, snazší obsazovat herce do jednotlivých rolí?

VČ: Je báječná výhoda, když se s hercem, jako v případě Roberta, znám, a můžu odhadnout, že se nám spolu bude dobře spolupracovat. Také je pro mě jako režisérku-herečku určitě výhodou, že dokážu lépe pochopit, proč se dneska herci na jevišti motají jak nudle v bandě, když přitom ten samý výstup včera odvedli bravurně. Zbytečně mě to nenaštve.

Nechce se vám někdy při režírování naskočit do představení místo herců?

VČ: Občas se mi stává, že zaskočím za někoho, kdo si zlomil nohu nebo porodil dítě. (směje se) Bohužel se mi ale mnoho hereckých příležitostí teď nedostává, mám pocit, že jak jednou člověk řekne, že je režisér, tak s ním ostatní přestanou počítat jako s hercem.

Je vám to líto?

VČ: Někdy jo, já jim neskutečně závidím, že se mohou na jevišti hýbat. (směje se) Jako herečka jsem záviděla režisérům, že nás mohou korigovat, a dneska jako režisérka závidím hercům, že se mohou hýbat a zpřítomňovat moje emoce. Vždycky mi úplně ztuhnou svaly na krku, jak se snažím něco pojmenovat, ale musím při tom sedět na místě. Už jako herečka jsem totiž nesnášela předehrávání, takže to sama nedělím.

Taky v něčem závidíte režisérce, že vás může komandýrovat?

RJ: Vůbec ne, já bych se jako režisér psychicky zbláznil a asi bych ty herce musel mlátit. Někdy ten klid, možná i dobře zastíraný, na režisérech obdivuji. Já bych si asi udělal představu o tom, jak to má na jevišti vypadat, nikdy by to ale nikdo nedokázal ztvárnit a udělat tak, jak já jsem si předsevzal. (směje se)

Režisérka Viktorie Čermáková.Viktorie Čermáková- Narodila se v Praze v roce 1966.
- Hrát začala už ve čtyřech letech ve filmu Lucie a zázraky.
- Známe ji jako herečku také z dalších filmů, například Výchova dívek v Čechách, Hlava-ruce-srdce nebo Svatá čtveřice.
- Vyučila se fotografkou, nedlouho poté ale dala přednost divadlu.
- Ve čtrnácti letech byla přijata do amatérského divadelního souboru A studio při pražském Divadle na okraji v malostranském Rubínu nebo v brněnském Divadle na Provázku.
- Společně s Davidem Czesanym vedla A studio II, v němž v roce 1990 realizovala svou první samostatnou režii, Lorcovo drama Dům doni Bernard.
- V letech 1991 1994 byla členkou divadelního spolku Kaš?par; s částí souboru pak odešla v roce 1994 do Divadla Kome?die, kde zůstala do roku 2002.
- V roce 2006 spoluzakládala Divadelní studio Továrna, působila také v holešovickém prostoru La Fabrika.
- V pětatřiceti letech zahájila studium divadelní režie na DAMU, v roce 2007 získala na festivalu Příští vlna / Next Wave cenu za přínos českému divadlu, v témže roce byla nominována na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.
- Je režisérkou na volné noze režírovala například Národním divadle v Brně, v Klicperově divadle v Hradci Králové, na Nové scéně Národního divadla v Praze, v Divadle Komedie, v Divadle Palace, v Městských divadlech pražských aj.
- Její zatím poslední divadelní režií je morálně naléhavé drama Šaman ve Švandově divadle podle stejnojmenné předlohy Egona Bondyho.

Autor: Michaela Rozšafná

21.1.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Nový Seat Ibiza dorazí v létě. Testovací prototyp se maskuje jako Hyundai

Španělská automobilka Seat na jaře příštího roku představí pátou generaci malého hatchbacku Ibiza. Prodej by se pak měl rozběhnout v létě.

Nazí brněnští veslaři nafotili kalendář. Třásli jsme se jak ratlíci, smáli se

Brno /FOTOGALERIE/ – Namísto pravidelného tréninku zapózovali před objektivy fotoaparátů. Veslaři z brněnského ČVK se svlékli při tvorbě týmového kalendáře s cílem rozšířit povědomí o tradičním jihomoravském klubu a zvýšit zájem o veslování.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies