VYBERTE SI REGION

Herečka Iva Janžurová o své nejnovější roli Sarah Bernhardt, ale i o Vánocích

Praha – Člověk tak nějak občas zírá – ví, že se potká s velmi vytíženou divadelní a filmovou herečkou, jakou je Iva Janžurová. A jakmile se tak skutečně stane, ačkoliv by vlastně vůbec nemuselo, protože času není nikdy dost, ztrácí řeč dřív, než se vůbec začne ptát…

23.12.2015
SDÍLEJ:

VE STAVOVSKÉM DIVADLE. „Představení se mi před Božskou Sarah v Kalichu nahrnula, takže jsem byla unavená. Bála jsem se, abych ji hlavně textově zvládla,“ říká Iva Janžurová.Foto: DENÍK/ Martin Divíšek

Když ale paní Iva, která momentálně sbírá nadšené ohlasy diváků i odborné kritiky za roli Sarah Bernhardt, divadelní ikony přelomu 19. a 20. století, začne povídat, obavy jsou rázem pryč.

„Byl to pro mě velký otazník, zda dopadne premiéra dobře," říká herečka na adresu inscenace Božská Sarah, kterou uvádí teprve od 15. prosince pražské Divadlo Kalich. „Text té hry je velmi těžký a na své poměry jsem měla na její přípravu málo času. Do toho jsem hrála ještě řadu dalších představení – ať už Audienci pro královnu ve Stavovském divadle, která je co do množství textu taky nesmírně náročná, stejně tak Mikve a Ostrovského Les. V Kalichu navíc účinkuju ještě v dalších dvou titulech – Na mělčině a Sbohem, zůstávám –, které mám, dovolím si tvrdit, celkem v malíku. Všechna ta představení se mi před premiérou Božské Sarah nahrnula, takže jsem byla hodně unavená a nesoustředěná. Bála jsem se, abych ji hlavně textově zvládla, naštěstí to ale dopadlo dobře."

Patří se říct, že velmi dobře, protože diváci vám tleskali vestoje několik minut. Jak jste se tedy s tím množstvím textu „prala", když jste se jej učila?
Tím, že ho překládala Alice Nellis (režisérka představení – pozn. red.), s níž jsem mimochodem pracovala i na zmiňované Audienci u královny, měla jsem ji pořád před sebou. Takže jsem se snažila, abych její slova nepokazila, a zároveň jsem si pro sebe škrtla možnost jakýchkoli záchranných improvizací, i když se samozřejmě může stát, že se k nim uchýlíme. Ale učila jsem se pořád, v každém volném čase – za celou tu dobu jsem si nezapnula televizi, nepřečetla noviny…

Hru kanadského dramatika Johna Murrella (s původním názvem Memoir) jste měla vyhlídnutou dlouho. Byla právě co do textu těžší, než jste předpokládala?
Byla, byla, taky jsem si svoji hlavu představovala jako takový počítač, který už nemá žádnou kapacitu – plum, plná paměť, plná paměť… Doufám ale, že se ten text postupem času zautomatizuje a já se budu moct soustředit jenom na tu roli jako takovou. Vždycky říkám, že text je to poslední, co si herec může vytyčit jako svůj velký úkol. Pravda, tentokrát mi šel dost těžko.

Jak ve vás postava Sarah Bernhardtové zarezonovala, považujete ji za výjimečnou hereckou výzvu?
Zcela jistě. Ta hra vypráví o důležité etapě jejího života, kdy vlastně tak nějak rekapituluje, co ji potkalo. Dochází v ní tedy k reminiscencím – na její mládí, na její herecké začátky, osobní život… To všechno je něco, v čem může člověk nacházet podobnosti – může si to nějakým způsobem přisvojit, přivlastnit a čerpat z materiálu, který má v sobě. Doba, v níž Sarah Bernhardt žila, byla samozřejmě velmi odlišná od naší současnosti, takže záleží na tom, co vám fantazie nabídne. V mém případě to bylo tak, že jsem vždycky přišla na zkoušku a „přitáhla" něco z domova. A když to Alice „nekoupila", tak jsem zase ochotně splňovala to, co chtěla ona, je bezvadná. Uznávám, je to takové trošku alibistické, že kdyby to třeba nevyšlo, tak to není jenom moje vina.

Po technické stránce – musela jste se poprat s umělou nohou, protézou, kterou Sarah Bernhardt měla… Způsobuje vám to při hraní nějaké svízele?
Právě dnes (ve čtvrtek 17. 12., pozn. red.) jsem ji při zkoušce neměla a napadlo mě, že je to vlastně horší, protože pro hru, pro uchopení té role je to vlastně docela dobrá pomůcka… Člověk za svůj herecký život zažije spoustu různých problémů s hybností, někdy je buď unavený, anebo má skutečně nějaký aktuální problém – něco ho bolí, něco mu zamezuje v normálním pohybu –, takže moje představivost ve smyslu, co se může s takovou umělou nohou přihodit, pracovala celkem v pořádku. Navíc, ona ta věc ještě zdůrazňuje temperament Sarah Bernhardt, její sílu, kdy říká, že deset let hrála s obrovskou bolestí, a pořád – i s tou nohou – předvádí, co lze. Je to prostě okolnost, která je v jejím životě zajímavá.

Mluvíte o životní energii té ženy – sama jí na jevišti přetékáte, což je obdivuhodné.
Text hry to poskytuje – když ji chcete udělat alespoň dobře, musíte do ní onu energii vložit, aby to bylo hodno postavy, kterou ztvárňujete… Když si představuju obličej Sarah, připadá mi takový křehoučký, na rozdíl ode mě, a vůbec nevím, jak byla vysoká, jak byla hmotná, ani jsem se, přiznávám, po tom nepídila, protože jsem si říkala, že musím divákovi vnutit, že je taková, jak ji zrovna vidí.

Na jevišti jsou vám partnery mladí kolegové. Postavu tajemníka Sarah Bernhardt, George Pitoua, hraje Igor Orozovič v alternaci s Kryštofem Hádkem, role ale nemá od autora předepsaný věk. Jak ke spolupráci s nimi došlo?
Asi před třemi lety jsme zkoušeli v Národním divadle Ostrovského Les, kde mi Igor dělal partnera, hrál takového zoufalého chudého mladého muže, který se chce zaopatřit díky svazku s majetnou ženou. Už tenkrát jsem mu říkala, že mám zajímavou hru, kterou bychom spolu mohli udělat. On se ale pořád vzpíral, stále mi unikal, protože je extrémně pracovně vytížený. Pak jsme se potkali právě v Audienci u královny, kde mi hraje premiéra Johna Majora, takže jsem na něj zase po čase „udeřila" – říkala jsem mu, že by tu věc opět režírovala Alice Nellis a že by ho určitě bavila. A on: „Dejte pokoj…". No ale nakonec mi Igorek v jednu chvíli kývl a už jsem ho měla. Jenže, tím pádem se musela vyřešit praktická věc – totiž aby se představení o Sarah dalo hrát víckrát než dva termíny v měsíci, které mu většinou zbývají, museli jsme pro tu roli najít partnera, alternaci. Alice chtěla, aby to byl někdo v podobném věku a vizáži. Hned jsem si vzpomněla na Kryštofa, kterého jsem v létě viděla na karlovarském festivalu ve filmu Kobry a užovky – moc se mi líbil, a tak jsme jej oslovily. Kryštof asi během deseti dnů zkoumal, zda má na něco takového chuť a čas, a nakonec řekl, že jo. Takže jsme měly k dispozici dva báječné herce a společně jsme se pustili do zkoušení.

Mimochodem, jak jste si užila focení s Robertem Vanem, který je autorem plakátu k představení?
S Robertem se známe už léta – kdysi mi dělal portrét do Elle, pak právě fotky po Audienci. Hrozně se mi líbil jeho způsob práce, protože mě napřed asi dvě hodiny líčili a on pak pětkrát cvakl a řekl, že je hotový. Vyrobil portrét krasavice, o kterém moje dcera Theodora řekla: „No, to je hezká žena, ale nejsi to ty." A já na to: „Jak to…?" Z té fotky jsem se radovala, později jsem Robertovi křtila jeho knihu, a on vzpomínal, jak mi na ní chtěl vyretušovat moji vrásku pod nosem. Já jsem mu ale tehdy řekla, že ne, že ji tam musí vrátit! To ho strašně nadchlo, rychle jsme se skamarádili, byl hrozně milý. Měla jsem na hlavě vlastnoručně vyrobenou háčkovanou čepičku, říkal, že jsem taková „ručprčka", prostě jsme si hrozně padli do noty… Takže když jsem v Kalichu pronesla, že by mohl udělat i plakát k Sarah, okamžitě je ta myšlenka zaujala. Robert přišel, v hlavě už měl všechno nastudované a promyšlené, jak bych si měla držet tvář při focení, všechno naaranžoval, přehodil mi přes ramena pléd… Ta fotka vznikla podle skutečného snímku Sarah Bernhardt.

Letošní rok jste měla hodně bohatý jak na divadelní a filmové role, tak na ocenění – získala jste TýTý, čestnou cenu za přínos kinematografii na festivalu v Karlových Varech. Jaký ten rok pro vás byl?
Chvílemi velmi hektický. Myslím ale, že s vlastním sebevědomím jsem to nijak nepřeháněla – pro mě je dost náročné všechny ty ceny přebírat. Ráda se nalíčím za jakoukoli postavu, kterou mám hrát, ale jít sama za sebe na jeviště a nechat se vytleskávat a fotografovat, to je pro mě docela nápor. Třeba právě po premiéře Božské Sarah – obklopili mě novináři a začali se dotazovat, o čem ta postava je. Tak to jsem jim říkala, že jim odpovídat nebudu, ať se přijdou podívat. Ptala jsem se jich, jestli nemají lehčí otázku – třeba jestli mi dnes bylo chladno ve městě…? Strašně se mi o té roli nechtělo cokoli říkat. Ono se o tom obecně nemá moc mluvit, myslím si, že člověk se každým výrokem k něčemu zavazuje. Říkal to i můj muž, Stanislav Remunda, když jsme se jednou chystali nazkoušet Hellmanovy Lištičky. Probudil se a povídá – už vím, o čem to představení budeme dělat, ale nemůžu to říct nahlas, protože bych vyslovením té věci oslabil záměr, který mě napadl. Strašně se mi to zalíbilo, je to prostě pravda. Proto naplno chápu i některé kolegy herce, kteří o sobě nebo o své práci odmítají hovořit.

Nacházíme se před Vánoci, stíháte se na ně připravit?
Myslím si, že moje rodina je už zvyklá, že ve chvíli, kdy jde práce „do vážna", se mnou nic není, hezky mi tolerují ten klid a soustředění, které tolik potřebuju. Tu a tam mi děvčata, Sabinka s Theodorou, něco uvaří, takže tak je to se mnou… Po premiéře Sarah jsem dostala od dcery kus vánočky a hned jsem dostala chuť upéct si ji taky sama, protože jsme to tak dělávaly vždycky, tradičně už od dětství jsem s maminkou pekla vánoční cukroví a připravovala spoustu dobrot, stejně tak jsem to naučila i ty mé holčičky. Takže tu vánočku, doufám, ještě že stihnu.

Nic víc?
Říkala jsem Theodoře: „Nebudu nic vařit." A ona: „Ty neuděláš ani tu černou rybu s tou báječnou omáčkou z těch švestek?" Když na mě nastoupila s takovým smutkem v hlase, tak jsem jí slíbila, že toho kapra načerno udělám… Ale ne, když o tom teď mluvím, začínám se na Vánoce dost těšit a tradičně připravím několik chodů. V našem domě, kde žijeme s dcerami a jejich rodinami společně, mají děti v každém bytě stromeček, velmi krásný a vyzdobený domácími perníčky, u Sabinky to nádherně bliká na všechny strany… Sama jsem si před třemi lety našla takový ubohý smrčíček blízko chalupy, snad už byl i vyvrácený, asi tak třiceticentimetrový. Dala jsem ho do květináče a on, ačkoliv má každou větev jinak dlouhou, se ujal. Už ho mám ve skleníku přichystaný v kyblíku, že na něj přivěsím pár lehoučkých ozdob a postavím jej symbolicky na psací stůl, kde vždycky stojí. Takže budu mít i stromeček.

Máte Vánoce ráda, měla jste k nim náklonnost od dětství?
Ano, naprosto čistou a krásnou, u nás se Vánoce vždycky pečlivě chystaly a nikdo je většinou nekazil. S bratry jsme vždycky vymýšleli programy, které jsme u stromečku předváděli rodičům, samé legrácky to byly. Já jsem si například jednou vyrobila sukýnku z pergamenu, ve které jsem tančila a chytla jsem od svíčky… Bylo to krásné, tedy ty časy. Pak jsme si schovávali dárky – vždycky někdo dostal obálku s cedulkou: „jdi do tmavého pokoje" – tak jsme jednomu našemu pokoji říkali. A například pod postelí byl další lísteček, takže ve finále jich bylo až dvacet, než se kýžený dárek našel…

Takže taková bojovka.
Ano. Takto jsme se bavili. Ale dnes je to jiné – všichni nanosíme dárky k Theodoře, Sabinka si ještě nějaké další nechává nahoře, až se k ní přesuneme. Děti je pak roznášejí podle nadepsaných cedulek, je to takový obřad na dvě hodiny. Mezitím si dáváme kafíčko, pojídáme cukroví, a ty děti jsou nádherné… Ještě předtím ale dojde k takovému koncertíku, protože Theodorčini chlapečkové hrají na různé nástroje – nejstarší na trubku, ten prostřední na violoncello, moc hezky, nutno říct, že díky druhé babičce, potažmo její trpělivosti a píli.

Úklid je pak na vás?
Většinou sklidím z té hostiny, protože připravuju večeři o třech chodech – včetně smaženého a zmiňovaného černého kapra a samozřejmě bramborového salátu. K tomu černému kaprovi dělám, jako kdysi s maminkou, knedlíky v ubrousku. Jak to tak povídám, už se na to začínám těšit…

A další vaše plány?
Těším se, že během únorového desetidenního volna, co budeme mít v Národním divadle, vypnu. S Janou Paulovou, milou kolegyní z Divadla Kalich, jsme se domlouvaly, že pojedeme na Kubu. Jenže ona to odvolala, protože jí její muž chystá v tomtéž termínu jako dárek k Vánocům – jak se dozvěděla od dcery – jinou zajímavou dovolenou. Nevadí, myslím, že bych někam mohla vyjet s Theodorkou a s nejmladším vnoučkem. 
A když ne, budu ráda na chalupě, aspoň tam trošku provětrám a vyženu myšky.

A z pracovních úkolů?
Chceme dělat film s Alenou Činčerovou, ale nebudu prozrazovat jaký. Ta předloha se mi velmi líbí. No a pak chystáme právě s Janou Paulovou hru, o které jsem už tu a tam mluvila, snad ji dopíšeme, zatím máme hotové asi čtyři stránky… Mělo by jít o takovou crazy komedii, oddechovou věc, na kterou se moc těším, protože smích, který vám dávají lidé z hlediště, je šťastný, povzbuzující, což víme i díky představení Sbohem, zůstávám. Lidé se opravdu od začátku do konce hurónsky baví, je to prostě představení, které vás spíš zregeneruje, než unaví. Jsem šťastná za ty zářné chvíle, které mi Kalich dopřává…

Citát:
„Letošní rok byl hektický. Myslím ale, že s vlastním sebevědomím jsem to nijak nepřeháněla – pro mě je dost náročné všechny ty ceny přebírat. Ráda se nalíčím za jakoukoli postavu, kterou mám hrát, ale jít sama za sebe na jeviště a nechat se vytleskávat a fotografovat, to je pro mě docela nápor."

Autor: Gabriela Kováříková

23.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

„Autobusák" zpříjemnil spoustě lidí jeden den. Nápad ocenil i ředitel DPO

Neobvyklá středeční oslava 27. narozenin šoféra Dopravního podniku Ostrava (DPO) vyvolala nebývalý ohlas. Informace o Martinu Plačkovi, jenž pasažérům ve voze rozvěšel bonbony, oslovila do včerejšího poledne jen na facebooku Deníku 222 tisíc čtenářů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies