VYBERTE SI REGION

Herec Vojtěch Johaník: Divadlo nám doutnalo v genech, až mě ruka osudu postrčila

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Za komedianta jej prý měli už na škole, na JAMU ho na herce ale nevzali. Stejně jako mnoho jeho kolegů se nenechal odradit a divadlu se nakonec věnuje. Vojtěch Johaník pochází z Uherského Hradiště, v angažmá je ale ve zlínském městském divadle, a dojíždí také do olomoucké Tramtárie. Slováckému deníku prozradil, které role se mu hrají lépe, kdo je jeho idolem a jak to má s filmem.

26.4.2015
SDÍLEJ:

Herec Zlínského divadla Vojtěch Johaník. Ilustrační foto.Foto: Archiv V. Johaníka

Jak jste se dostal k herectví, máte to v rodině?

Na střední škole jsem měl dva koníčky. Tím prvním byl softbal, který jsem hrál za Šneky v Kunovicích a tím druhým byl literárně-dramatický obor na ZUŠ v Hradišti. Tam mě vedla Hanka Nemravová, která ve mně vzbudila tak velkou lásku k divadlu, že jsem se ničemu jinému v budoucnu ani věnovat nemohl. Hlásil jsem se tedy na JAMU v Brně, ale na herectví mě nikdy nevzali, tak jsem tamtéž šel studovat dramatickou výchovu. Divadlo mě ale táhlo pořád. Na JAMU byl naštěstí dostatek příležitostí k tomu, si dosyta zahrát. Motal jsem se v různých studentských uskupeních a občas jsem se dostal i mezi profíky. Během studia přišla nabídka jít hrát do olomouckého divadla Tramtárie. Z velkou radostí jsem to přijal a teď už to bude pět let krásného divadelnění. Loni ovšem přišlo pozvání do Městského divadla Zlín, a díky tomu jsem se stal plnohodnotným hercem. Asi jako každý zažívám doma spoustu hereckých výkonů, a to jak od rodičů, tak i od staršího bratra. Jenže to jsou věci, které se na jeviště převést prostě nedají. V každém případě si myslím, že to někde v genech doutnalo, až mě ruka osudu postrčila divadelním směrem.

Byl jste už ve škole typem, který baví své okolí? Vybavíte si nějakou příhodu?

Určitě jsem se o to snažil, ale výsledky nedokážu zhodnotit. Byl jsem dítě plné energie a tu jsem potřeboval někde ventilovat, jen pedagogy asi trochu štvalo, že ji investuji do zábavy a ne do vzdělání. Každopádně, když se teď setkávám se svými bývalými spolužáky, tak říkají, že jsem byl vždycky komediant a že jsem nic jiného dělat nemohl. Jen je jim trochu proti chuti, že ve škole to měli zadarmo a teď si za to musí zaplatit. Zrovna nedávno navštívili zlínské divadlo mí pedagogové ze střední školy a musím říct, že jsem měl opravdu velkou radost. Snad jsem jim aspoň trochu vrátil to utrpení, které se mnou prožívali. Na základce mi jeden fyzikář po přívalu absurdních otázek řekl, že by si na mě měli rodiče pořídit zbrojní pas, tak jsem mu odpověděl, že tatík ho má. Pak už mě nikdy nevyvolal.

Jste v angažmá ve zlínském divadle. Když se ale zmíní pojem divadlo 
v regionu, řadě lidí vyskočí spíše to Slovácké. Pociťujete nějakou rivalitu mezi těmito dvěma institucemi?

Rivalita tam jistě nějaká je, ale jen tak na oko. Každé divadlo dělá trochu jiné inscenace pro trochu jiné publikum. Jsou to docela rozdílná divadla, takže si vzájemně diváky moc nekradou. Znám i spoustu lidí co mají předplatné jak v Hradišti, tak i ve Zlíně a jsou spokojeni. Slovácké divadlo je jistě víc vidět a v tom českém rybníčku je velmi respektováno. Zlín o pozornost trochu bojuje a tím nemyslím diváckou, ale spíš pozornost odborné obce. Například představení Žítkovské bohyně je naprosto výjimečné i v republikovém měřítku, ale že by se nějak výrazně prosadilo v divadelních anketách, to ne. Prostě je to sem z Čech nějak daleko. Ale rok od roku se to zlepšuje, tak snad to bude trvat i nadále. A ještě k té rivalitě, potkal jsem v Hradišti jednu paní a ta se ke mně naklonila a do ucha mi pošeptala: „To zlínské divadlo je stejně lepší," a s úsměvem odkráčela dál. Řekla to ale potichounku, aby to náhodou někdo nezaslechl.

Která role pro vás zatím byla největší výzvou a proč?

Zatím mám štěstí, že ty výzvy přicházejí docela pravidelně. To jsou totiž krásné momenty, kdy člověk zase může o ten pomyslný schůdek stoupnout výš. Ale na druhou stranu i o několik spadnout. Mám asi dvě největší výzvy, co jsem zažil. Tou první byla role Edward Rochester v představení Jana Eyrová olomoucké Tramtárie. To byla opravdu těžká zkouška, u které jsem si říkal, že bych se na divadlo měl raději vykašlat. Nakonec se to ale povedlo a bylo to velmi povedené představení. A druhou je nedávná, a to role Evžena Oněgina. Dostal jsem se do velké divadla a první věc, co jsem měl zkoušet, byla tato obrovská role. Dost dlouho se mi klepaly nožky, ale díky výborné partě lidí, se kterou jsem si to zkoušení moc užil, se to nakonec podařilo a docela se to lidem líbí.

Zmínil jste Evžena Oněgina, bylo pro vás náročné se vžít do této role?

Je to o lásce, o jejím nalézání a ztrácení. Myslím, že to je blízké všem. Oněgina nudí společnost a z té nudy všechny kolem provokuje. Mě společnost baví, ale provokuju občas taky. Nejnáročnější pro mě asi byla práce na textu. Říkat verše tak, aby z toho nebyla básnička a aby zazněly všechny významy, byla opravdu dlouhá práce a moc děkuji za trpělivost jak režisérovi, tak dramaturgyni.

Někteří herci říkají, že se jim špatně hrají postavy, se kterými nemají nic společného, jak to máte vy?

Možná je to zvláštní, ale mám to přesně naopak. Sám sebe bych na jevišti zahrát nedokázal. Asi se ještě dostatečně neznám. Ale u postav, se kterými toho mám pramálo společného, je to nějak jednodušší. Vžít se do někoho cizího je vlastně velmi příjemná a očišťující věc. Tam se totiž může fantazie vyřádit do sytosti a občas se tam dá propašovat i něco ze sebe samého.

Máte nějakou vysněnou roli?

Protože mě divadlo neskutečně baví, tak je to vlastně každá role, kterou zkouším. Ať je malá nebo velká, vždy se mi plní má vysněná role, role herce.

Které role se vám hrají lépe záporné nebo kladné?

Záporné a tragické. Ta temná strana mě přitahuje nějak víc. Ne že by to bylo úplně mé rozhodnutí, ale postupem času se to takhle vyvrbilo. Je mi líto, že v komediích se moc necítím. Tam je obrovská výhoda, že reakce publika je okamžitá a slyšitelná. Pokud ta reakce nepřijde, tak je to špatně a toho se asi trochu bojím.

Hrajete zároveň ve dvou divadlech, dá se to stíhat?

Jedinou složitostí je, že si obě divadla musí sladit program tak, abych nemusel být na dvou místech zároveň. Zatím se to daří perfektně a jsem velmi rád, že to jde, protože Tramtárii mám upřímně rád. Další výhodou je, že z Olomouce to do Zlína trvá jen hodinku a to je ideální čas na zopakování si textů.

Divadlo Tramtárie v Olomouci hraje často méně tradiční kusy, je to důvod, proč hrajete i tam?

Je to zcela jiný svět. Jiný prostor, jiní diváci a neskutečně dobrá parta lidí. Diváci jsou tam velmi blízko, tak blízko, že slyšíte, jak dýchají. Komunikace s divákem je hodně intenzivní, je to náš společný dialog. A i způsob, jak se tam divadlo dělá, je odlišný. Hodně se pracuje s filmovým jazykem, často se používají projekce a celkový způsob vyprávění je velmi blízký mladší generaci. Dělají se tam představení podle ko-miksů, sci-fi románů, netradičně se zpracovávají klasické texty a nebojí se i experimentů.

Jak jste se dostal k hraní v Tramtárii?

Ve druháku na výšce za mnou ve školním baru přišel kamarád, že bude dělat v Tramtárii představení Tropical Islands a že by mě chtěl do hlavní role, která se jmenovala Plavky. Byla to má první velká role, za kterou jsem dostal i zaplaceno. To představení jsem měl velmi rád a hlavně mi otevřelo dveře do Tramtárie.

Jaká byla vaše nejabsurdnější role?

Nevím proč, ale vedou rozhodně zvířecí role. Ještě na ZUŠ jsem hrál Krysu, která byla představou jedné schizofrenní holky. A v Brně jsem hrál v pohádce Užovku Žofku – upnutý stříbrný kostým, šišlavá mluva, vlnivé pohyby a hráli jsme ji dva současně.

Kde se učíte scénáře? Máte nějaký rituál?

Tam, kde je klid. V parku, doma nebo při cestování. Hlavní je, aby kolem mě nebyl nikdo cizí, protože si texty říkám polohlasem, a to by pro nezasvěceného pozorovatele mohlo vypadat dost podezřele. Tu část textu, co se musím naučit, si nejdřív minimálně desetkrát přečtu nahlas, a pak si to teprve začnu zapamatovávat.

V létě jste hrál s divadlem KočéBR 
v Turecku, jaký je váš nejsilnější zážitek z tohoto zájezdu?

Byli to tři týdny plné zážitků. Hráli jsme ve východním Turecku podél hranic s Arménií. Navštěvovali jsme malé vesničky, kde nikdo nikdy neviděl divadlo. V jedné vesnici dokonce deset let nebyl nikdo cizí. V jiné jsme zase narazili na několik tisíc let starý nápis vytesaný klínovým písmen do skály. Krásné bylo hraní ve vesnici, která byla v téměř tříkilometrové nadmořské výšce a za námi se tyčil Ararat. Těch krásných zážitků bylo opravdu hodně a vyjmenovat je všechny, to by zabralo spoustu času.

Potkala vás tam i nějaká nepříjemnost?

Osobně se mi stal jen jeden nepříjemný moment, a to když jsem v tamním zběsilém provozu odřel auto, které jsme měli pujčené. 
K naší smůle jsme zjistili, že nám ho půjčili nějací místní mafiáni a oficiálně to moc řešit nešlo. Tam jsme měli i trochu strach, ale nakonec z nás vytáhli jen spoustu peněz a nechali nás být.

Co vás přimělo jet právě tam? V jakém jazyce a jaké hry jste tam hráli?

S KočéBRem jsme jezdili čtyři roky hrát divadlo po vesničkách na Vysočině. To jsme hráli Kytici, Chtěl vysedět telata, Illiadu a Tyjátrmachers. Režisér pak přišel s tím, že by to chtělo novou výzvu a že pojedeme do Turecka. Zpočátku jsme se tomu spíš usmívali, a to, že skutečně jedeme dělat divadlo do Turecka, jsme si uvědomili, až když jsme vystoupili po dvou dnech z autobusu a nikomu jsme nerozuměli. Jeli jsme tam 
s nazkoušeným představením Cykly, které bylo o koloběhu lidského života. Hodně jsme využívali českých tradic. Hráli jsme trochu česky a trochu turecky, ale převážně jsme jednali nonverbálně. Ale pro Turky jsme větší atrakcí byli my než naše představení.

Co je vlastně filozofií tohoto divadelního ansámblu?

Tady bych si dovolil citovat režiséra a otce KočéBRu Víťu Větrovce, ten to ví přeci jen lépe: „Divadlo, které své inscenace uvádí 
v oblastech okrajových a nedotčených tradiční divadelní kulturou. Vedle témat spjatých s danou komunitou je pro KočéBR rovněž směrodatné vnímání divadla jako ojedinělé události či svátku, který se nemusí opakovat." Je to pro nás něco, co v kamenných divadlech člověk nezažije.

Pojede s tímto divadlem i letos někam? Nechcete si přes prázdniny od divadla spíše odpočinout nebo by vám naopak chybělo?

Letos je v plánu Španělsko a Maroko. Ohledně Maroka musíme ještě získat povolenky od rodičů, ale myslím, že to nakonec klapne.

Divadlo mě zatím baví, takže si od zábavy oddechnout nepotřebuju. Je to neodolatelná příležitost navštívit místa a lidi, které bychom jinak nepotkali. Zahrát si divadlo na místech, kde nikdy nic podobného nebylo. Poznávat vzdálenou kulturu prostřednictvím umění je velmi obohacující. Hlavní ale je, že za těch pět let máme skvělou partu lidí, se kterými člověk nemá strach nikde na světě.

Máte nějakou osobnost české nebo světové kinematografie, se kterou byste si chtěl zahrát?

Z herců by to byl Rudolf Hrušínský a ze současníků Ivan Trojan. Byla by to jistě obrovská škola a to by stačilo vedle těchto mistrů řemesla jen stát a pozorovat je při práci. Moc rád bych zažil Miloše Formana v šedesátých letech, kdy ve filmu pracoval i s neherci a naopak herci hráli jako „neherci". Ta přirozenost a opravdovost by mě velmi lákala. Dnes už se to ale moc nenosí.

Hrál jste ve filmu? Lákalo by vás to?

Už se mi párkrát podařilo nakouknout do světa filmu, ale jen malinko. V divadle trávím spoustu času, tak ho moc nezbývá na to, abych běhal po konkurzech, a že by si režisér vybral herce bez konkurzu, se moc nestává. Každopádně by letos měl jít do kin horor Nenasytná Tiffany a tam mám větší roli, ale jako v každém dobrém hororu mě dlouhý život nečeká. 

Autor: Blanka Malušová

26.4.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bugatti už prodalo 220 nových Chironů. Kupci na auto mohou čekat i tři roky

Od představení modelu Chiron v březnu letošního roku už automobilka Bugatti našla kupce pro 220 exemplářů tohoto nástupce legendárního Veyronu. Z auta se však zatím raduje jediný zákazník, všichni ostatní ještě musejí čekat.

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej ve prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies